Zajímavosti

Malebné Posázaví uprostřed krabatiny – Ledeč nad Sázavou

2019-07-27T15:18:32+00:00

Uprostřed krabatiny Českomoravské vrchoviny, v malebném Posázaví, ve stínu skal spočívá městečko Ledeč. Nad řekou Sázavou strmí hrad, který se řadí mezi nejstarší šlechtické hrady v Čechách. Ve středním Posázaví je jediným dochovaným hradem a na vysoké skále je nepřehlédnutelný. Dole v podhradí vás vlhký dech řeky příjemně doprovází při procházce po nábřeží.

Návštěva hradu nabízí rovnou 4 okruhy. Nedejte se odradit dětským okruhem, zhlédnete sice asi tisíc plyšových medvídků a starých hraček, ale na konci vás čeká báječná vyhlídka z parkánu a děti se mohou proběhnout v zeleném bludišti z živých plotů. Z hradní výšky zahlédnete v dáli vrch Melechov, jehož hřbet hýří všemi odstíny zeleně, a siluetu hradu Lipnice.

Starý hrad je natolik zachovalý, že s v jeho zdech natáčelo několik filmových pohádek, jako třeba pohádka Čertí brko, Anděl Páně 2 nebo Mucimutr.

Ze skály jsou nádherné výhledy na městečko v údolí Sázavy. (Z. Danková / ET ČR)

Kromě retro okruhu a výstavy historických hodin se v hradě nachází i muzeum Jaroslava Foglara, jež je prvním muzeem věnovaným českému spisovateli, který pozitivně ovlivnil několik generací, s množstvím dobových fotografií, skautských artefaktů a ježků v kleci (hlavolam z 1. republiky, pozn. redakce).

Čas v městečku je odměřován hodinami na věži kostela sv. Petra a Pavla, které odbíjejí každou čtvrthodinu. Míru času třikrát za den doplňuje zvon, zvoucí ke klekání. Památník poblíž chrámu připomíná faráře Josefa Toufara, s jehož pastoračním působením v blízké Číhošti je spjat takzvaný číhošťský zázrak.

Vodáci splouvají Sázavu už desítky let. (Z. Danková / ET ČR)

Malebný kraj i město jsou spojeny také s bohatou husitskou historií, což dokládá řada důkazů i nedaleká obec s názvem Bojiště.

Významným milníkem pro městečko byla počátkem 20. století stavba železnice podél řeky, po které pak uháněl tzv. Posázavský Pacifik ( ). Dodnes je to jediná přímá spojka podél celým Posázavím.

{youtube}M-sHKIKp490{/youtube}
Skalnatý vrch Šeptouchov na konci města zve k procházkám mezi altány, lavičkami a okrasnými keři.

Kromě na hrad vás ledečské informační centrum pošle do Sluneční zátoky, kde bezmála již sto let táboří skauti. Pod táborem se nalézá pamětní kámen zakladatele tábora, Jaroslava Foglara, zvaného Jestřáb.

„Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? … Jaroslav Foglar

Cyklostezkou kolem řeky tam můžete dojet, pokračovat na Stvořidla, pokochat se jejich peřejemi a zamávat odvážným vodákům, kteří splouvají řeku. Poté se dá vystoupat vrch Melechov a vyhledat zříceninu malé stejnojmenné tvrze.

Nebo můžete za Sluneční zátokou pěšky přejít přes lávku a na druhé straně Sázavy se vydat do Vilémovic, kde se nachází zámeček a hospoda U čerta. Nebo můžete dojet do obce Kouty, kde naleznete báječné koupání. Cyklisté musí jen počítat s tím, že vše je tu „do kopce“

Ledeč i její okolní krajina nabízí romantické zážitky při řece, možnosti rekreačního sportu i cyklistiky, ubytovací a pohostinské služby.

Hradní nádvoří známe z filmových pohádek. (Z. Danková / ET ČR)

Večerní smrákání u hradu.

Sluneční zátoka bývá o prázdninách plná dětí.

Pomník Jaroslavu Foglarovi ve stínu vzrostlých smrků. (Z. Danková / ET ČR)

Skalnatý vrch Šeptouchov, pod nímž protéká Sázava.

