Sochy v chrámech nebo v dílně. (J. Kotoučková)
Pozoruhodnou cestu podstoupily dvě české ženy středního věku (i výše), když se v zimě rozhodly navštívit Asii, putovat po klášterech, fotit památky a laicky poznávat kulturu místních obyvatel. Zeptali jsme se jedné z nich, Ing. Jany Kotoučkové, jaká byla cesta daleko v Asii. Jedná se o chvíli, kdy přecházely z Kambodže do Vietnamu.
Do Vietnamu jsme musely mít vízum. V letadle i po přistání jsou připraveny formuláře, jež vyplníme a předáme u pultu – vystát frontu a pak se dalo pokračovat. To se odehrálo po přeletu z Kambodži do Vietnamu.
Letěly jsme ze Siem Reap do středu Vietnamu – Da Nangu, kde jsme si hned vzaly taxi a z letiště dojely do historického městečka Hoi An, protože ta velká města dnes vypadají již všechna stejně.
Bylo to městečko u moře, vyhlášené místo kulinářské a krejčovské.
Co je vyhlášené na tom krejčovství?
Hodně lidí tam jezdí na kurzy vaření asijské kuchyně nebo si nechat ušít oblečení podle poslední módy za desetinu ceny, než když koupí v Evropě.
Hoi An se rozkládá na pobřeží a má svou historickou zónu, která je v UNESCO. Bylo významným přístavem už v 16. století. Některé domy jsou průchozí, neobydlené, aby si turisté mohli prohlédnout, jak se dřív bydlelo.
Nedostupný ostrov
Lákal nás ostrov v moři poblíž pevniny. Po celou dobu pobytu 3 dnů jsme se snažily na něj dostat. Všichni místní nám říkali, že je zima a rozbouřené moře – bylo 20–24 stupňů. Taková je tam zima. Někteří nosí i zimní bundy.
Vietnam v zimním období. (J. Kotoučková)
(Domnívaly jsme se, že tam přece musí vozit nějaké zásoby nebo že lidé potřebují cestovat. Ale řekli, že ne, na ostrov se 2 měsíce vůbec nejezdí. Místní s tím zřejmě počítají.)
V Hoi Anu jsme navštívily historickou část, chrámy, domy, ukázky historických řemesel – koupila jsem si hedvábnou šálu.
Ve Vietnamu se dá koupit hedvábí v jakékoliv barvě. V dalším městě, v Da Latu jsme byly v muzeu hedvábí.
V Hoi Anu jsme si užívaly kulinářsky, chodily jsme do blízké vegetariánské restaurace.
V historické části Hoi Anu se večer zaplnily ulice stánky na kolečkách s rozmanitými výrobky i pochutinami. Bylo to velice pestré.
Masáže a fyzioterapie
Měla jsem zavázanou nohu a berli, kterou jsem si dovezla z Kambodži. Když to viděla paní, co nás ubytovala, řekla: „Můj muž je fyzioterapeut. Pokud chcete, vezmu vás zítra na kliniku a dáme vám tu nohu trochu do pořádku.“
Ubytování nám bylo zajištěno z Česka, takže nikdo nevěděl, čím je její manžel.
To jsme přijaly. Ráno jsme si zašly na výbornou polévku do vegetariánské restaurace. (Naproti ní byla další.) Vedle byl masážní salon. Všechno jsme měly blízko.
Syn majitelky nás na motorce odvezl do toho fyzioterapeutického centra a tam jsem prošla několika procedurami i včetně různých přístrojů. Nebylo to gratis, zaplatila jsem. VZP mi pak zpětně proplatila fyzioterapii, lékařské ošetření, v rámci pojištění do zahraničí. Jinak to stálo 8 tisíc. RTG, dlaha, berle a fyzioterapie. V Hoi Anu i díky tomu, že tam není draho, jsme často chodily na masáže. Jsou tam šikovní.
Historickou částí města jsme se projížděly vozíčky za kolem. Celá historická část je pěší zóna. Je to obdoba tuk-tuků nebo jako rikša, pro dva lidi.
Prohlédly jsem si chrámy a historické domy, které nebyly obydleny, daly se projít odshora až dolů.
Dole byl většinou prodej řemeslných výrobků, jako třeba to barevné hedvábí.
Jedná se o domy boháčů?
Byly to takové lepší domy.
