(64memo.com)
Před osmnácti lety byl Peking svědkem střelby na náměstí Nebeského klidu. Tanky řičely v ulicích. Tisíce vojáků bojovalo s protestujícími studenty. Zranění demonstranti, hořící vozidla, mrtvá těla. Tyto scény jsou příliš příšerné, než aby na ně lidé vzpomínali. Ale ve vzpomínkách některých jsou stále velmi živé. Před 18 lety byl Fang Čeng, který v té době studoval poslední ročník na Pekingské univerzitě sportu, v jedné z ulic poblíž náměstí Nebeského klidu, sražen zezadu tankem. Opouštěl místo demonstrace s poslední skupinou studentů držících hladovku. Byli z místa vyprovázeni ozbrojenými vojáky. Jeho nohy byly chyceny, rozmačkány a zlámány tankem, a jeho tělo se zmítalo, když jej tank přejížděl.
Následuje rozhovor s Fang Čengem, ve kterém popisuje své 18 let staré zážitky.
Vynikající student s nadějnou budoucností na Pekingské sportovní univerzitě
Reportér: Dobrý den pane Fang Čengu. Doslechl jsem se od přátel o tragédii, která se vám před 18 lety přihodila, a také jak to ovlivnilo vaše vzdělání, práci, kariéru a osobní život. Chtěl byste zahraničním médiím říci o tom, co se stalo?
Fang Čeng: Ano, rád.
Reportér: Když v Pekingu vypukla studentská demonstrace, vy jste byl stále student, že ano? Řekl byste nám o tom něco víc?
Fang Čeng: Samozřejmě. Poté, co jsem v roce 1985 odmaturoval v Hefei, provincii An-chuej, nastoupil jsem na Pekingskou sportovní univerzitu na obor Sportovní teorie se zaměřením na Biodynamiku sportu. Promovat jsem měl v roce 1989. Chtěl jsem se stát učitelem na Sportovním oddělení Jihočínské univerzity v Kuang-čou.
V noci 4. června tři až čtyři tisíce studentů sedělo na náměstí Nebeského klidu
Od května do června 1989 jsem byl zapojen do studentského demokratického hnutí. Od konce května do 3. června jsem každý den chodil na náměstí Nebeského klidu, abych podpořil stávkující studenty. Vojáci byli přivoláni v noci 3. června v době, kdy na náměstí seděly tři až čtyři tisíce studentů. Většina studentů z Pekingu a dalších provincií seděla kolem válečného pomníku čínských padlých vojáků a další skupina okolo přinesené napodobeniny Sochy svobody severně od pomníku. Náměstí bylo poseto stany.
3. června, okolo 22. hodiny jsme dostali zprávu, že si vojáci proráží cestu k náměstí ze všech stran. Mnoho nevinných lidí bylo zastřeleno a zabito. Někteří na sobě měli krvavé fleky a atmosféra na náměstí okamžitě zhoustla.
Krev, střepy, zničená vozidla a dlažební kostky rozházené po ulicích
A tak jsme začali opouštět náměstí. Vydali jsme se severně. Když jsme dorazili k Západnímu Čchan-kan bulváru, byly téměř 4 hodiny ráno. Viděli jsme mnoho vojáků a vojenských vozidel jak odjíždí naším směrem. Lidé, které jsme potkávali nám vyprávěli, jak vojáci té noci 3. června bojovali s místními občany a jak zahájili střelbu do lidí. Mnoho z nich bylo zabito. Když jsme kráčeli, viděli jsme spoustu otřesných scén. Kaluže krve na zemi, střepy a rozbitá okna, zničená vozidla, dlažební kostky atd. To všechno se té noci stalo. Protože jsme byli na náměstí, tyto incidenty v ulicích Pekingu jsme neviděli.
Byl jsem až na konci skupiny. Když jsme se blížili k Liou-pu-kchou na Západním Čchan-kan bulváru, slyšeli jsme za námi výbuchy a cítili páchnoucí kouř. Věděli jsme, že vojáci začali střílet plynovými bombami. Dříve, než jsem si uvědomil co dělat, vybuchla vedle mě plynová bomba, která vytvořila sloup žlutozeleného kouře, zakrývajícího plochu tří až čtyř metrů čtverečních. Dusil jsem se a udělalo se mi špatně.