Brtnické kovadliny: Jak se přenáší myšlenky z kovářské výhně do tvaru

2019-06-22T04:53:23+00:00

Dva démonické výjevy upoutávají pozornost v ranních slunečních paprscích, lavička ve formě šupinatého draka a příšera v pozadí. (Z. Danková / ET ČR)

Jedenáctý ročník Brtnických kovadlin přilákal příznivce umění a tohoto starého „černého řemesla“. V zámecké zahradě se od ranního slunka skvěla díla, která kováři vykovali, pojmenovali a vpustili do soutěže o nejlepší dílo.

V neděli 16. června každý návštěvník dostal ke vstupence hlasovací kupón, na který mohl napsat číslo výkovku, kterému dává svůj hlas. Mohl pak procházet výstavou kovářských prací a vybírat podle svého vkusu. Kovář, jehož dílo dostane nejvíce hlasů, obdrží cenu Alfréda Habermanna, „papeže kovářů“.

„Vše realizované je přenosem myšlenky.“ Alfréd Habermann

Díla z let minulých byla vystavena ve staré sýpce nedaleko, kde je mohli návštěvníci zhlédnout na dvou patrech, a v kostele sv. Karla Boromejského a blažené Juliány, kde byly vystaveny i kovářské šperky.

K poslechu a pohodě nedělního dopoledne hrála skupina Brouci v retro stylu dávných Beatles.

foto: (Z. Danková / ET ČR)

Skvostný drak rozpínal svá křídla nad Brtnicí.

Vykovaný páv s rozprostřeným chvostem.

Spolupráce mezi kováři.

Pítko pro ptáčky a v pozadí kohout.

A to není výkovek, to je živý kovářův společník.

Vystavené šperky z kovu jsou jemnou kovářskou prací.

Satira z kovu: Vohnout a Zmrd.

Hudební skupina Brouci hrála v retro stylu dávných Beatles.

Nezdolná příšera z kovu.

Čtěte také:

Brtnické kovadliny ve znamení ohně, dýmu a podkov

O uměleckém kovářství s Erwinem Habermannem z rodu „papeže kovářů“ (rozhovor)

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

100. výročí havíření – oslavy horních měst a obcí v Jihlavě

2019-06-20T14:33:51+00:00

Vysočina – Jihlava, bývalé horní město, letos očekává nejvyšší účast na hornickém průvodu. V nastávajícím víkendu se odehraje setkání horních měst a obcí ve velkém počtu účastníků i hostí. Doprovodný program bude tvořit několik hudebních scén, na kterých vystoupí až dvacet kapel v repertoáru několika žánrů. Pořadatelé slibují, že hosté budou nejen poslouchat, ale také zpívat a tančit.

„V pátek 21. června bude tradiční havířský průvod vyrážet po setmění ve světle loučí a luceren,“ uvádí stránky Havířského průvodu. „… Půjde také po nové trase, z náměstí okolo Brány Matky Boží, parkem za kinem Dukla a okolo Gymnázia Jihlava. Slavnostní procesí navíc cestou narazí na obří loutku havíře, která průvod doprovodí až do jihlavského pivovaru, kde bude stát hlavní scéna oslav.“

Cínoví havířci od Muzea Vysočiny

Jihlavské muzeum se v letošním roce aktivně zapojuje do oslav 100. výročí Jihlavského havířského průvodu. Kromě velké výstavy nazvané Jihlavský havířský průvod aneb archeologické muzejní havíření, komentovaných prohlídek, přednášek a podzimní mezinárodní odborné konference Stříbrná Jihlava 2019 potěší své návštěvníky poněkud netradičně. Připravilo sběratelskou edici cínových miniatur postav – havířků z Jihlavského havířského průvodu.

Cínové figurky, první tři ze série sběratelské edice havířků. (Muzeum Vysočiny)

Sběratelská edice po křídlem Johanna Haupta

Vizuální podoba postav vychází z originálních fotografií jihlavského fotografa a patriota Johanna Haupta, který se stal důležitou osobností při budování této významné jihlavské tradice. Fotografie jsou součástí sbírkového fondu jihlavského muzea a pro potřeby chystané výstavy byly nově kolorovány. Konečná podoba cínových miniatur je dílem Mgr. Pavla Zachovala.

Sběratelskou edici bude tvořit celkem 22 hlavních postav Jihlavského havířského průvodu a k prodeji bude výhradně na pokladně jihlavského muzea. Od pátku 21. června si budou moci zájemci zakoupit první 3 cínové miniatury, které zachycují postavy: Permoníka, Korouhevníka a rokokového Havíře. Cena miniatur je v rozmezí od 189 do 289 Kč.