Co bylo vidět u nich – třeba něco jako měšťanský pokoj, jako je na ukázku u nás v muzeu?
Oni mají uspořádání domů trochu jiné. Jejich domy mívají otevřenou spodní část, i když ve městě už je uzavřeli. Čím víc k okraji města, tím více jsou typičtější, stavba dole na kůlech a nad ní je domeček. Směrem do středu se spodní části více uzavírají. Nebo tam bývá prodejnička. Honosnější domy, které jsou v zástavbě, už jsou dnes celé uzavřené. Klasikou v Asii je mít spodní část volnou a nahoru se jde po schůdkách.
Mramor v Opičích horách
Další den jsem jely na Opičí hory, mezi Hoi Anem a Da Nangem. Z roviny najednou ční skály, podobně jako ve Středohoří. Zarostlé z jedné strany, ze druhé holá skála. Dříve se tam těžil mramor a potom z toho udělali turistickou atrakci. Nahoru můžete vyjet výtahem.
Sochy z mramoru Opičích horách. (J. Kotoučková)
Jsou tam jeskyně. Můžete projít vnitřkem nahoru, kde je chrám. Odtud se dá sejít po schodech. Vede tam několik cest a podél nich je spousta soch.
Dole velká prodejní plocha ve dvoře paláce i před ním plná rozličných soch. Jsou tam nejen sochy, ale jsou tam i další věci z kamene, jako pohovka, křeslo, stůl nebo kombinace různě barevných mramorů, třeba ženská postava z bílého mramoru, ruce má z růžového mramoru, na hlavě věnec z růží, ve kterém je zelený a růžový mramor a celek tvoří vlastně lampu – osvětlení.
Dnes už se sochy dělají z mramoru dovezeného z Číny. Dovážejí ho z toho důvodu, aby si zachovali tu turistickou atrakci a skály více neničili.
Sochy jdou do celého světa. Vedle Buddhy je tam třeba Kristus nebo panna Marie.
Jih – zásobárna zeleniny
Pak jsme si koupily noční autobus a cestovaly jsme na jih. Do Da Latu, do místa, které je vyhlášeno jako zásobárna zeleniny nejenom celého Vietnamu. Je to část země, která bývala kapitalistická.
I když dnes je celý Vietnam komunistický, zde rozhodně k různým komunistickým výročím nevyvěšují praporky. Byl patrný rozdíl v přístupu těch lidí.
Je to městečko v horách a kamarádce připomínalo San Francisko. Políčka, foliovníky plné květin, pěstují zde různé druhy zeleniny. Daří se tam jak evropským, tak i tropickým zeleninám. Místo, kde roste všechno, v tom je Da Lat specifický.
Po 3 dny jsme měly průvodce po Da Latu a okolí. Tam jsme navštívily palác kdysi vládnoucího panovníka. V paláci půjčovali historické kostýmy, takže se v nich lidé mohli vyfotit.
Cibetková káva, hedvábí, čajovna...
Z Da Latu jsme vyjížděly třeba na farmu, kde se pěstuje a zpracovává káva, viděly jsme kávovníky, různé druhy kávy, ale i cibetky zavřené v klecích. Ta kávová zrna, která projdou cibetkou, se nesbírají v přírodě, ale přímo pod drátěnými rošty. Dneska bych si cibetkovou kávu nekoupila…
Navštívily jsme také farmu, kde chovají cvrčky na jídlo, cvrčkové se smaží v určitém stádiu vývoje, nesmí být ani příliš mladí, ani moc staří. Měli tam skleníček a v něm ohrádky, v nich se hemží cvrčci. Dostaly jsme i ochutnat smažené cvrčky s nějakou omáčkou.
Na jiné farmě jsme spatřily zpracování hedvábí. Když se posbírají kokony, dají je do vařící vody, aby se zárodek v kokonu usmrtil. Pak se odchytí konec vlákna a odvíjí se z kokonu a spřádá se. Nejprve jsou to kusy surového hedvábí, které se pak ještě zušlechtí.
Také jsme zajely do muzea hedvábí – krásná historická stavba s čajovnou. Čajovna je osazena zajímavým historickým nábytkem.