Potom, co jsem zachránil studentku mi tank rozdrtil nohy
Odcházel jsem s jednou studentkou, byla o rok mladší, ale ze stejné školy. Byla z toho, že jsme na náměstí Nebeského klidu, velmi nervózní a vystrašená. Tak jsem jí řekl, aby se držela blízko při mě. Protože jsem byl starší a muž, cítil jsem povinnost ji chránit a vytvořit bezpečí. Proto jsme z náměstí odcházeli spolu. Když bomba vedle nás vybuchla, vyděsila se. Abych ji ochránil před kouřem vzal jsem ji do náručí a odvedl na bezpečnější místo na chodníku. Jak jsem se pohnul, periferním viděním jsem zahlédl, jak se ke mě zezadu blíží tank. Když jsem zvedl hlavu, hlaveň tanku už byla přímo nade mnou a já už neměl šanci utéci. Rychle jsem odstrčil dívku stranou. Ale já upadl na zem a tank mi přejel nohy. Cítil jsem, jak mě to mačká a tlačí, a jak se mé kalhoty vtlačily do kovových pásů tanku. Byl jsem stále při vědomí, ale měl jsem pocit jako by někdo táhl moje tělo po hrbolaté cestě. Moje hlava, ramena a záda - všechno krvácelo. Až když mě tank oddělil nohy od těla dostal jsem se ze sevření kovových pásů. Moje tělo se potom odkutálelo na kraj silnice.
Amputované nohy - pravá od horní části stehna, levá od kolena
Ztráty na životech v Liou-pu-kchou neznámé
Věděl jsem, že nejméně 10 studentů bylo tanky rozdrceno nebo zraněno. Byli z Pekingské univerzity, z pekingské Univerzity politických a právních vztahů, z Pekingského institutu železa a oceli a Univerzity Čching-chua. Bylo potvrzeno jedenáct mrtvých a počet lehce nebo těžce zraněných byl neznámý. Neznali jsme přesný počet obětí. Počet, který nám řekl náš učitel, Ting C'-lin, byl také nepřesný. Mezi těmi zraněnými jsem tři nebo čtyři znal. Patřil jsem mezi ty těžce zraněné. Kchung Wej-čen, další student ze Sportovní univerzity přišel o nohu, protože jej při střelbě zasáhla kulka do kolene.
Přestože jsem ztratil obě nohy při záchraně té studentky, odmítla to dosvědčit
Reportér: A co ta studentka, kterou jste ochraňoval? Jak to dopadlo s ní?
Fang Čeng: Ona nebyla zraněna. Cítím se dost sklíčeně, jak jste ji teď vzpomenul. Nejdříve mě přišla navštívit do nemocnice a poděkovala mi za záchranu života. Když jsem se vrátil do školy, představitelé školy mi nechtěli věřit, co jsem jim řekl. Ptali se, jestli jsem se nechoval násilnicky - proč by mi jinak tank přejel nohy? Řekl jsem jim, že co říkám je pravda, a že to mohou vyšetřit. A tak se zeptali té dívky, aby si to ověřili. Našel jsem ji a požádal ji, aby vypovídala. Ale z nějakého důvodu řekla: "Nepamatuji si, co se stalo. Neviděla jsem jak tanky přejíždí lidi, protože jsem omdlela." Nejen že nesvědčila v můj prospěch, dokonce popřela, že se mnou vůbec byla. Cítil jsem její bezmocnost a vyhýbavost.
Profesor Wu Pei a jeden člen personálu s příjmením Cao z Pekingského institutu železa a oceli (dnes známý jako Univerzita vědy a technologie, Peking) přišli k nám na školu, aby pro mě svědčili. Stali se také svědky střelby na Liou-pu-kchou nedaleko náměstí. Přišli za mnou, když jsem ještě ležel v nemocnici a hodně mě podporovali. Když se doslechli, že ta dívka pro mě odmítla svědčit, tolik je to nahněvalo, že se pro mě rozhodli svědčit sami. Přišli na naši školu, aby si promluvili s vedením. Byl jsem pohnut tím, co pro mě udělali. Pocítil jsem sílu spravedlnosti.
Reportér: Co jste dělal, když jste v roce 1992 opustil školu?