Oslavy budou pokračovat až do neděle.

Podrobný program najdete zde.

Zdroj: TZ Muzeum Vysočiny

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Brtnické kovadliny: Kováři obouvali koně do podkov

2019-06-18T06:59:58+00:00

Jedenáctý ročník Brtnických kovadlin bývá sletem kovářů a jejich ohňového řemesla, dále se k nim přidruží alternativní stánkaři, hudba a dobrá pohoda. A Brtnice? I přes chátrající zámek je architektonickým skvostem sama o sobě.

Rozlehlá zámecká zahrada ožila zejména pobytem kovářů, výstavou jejich výkovků a ukázkami kovářské práce.

Belgik Princ přichází

V neděli 16. 6. mohli zvídaví návštěvníci sledovat celý proces kování tažného koně. Kočí pracující s koňmi v lesích kolem městečka, přivedli belgika, 15-letého valacha jménem Princ. Princ už při práci v lese ztratil svoje podkovy, kování se musí opakovat každé 2 měsíce. Také roh kopyta dorůstá a musí být zkrácen.

Pedikúra koně má několik fází. Prvně se musí kopyto očistit, zastřihnout a okraje zapilovat. (Z. Danková / ET ČR)

Belgický chladnokrevník je nejstarším plemenem v Čechách, chován je již 70 let pod názvem Českomoravský Belgik. Lehce robustní koník je velmi klidný, ovladatelný, spolehlivý. Přivedený valach se jménem Princ váží 960 kilogramů. Pokud se narodí hříbě, má po narození 70 kilo, sděluje kočí.

Koňská pedikúra a kování

Trpělivé zvíře s mohutnou stavbou těla si vzali do práce dva kočí a kovář. Nejprve mu různými nástroji očistili kopyto, zastřihli a rašplí zabrousili, podobně jako když my si děláme pedikúru.

Malé děti byly vybídnuty k posedu na koníka, zatímco u něj probíhal asi 1,5-hodinový proces kování, od čištění kopyta až po přitlučení podkovy a začištění hřebů.

Pilování okraje kopyta pro začištění. (Z. Danková / ET ČR)

Kováři zvednou koni nohu, ten lehce ohne kotník a trpělivě vyčkává, zatímco oni dělají svoji práci.

Když jsou všechna čtyři kopyta očištěna – základní „pedikúra“ je splněna, vybírají pro koně podkovu. Přikládají na nohu a vyberou tu, která mu dobře padne. Tato podkova je potom rozžhavena v kovářské výhni a přiložena na kopyto, aby se lépe zafixovala.

Z kopyta se valí dým, ale koník nic necítí – tuto část nohy nemá citlivou. Když je podkova vypálená, po vychlazení se přiloží koni na nohu a přitluče hřebíky. Nakonec probité hroty hřebíků kovář ohne a začistí, aby kopyto bylo bez závad.

Kovář zkouší, která podkova koni padne. (Z. Danková / ET ČR)

Kovář musí dávat bedlivý pozor, aby trefil hřebíky do té správné zóny na chodidle koně, jinak by kůň mohl cítit bolest, nemohl by chodit. Pokud by byl nesprávně okovaný, takovému koni se v profesní řeči říká „zakovaný kůň“.

Během práce se na hřbetě koně střídají děti, které těší na něm sedět. Princ občas projeví mírnou netrpělivost, ale kočí ho uklidní.

Kdo by tohle vydržel? Kéž by lidé měli alespoň polovinu jeho trpělivosti …!

Po novém okování je koník opět připraven vykonávat práci v lese. A – čím je krmen? Kočí uvádí: oves, seno – a večer se v ohradě ještě napase.

Podle správy Českých lesů v současnosti pracuje v lese asi dva a půl tisíce tažných koní.

Podkova ze žhnoucí výhně se přiloží na kopyto, aby lépe padla. (Z. Danková / ET ČR)

Nakonec se podkova do kopyta přitluče pomocí dlouhých hřebů. (Z. Danková / ET ČR)

Princ má na hrudi jizvu. Stal se mu kdysi během práce úraz, když mu hrudník poranila ostrá větev. (Z. Danková / ET ČR)

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také: Tažní koně v lese a práce kočího - „Kůň má s člověkem jiný vztah než pes”

Vysočina, Jihlava: Co ukrývají dvory starých domů

2019-06-12T18:59:30+00:00

Pevná vrata nám mnohdy zakrývají zajímavá místa u starých domů. Kam naše oko nedohlédne – do těchto prostor pozval veřejnost Spolek pro starou Jihlavu. A účast byla opravdu početná, zvídavých lidí se mezi námi nachází bezpočtu.

