Období od svátků Tří králů po Popeleční (Škaredou) středu každoročně ožívalo v dávných tradicích našich předků jako masopust. Svátek masopustu patřil mezi nejoblíbenější svátky v roce. Sice se nejedná o liturgický svátek, ale přesto je  masopust úzce provázán s církevním kalendářem.

Tradice a masopust

V našich zemích se masopust slaví již od 13. století, ale historici se domnívají, že  kořeny tohoto obyčeje sahají až do dob starověkého Říma. Tzv. saturnálie, tedy oslavy boha Saturna v období slunovratu, zvěstujícího brzký příchod jara. Tyto tradice se šířily i od pohanů. Silná je masopustní tradice v Německu, kde je považován za jeden z nejvýznamnějších svátků v roce. Slavnosti masopustu se konají i v zemích na hony vzdálených té naší, kde jsou průvody masek s bujarým veselím vrcholem všech svátků a oslav, jako je třeba karneval v Riu nebo průvody masek v New Orleans.

Název masopustu

U nás je nejčastější pojmenovaní masopust. Na Moravě se užívá označení fašank, což pochází ze zkomoleného slova z němčiny. Název carneval nabízí velmi prosté vysvětlení, v románských jazycích značí slovíčko Carne - maso a vale- odejít, tedy období půstu. Latináři zase přišli s teorií, že slovní spojení Carrus navalis- lod‘ bláznů pochází ze středověku, kde blázni a podivíni cestovali na opuštěných a chátrajících plavidlech a při své cestě obcházeli lidská obydlí, kde předváděli nejrůznější kejkle, za což jim mnozí lidé nabízeli jídlo a pití. Jednalo se tak o jakési předchůdce dnešních maškarních průvodů.

Masopust  v našich zemích

Nejznámější a nejoblíbenější je závěr masopustu a s ním spojený rej maškar, veselí, radost a hodování. Tento vrchol masopustu začínal ve čtvrtek, který lidé nazývali Tučný čtvrtek. Jeho pojmenování je dosti výstižné, protože tento den byl proslavený velkým hodováním. Jídlo si dopřávali chudí i bohatí, králové dokonce pořádali velkolepé kvasy. Ti méně zámožní jedli vepřové, zelí a knedlíky, koblihy na másle, šišky. Ani pijáci nezůstali škodní, pivo a pálenka tekly doslova proudem.

Masopustní (taneční) neděle

Tento den po obědě zahajovali hudebníci, kteří zvali do hospody, kde se začal tzv. Mužovský bál. Tančilo se, jedlo a pilo, co hrdlo ráčí, ale jak již název vypovídá tato zábava byla určená pouze pro ženaté muže a vdané dámy. Ti nesezdaní mohli jen tiše závidět a přihlížet.

Masopustní úterý

Den nejoblíbenější z celého masopustu. Městy a vesnicemi táhly průvody maškar. V reji masek se objevovaly nejroztodivnější postavy, které putovaly od domu k domu, provázeni hudebníky. V čele průvodu šel medvěd vedený medvědářem, biřic nebo šašek, kteří bičem odháněli nemaskované zvědavce. Za nimi šel vlastní průvod, kde se předváděly masky a postavy zvířat, různých povolání, ale i cikánů, babek s nůší, židů, atd. Postavy často parodovaly i mnohé lidské nešvary a negativní vlastnosti. Hrálo se divadlo, maškary cestou prováděly různé veselé kousky, naschvály a žertíky. Lidé masky odměňovali velice štědře, od koblihů, uzeného, pálenky, piva, po peníze, které většinou maškary utratily za jídlo, pití a muziku v hospodě, kde se tančilo, zpívalo a hrálo až do půlnoci. Všichni se radovali a veselili, nikdo nesmutnil.

Magická půlnoc

Uderem půlnoci však veškeré veselí ustalo. Ponocný zadul do svého rohu a rychtář vyzýval všechny přítomné, aby se rozešli domů. Na mnoha místech se konalo tzv. „pohřbívání basy.“ Tento zvyk, kdy se symbolicky „pohřbila basa,“ měl symbolický význam, vyjadřoval vlastně, že v období před velikonočního půstu si muzikanti nezahrají, a také byl projevem smyslu pro humor, který našim předkům byl více než blízký.

Masopustní tradice bohužel pomalu mizí. Ale přesto se s maskami a masopustní náladou na některých místech můžete setkat. Rej maškar můžete potkat ve skanzenech, některých místech se silně zakořeněnou tradicí nebo díky nadšencům, kteří se tento zvyk snaží připomenout těm z nás, kteří jej už nezažili. Masopustní veselí si připomenou lidé na mnoha místech u nás, v Praze, Rožnově pod Radhoštěm, Poštorné, Veselí nad Lužnicí, Kyjově, Hodoníně od 10.- 17. února.

Zdroj: Vlastimil Vondruška: “Církevní rok a lidové obyčeje,“ Dona, Č. Budějovice,  1991