Fang Čeng: Profesor Wu si všiml, že jsem v Pekingu nenašel zaměstnání a tak mi pomohl. Jeho žena pracovala v provincii Chaj-nan, což je více ekonomická a svobodná oblast. V roce 1992 jsem se jako člen pekingského týmu zúčastnil třetího Setkání speciálních sportů pro handicapované a získal dvě zlaté medaile. Poté jsem se už na školu do Pekingu nevrátil, protože ta mě nepřijala. I když jsem odpromoval, odmítli mi dát diplom za závěrečné zkoušky ani mi nepomohli sehnat práci. A tak jsem se rozhodl, že budu na doporučení profesora Wu pracovat pro společnost, která spravuje majetky v Chaj-nanu. Do Chaj-kchou v provincii Chaj-nan jsem dorazil 24. března 1992 a žil zde až do roku 2000. Těch několik let bylo poměrně bouřlivých.
V roce 1992 jsem vyhrál zlaté medaile v hodu diskem a oštěpem. Držel jsem také několik národních rekordů. Avšak když jsem se chtěl zúčastnit Setkání speciálních sportů v roce 1994, diskvalifikovali mě, protože jsem byl zraněn během masakru na náměstí Nebeského klidu. New York Times o tom vydal 5. října 1994 článek.
Reportér: Žil jste svobodně těch několik posledních let?
Fang Čeng: Když jsem žil v Chaj-nanu, měl jsem mnoho potíží. Policie mě často sledovala, kontrolovala, obtěžovala, prohledávala a vyslýchala. Kdykoliv se blížil onen "citlivý den", kterým bylo výročí demokratického hnutí, policie přišla ke mě domů a dohlížela na mě nebo mi úplně odřízli telefon. V květnu 1995 moje sestra s dalšími sedmi nebo osmi přáteli navštívili Peking a Si-an. Policie je zatkla. Obtěžování nikdy nepřestalo.
Po Novém roce, v únoru 1999, mi přítel poradil, abych se přestěhoval do Pekingu, a začal se tam poohlížet po pracovních příležitostech. Souhlasil jsem a připravoval jsem se na odchod. Postaral jsem se o všechny své obchody v Chaj-nanu a vrátil byt, který jsem měl pronajatý. Nasedl jsem na loď z Chaj-kchou do Čen-ťiangu a tam přesedl na vlak jedoucí do Wu-chanu. Když jsem si na Wu-chanském vlakovém nádraží kupoval lístek, zastavila mě policie. Zatkli mě a na týden zadrželi. Policie z Chaj-kchou vyslala člověka, který mě měl přivézt zpět. Řekli mi: "Jak jste mohl odjet a neříct nám o tom?" Tím mi chtěli sdělit, že nesmím opustit Chaj-kchou bez jejich svolení. Neměl jsem kde bydlet, ani žádné peníze. Hned potom jsem onemocněl. Když jsem bydlel v domě jednoho mého přítele, seznámil jsem se zde s dívkou z Ťiang-tsu, která byla o deset let mladší. V roce 2000 jsme měli svatbu.
Reportér: Každý den desetitiíce lidí vyjadřují své vystoupení z ČKS na stránce The Epoch Times. Chtěl byste i vy veřejně vyhlásit své vystoupení? Můžete použít své skutečné jméno nebo alias.
Fang Čeng: Když vyhlásím své vystoupení veřejně, bude to mít větší dopad. Vlastně jsem ze strany vystoupil už před lety, hned po masakru na náměstí Nebeského klidu. Ale v té době jsem neměl možnost to uveřejnit. Použil jsem své vlastní jméno. Možná byste mi mohl pomoci napsat prohlášení a uveřejnit jej. Vše, co jsem zde řekl, je pravda. Mnoho lidí vystoupilo z ČKS poté, co si přečetlo "9 komentářů". Nebylo by dobré, kdybych příliš dlouho otálel.
Reportér: Krveprolití na náměstí Nebeského klidu nezůstane bez odezvy. Lidé už začínají sčítat zločiny ČKS.
Fang Čeng: Jsem připraven žalovat ČKS a chtít odškodnění.
Reportér: Děkuji, že jste přijal tento rozhovor, a že jste se s námi podělil o vaše zážitky.
Fang Čeng: Děkuji The Epoch Times, že nám dává hlas svědomí.
Přiloha:
"Přečetl jsem 9 komentářů k Čínské komunistické straně. Ze strany jsem vystoupil vlastně hned po masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. V té době jsem ale neměl možnost to uveřejnit. Rád bych použil své skutečné jméno při vystoupení z ČKS.
Tímto vystupuji z Čínské komunistické strany, Komunistického svazu mládeže a Mladých pionýrů, abych mohl žít s čistým svědomím. Fang Čeng