Mezi renesanční domy starého města, které jsou otevřeny široké veřejnosti, náleží budova muzea nebo galerie.

Mimo nich jsou však další prostory, kde lidé dosud i bydlí, ale veřejnosti zůstávají skryté.

„Jihlava nemá žádný zámek či hrad, přesto může být hrdá na svoji historickou architekturu. Jsou to právě jihlavské měšťanské domy s renesančními vysokými síněmi, které svým provedením a koncentrací nemají u nás obdoby. Z ulice mnohdy nenápadná fasáda může skrývat takovouto bohatě zdobenou dvoranu.“ Mgr. Šimon Kochan, člen Spolku pro starou Jihlavu

Asi na 60 zájemců se vydalo objevovat tajemství jihlavských domů. Spolu s průvodcem, Mgr. Š. Kochanem navštívili tři běžně nepřístupné domy, a to v ulici Matky Boží a Lazebnická.

Zastřešený dvůr v ul. Matky Boží č. 28, důmyslné světlíky vpouštěly denní světlo do prostoru. (Z. Danková / Epoch Times ČR)

Jihlavské měšťanské domy s renesančními vysokými síněmi svým provedením a koncentrací nemají u nás obdoby, tvrdí Mgr. Kochan. Průčelí se velmi měnila a z renesance se nám v nepozměněné podobě v Jihlavě téměř nedochovala. Jejich vnitřní prostor zasahoval hluboko dozadu. Do dvorů zajížděly povozy, tam se skládalo zboží.

„Základní informace o každém zmíněném domě se dají získat na www.pamatkovykatalog.cz, ale některé informace mohou být nepřesné,“ upozorňuje Mgr. Kochan a dodává:

„Co se týče domu Matky Boží č. 28, o tomto domě bylo už psáno v odborné literatuře. Na internetu je výtah ze stavebněhistorického výzkumu od P. Borského."

„Dej Bůh štěstí tomu domu“

- psávalo se nade dveře a rodina si vroucně přála, aby se motto vyplnilo. V domě č. 12 v ul. Matky Boží je přání symbolizováno nástropní malbou.

Dvůr v Lazebnické ulici: vpravo nástěnná malba z 18. století (restaurovaná 1996), provedeno technikou al secco (na sucho v protikladu k al fresco („na čerstvo“ – zhotovená na vlhké omítce): Panna Marie Bolestná s mečem směřujícím k hrudi a prorokyně Anna s vedutou Jeruzaléma, pod ní Boží hrob s tělem mrtvého Krista. (Z. Danková / Epoch Times ČR)

Podle restaurátorské práce Pavla Procházky ve dvoře domu č. 12, Matky Boží byla na stropní klenbě ve dvou „štukových zrcadlech“ odkryta malba Slunce a Měsíce, obklopená oblaky, provedená technikou al secco, tj. malba na suchou omítku.

Podle průzkumu restaurátorů je tato malba ojedinělým nálezem, který bylo možno obnovit.

Lazebnická ul. - postava svatého Jana Nepomuckého, v levé ruce drží lilii a v pravé kříž. Po výtvarné stránce se jedná spíše o lidovější produkci. (Z. Danková / Epoch Times ČR)

Ne každý nález, který zedníci odhalí při opravách omítek, lze zrestaurovat nebo obnovit. Někdy se volí ponechat fragmenty, jindy se k barevné rekonstrukci přidá malba napodobivou retuší.

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

10 tipů, kam zajít během návštěvy Prahy, historického města v srdci Evropy

2019-06-10T07:23:30+00:00

Chystáte se navštívit Prahu a přemýšlíte, kam se zajít podívat? Připravili jsme pro vás přehled nejzajímavějších míst. Krátce vás seznámíme s jejich historií a na konci článku naleznete plán, jak většinu z nich navštívit během tříhodinové procházky.

Festival filmů Krucemburský výtah (20.–23. června 2019)

2019-06-05T21:34:07+00:00

Městečko Krucemburk na Vysočině se rozhodlo uspořádat mimořádný filmový festival, který nese vtipný název „Krucemburský výtah“.