Sochy v chrámech nebo v dílně. (J. Kotoučková)
Patrný vliv Francie
Pak jsme si sami vzaly taxi a jely se podívat do blízké vesnice. Lidé tam mají jednoduché domečky, zahrádky, a chovají i prasátka. Protože v celé zemi se jí hodně listové zeleniny ve formě různých bylinek, viděly jsem zahrádky plné koriandru a i jiných bylin.
Je zde znát vliv Francie – funkcionalistický sloh již nefunkčního nádraží, ale i jiné stavby.
Dostaly jsme se i do pagody Linh Phuoc Pagoda – bohatě zdobená historická stavba s pěkným výhledem a ztvárněním představy pekla v podzemí.
Lanovkou jsme jely na Ba Na Hills, lanovku stavěla rakouská firma. Je to nejdelší lanovka na světě vedoucí na vrchol hory, kde je místo miniatur známých historických staveb z Francie. Budovy byly obytné, např. v jedné byla restaurace. Na vrcholku hory byla čínská čajovna.
V tomto městečku jsme třeba zašly do některé stavby a ocitly jsme se v Provence.
Zajímavé a tajemné byly zříceniny staveb, ke kterým jsme se dostaly lanovkou po cestě dolů tak, že jsme v půli vystoupily.
Zajely jsme si také na jih do Mui Ne vykoupat se v moři a na chvilku si od cestování odpočinout. Tam jsme potkaly nejméně 2 české party, které tam jely se stejným záměrem.
Je to populární turistické místo. Kamarádka naznala, že je to moře špinavé, ale já jsem léčila nohu, takže každý den jsem se procházela v moři, plavala a sbírala mušle. Na poraněnou nohu to byl balzám.
U moře jsme potkávali hodně důchodců z Evropy, ale i mladé dvojice.
Kdokoliv si tam může půjčit motorku. Potkaly jsme tam dvojice mladých lidí z ČR, kteří třeba poprvé v životě jeli na motorce. Půjčili si ji a cestovali po okolí na motorce. Omezení tam není.
Na dunách a v pralese
Jedno ráno jsme jely na duny. Výlet se nazýval Východ slunce na dunách, ještě před pátou ráno nás vzbudili a sváželi. Duny, to je rozsáhlé místo – pouze východ slunce se zrovna v ten den docela nepovedl. Ale někteří se tam bavili tím, že se na plastových talířích vozili na písečných dunách, jako my u nás na sněhu. Součástí toho byla cesta potokem naboso, zajímavým kaňonem s červenou půdou.
Našly jsme tam pěkné ubytování s bazénem na 300 Kč za noc. Tak si i kamarádka přišla na své a zaplavala si alespoň v bazénu.
Výlet na duny, do kaňonu ale i návštěva rybářské vesničky se odehrály v rámci zaplacené turistické služby na 3 dny. Zajistili nám odvoz i příjezd nazpět do Dalatu.
Procházkou po Da Latu jsme našly cestovku, která byla schopna nám zajistit výlet do národního parku Cat Tien – pralesa, po cestě do hlavního města Saigonu (dnes Ho-či Minova města) s vlastním průvodcem. Po cestě do pralesa i do města s námi zastavoval na různých zajímavých místech. Byla tam i kulinářsky zajímavá místa. Třeba malá soukromá hospoda se specialitami nebo farma, kde prodávali hada naloženého v láhvi s alkoholem.
V Cat Tienu jsme pobyly 3 dny. Tam už jsem mohla chodit bez berlí. Šly jsme asi 5 km pralesem k tzv. krokodýlímu jezeru a pozorovaly jsme krokodýly projížďkou na ostrov v jezeře, tam i zpět.
Viděly jsme opice, což se každému nepoštěstí. Konal se tam sice večerní výjezd safari, ale tam nic zajímavého nebylo.
Z pralesa nás průvodce zavezl do Saigonu.
Saigonské muzeum války
Muzeum války v Saigonu. (J. Kotoučková)
V Saigonu jsme bydlely blízko známé Bui Vien Street. Navštívily jsme muzeum Vietnamské války, místní chrám, nejvyšší budovu ve městě, pár historických staveb a hlavně malé obchůdky se vším možným.
Třetí den jsme nasedly na denní a pak noční – spací autobus a přejely zpět do Kambodži, odkud jsme letěly již domů.
Děkujeme za rozhovor.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Čtěte také: Kambodža: Do chrámů Angkoru taxíkem nebo tuk-tukem – cesta dvou žen do Asie