„Pane Ciroku, natočte nám nějakou pěknou českou znělku pro ten náš Krucemburský festival, ozvalo se jednoho dne z Českého rozhlasu. Ale to není jen tak, povídám, to se musí promyslet,“ vypráví pořadatelé festivalu. „No a oni říkali, že tady není co promýšlet, že je potřeba ten výtah pro dům s pečovatelskou službou, a že se ty lidi krásný z Krucemburku rozhodli udělat filmový festival, aby taky přispěli z toho výtěžku na ten výtah.“

Jak je tedy z názvu a příběhu patrné, jedná se o dobročinnou akci, která zve diváky na filmový maraton s cílem vytvořit dobročinnou sbírku.

Nakonec se podařilo onu kýženou znělku natočit a jedná se skutečně o upřímný český humor z malého města, který určitě žádného Čecha ani Moraváka neurazí.

„A Krucemburk fagot povídám, tak to abysme si mákli, co? A už se volalo Štěpánovi Cincibusovi, aby to krásně natočil... A teď to hlavní - herci jsou lidé z Krucemburku a všichni hrají na jedničku!“ prozrazují pořadatelé.

Tak se pojďme na tu slavnou znělku podívat.

{youtube}LxlrmEWY6yM{/youtube}

Kdy: 20.–23. června 2019

Kde: Krucemburk – mapa

Program: krucemburk.cz

* Vstupenky *

V nabídce jsou 4 typy akreditace – bez ubytování, s ubytováním ve stanovém městečku u rybníku Řeka (2 km) nebo pod střechou v docházkové vzdálenosti do místa konání festivalu. U kategorie Silver máte v ceně i polopenzi, u Gold dokonce plnou penzi, takže budete úplně bez starostí.

Motto festivalu

Máte rádi příběhy s happy endem? Tak pojďte jeden vytvořit! Těšte se na filmové a seriálové lahůdky, pestrý doprovodný program a spoustu dalších zážitků!

Následující video nabízí sondu do zákulisí natáčení videoklipu.

Jak se točila MFFKV znělka
{youtube}VwnwfnXJK7s{/youtube}

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Tradiční kultura: Co znamená být pravým mužem

2019-05-10T16:03:24+00:00

Americká psychologická společnost nedávno označila tradiční maskulinitu za škodlivou. Mezi hlavní rysy, jenž tato instituce vypíchla a kritizovala, patří emocionální stoicismus a přehnaná sebejistota.

Prohlížení mistrovských maleb pozvedá lidskou duši (Fotogalerie – úžasná díla W. A. Bouguereaua)

2019-05-02T08:53:39+00:00

Při procházce galerií s obrazy věhlasných mistrů malby, kteří respektují skutečnost a váží si světa takového, jaký je, se člověku při pohledu na jejich díla zdá, že i ta nejdrobnější událost v tomto světě je magickým okamžikem. Že je každý člověk svým způsobem jedinečný a krásný.

Tradiční kultura: Když se zvonilo „klekání“ – společenská tradice zklidnění mysli, rozjímání a tiché modlitby

2019-04-30T09:09:49+00:00

Dnešní doba se vyznačuje velkou uspěchaností. Kritické hlasy varují, že se společnost stále více žene za materiálními výhodami a lidé se už téměř nedokáží zastavit, najít vnitřní pokoj, klid a rovnováhu. Často je zajímavé a poučné zjišťovat, jak vlastně žili naši předkové a jak se s životem vyrovnávali ve své době.

Mnohé ze stop duchovního života našich předků jsou spojeny s údery kostelního zvonu. Při prvním úderu sedlák odložil vidle, zedník položil lžíci, selce poklesla ruka s vařečkou, prelát spěchající po náměstí se zastavil, aby poklekl, děti se přestaly honit… Jakmile se rozezněl zvon, lidé ustali ve svých činnostech a soustředili se na odříkávání modlitby.

To bylo ono „klekání“, které se zvonilo zpravidla třikrát za den. Ať byla snídaně nebo oběd, lidé se vším přestali, poklekli a modlili se.

Žena na poli v tiché modlitbě. Pohled s obrazem H. Kocha. (Volné dílo)

Původně se zvonilo podle ročního období, když se rozednívalo nebo smrákalo. Ranní klekání znělo mezi pátou a sedmou ranní, večer pak mezi šestou a desátou.

Dříve nebylo zvykem, aby každý nosil hodinky, byl to také luxus, který si každý nemohl dovolit, do určité míry tak klekání sloužilo jako odměřování času a lidé žili podle jeho rytmu.

Zbožnému pozastavení se věnovaly všechny společenské třídy – řemeslníci, selky, i školní děti, měšťané i hodnostáři. Vidno bylo i urozené osoby, kterak se pokorně sklánějí.

„Císař Josef II. vydal nařízení umístit v každé vsi zvon pro případ ohně nebo jiného ohrožení. Díky tomu se klekání rozšířilo i tam, kde nebyl kostel.“

Archanděl Gabriel navštěvuje Pannu Marii. (El Greco / Volné dílo)

Pokud některé obce neměly kostel, vždy měly zvonici nebo kapličku, vůči které měl kostelník svoje povinnosti. Někdy zvonila osoba bydlící poblíž, která byla ke zvonění určená. Byla to vlastně celkem důležitá funkce. Zvonit klekání byla tehdy v podstatě pocta.

Délka zvonění byla přesně určena – zvonilo se po dobu trvání modlitby „Anděl Páně“, jejíž odříkávání trvá přibližně tři minuty.

Přebal brožované knihy spisovatele F. X. Svobody z roku 1927 nazvané Klekání – Náladové povídky a příběhy. (Volné dílo)

Nevěřící lidé si zvonění spojovali pouze s tím, že bylo poledne a „zvonilo se k obědu“. Každopádně to znamenalo přerušit práci, a to se tradovalo ještě do 2. poloviny 20. století. Lidé na venkově podle toho vstávali, usedali k obědu nebo chodili spát.

Tenkrát snad ještě workoholismus nikoho neohrožoval, lidé pracovali ve svém přirozeném rytmu. Třikrát za den se sjednotili a pohroužili se k rozjímání. Bývali většinou pokojnější.

Modlitba Anděl Páně byla zavedena asi počátkem 14. století. Původně se recitovala pouze večer, protože v tuto dobu – podle legendy – navštívil archanděl Gabriel Pannu Marii a sdělil jí že se jí narodí syn. Později se rozšířil zvyk odříkávat tuto modlitbu i ráno, a úplně nakonec i v poledne; na tom měli zásluhu především františkáni.

Báseň o klekání

O klekání složil báseň anglický autor Thomas Moore, kterou pro nás přeložil Jaroslav Vrchlický:

Ach klekání, ach klekání,

čím hudba ta mi vyzvání!

V ní mládí, domov, sladký čas,

kdy zněl mi naposled ten hlas.

Ty chvíle prchly docela

a mnohá hruď, kdys veselá,

spí v hrobě již a ve spaní

víc neslyší znít klekání.

Já rovněž zajdu v hrobu klid;

však zvučný zvon dál bude znít,

co jiní budou v dumání

tvou chválu pět, ó klekání

Klekánice a Polednice

Modlitba na obraze holandského mistra Jana Havickze ze 17. století. (Volné dílo)

Od klekání také vznikla dvě strašidla v lidovém předání, kterými se strašily hlavně děti, postavy Klekánice a Polednice.

Dětem, které volně pobíhaly po vsi ještě večer po klekání, se hrozilo, že je „chytí Klekánice a strčí do pytle“. Původní verze o této strašidelné postavě však zněla, že by je zanesla do kostelíku a v něm by pak musely přečkat noc, a jinak jim neublížila. Rodiče toho využívali, aby děti sehnali večer domů.

Polednici známe velmi dobře z Erbenovy tragické básně, které se dostalo také filmového zpracování.

Tradice dokázala lidi sjednotit a upokojit. V některých obcích i v současné době znovu zavádějí klekání, zvoní se sice elektronicky a pravidelně, ale i bez zvuku skutečného zvonu se jedná o návrat staré tradice.

Rozmanité staré české zvonice. (Turistika.cz / Rymarov.cz / Zvonice z Vlčkové Lubik131131 CC BY 3.0 / Turistika.cz / Boris-Jelinek CC BY-SA 4.0 / Oznice.cz )

Pro někoho může být zvonění pouze časový údaj, pro někoho možnost k zastavení a rozjímání.

Líbil se vám tento článek? Podpořte ho prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také:

Pouze české zvony mají srdce

Čínské idiomy: Zacpat si uši při kradení zvonu