Fotograf Bohdan Holomíček je živou legendou. Jeho jméno vyslovují teoretici fotografie jedním dechem se jmény jako Koudelka, Kratochvíl, Tmej. Fotoaparát prakticky neodkládá a jeho objektiv zaměřuje všude tam, kde je život. Možná nejlépe jeho osobu definovala Anna Fárová: „Fotograf přátelských setkání, zachycující pozitivní situace, okamžiky milosti, záblesky lásky za magického přispění světla.”
Na otázku, kdo vlastně je Bohdan Holomíček, odpoví on sám bez váhání: „Obyčejný člověk”.
VE: Kdy jsi vzal poprvé do ruky fotoaparát?
První foťák jsem dostal v roce 1957 na Vánoce. Byla to Smena 2, ruský přístroj, který tenkrát stál 270 korun. Tatínek ho koupil v drogerii ve Svobodě nad Úpou. Dal mi k němu 6 filmů, které jsem hnedka „pod stromečkem“ vyfotil. Od té doby fotím pořád stejně.
VE: Co proces vyvolávání filmů a výroby fotografií?
Učil jsem se sám. Kupoval jsem si příručky...
VE: Kolik ti bylo let?
Čtrnáct.
VE: Po jak dlouhé době jsi byl opravdu spokojen s kvalitou svých fotek?
Takhle jsem to nevnímal. Já byl spokojen, když na negativu byly obdélníčky fotografií. A když fotky nebyly rozmazané. Až později jsem se začal zajímat o kompozici. Nebyly expozimetry, jen takové tabulky, skrz které se koukalo. Dokud člověk něco viděl, mohl z nich vyčíst, jak exponovat.
VE: Dalo by se říci, že jsi v prvních letech fotil jen to, co jsi fotit chtěl?
Já jsem vždycky fotil, co jsem chtěl.
VE: Přišly ale nějaké vlivy zvenčí?
Ano, třeba Eugene Atget, André Kertész. V roce 1964 jsem se vrátil z vojny a fotografování se pro mě stalo jaksi intenzivnějším. Přitom jsem ale chodil běhat, lezl po skalách, tancoval a hrál divadlo.
VE: Kdy jsi prodal první fotku?
Možná, že první fotky si ode mě koupili herci v divadle Orfeus, dvě za 70 korun kus. Mezi prvními zájemci o mé fotky byli muzikanti, třeba trumpetista Jaromír Hnilička.
VE: Pamatuji si tvou „ilegální” výstavu tady v Pardubicích v říjnu 1989, kdy se tvé fotky prostě natloukly na zeď radnice a starého mlýna na Wernerově nábřeží. Motal jsem se tam s dalšími „mlaďáky” a ty jsi se nás ptal, zda známe toho pána na fotce (byl to Václav Havel). Jak dlouho se s Václavem Havlem znáš?
Od roku 1974.
VE: Jak jsi se stal jeho dvorním fotografem?
Ani ne tak dvorním jako rodinným fotografem. Fotil jsem jeho otce, jeho bratra, celou jejich rodinu.
VE: Lákala tě někdy reportážní fotka? Třeba válečná...?
Tohle ne. Já nejsem schopen vyfotit nepříjemné věci ani když někdo žebrá nebo upadne.
VE: Jak vznikla tvá slavná fotka kajícího se hříšníka?
Nevím, jestli se zrovna tolik kál, byl to farářův příbuzný, který mu ministroval při mši. Ten kostel je na Starém městě v Trutnově a ten pan farář, to byl bezvadný chlap, který třeba chodíval sloužit mši do kostela v Javorníku. A na té mši nebyli vůbec žádní lidé.
VE: Takže ta fotka je z té mše v prázdném kostele?
Ne, z Trutnova. Na mši v Javorníku nebýval nikdo, jen on.
VE: Co tvůj posun k barvě a digitálu?
Kdyby ta technologie přišla dřív, šel bych do toho dřív. V roce 2003 jsem dostal malý fotoaparát Sony, pak jsem si v březnu 2004 koupil Panasonic Lumix. Po dvou měsících jsem definitivně odložil klasický foťák. V barvě bych fotil už dřív, ale nešlo to. Pár bláznů dělalo barevné fotky, ale ti zase neuměli fotit.
VE: Jsi známý pro obrovský archív fotek, které jsi nazvětšoval na papír, kolik toho je?
Je toho mnoho.
(Bohdan mi zatajil, že se pár dní předtím v jeho archívu černobílých fotografiích „zasekli” francouzský galerista Paul Cottin a fotograf Jerome Sother. Na tři dny!)
VE: Nacházíš na starých negativech věci, o kterých jsi nevěděl, že tam jsou?
Ano, to se děje a na to se těším. Jsem rád, že jsem s klasickou fotkou skončil, a že teď mohu pracovat s uzavřeným celkem. Taky mě to dřív stálo hromadu peněz, všechno jsem financoval sám.
VE: Dnes fotíš divadlo, což považuji za jedno z nejsložitějších témat k focení. Na pódiu je všechno samo o sobě aranžované a umělé a do toho ještě fotograf…
Já fotím divadlo stejně jako fotím lidi. Snažím se být co nejblíž a herci kolikrát hrajou ještě líp, když vidí, že je fotím. Prostě to tak hezky vychází. Divadlo mám rád, vzdělává mě. Nefotím jen představení, ale i tu spoustu profesí kolem.
VE: Viděl jsem od tebe dvě projekce, fotografie se střídaly na obrazovce notebooku za doprovodu hudby...
První projekce, kterou jsem vytvořil, je černobílý dokument z padesátin Libora Fáry, byl to mejdan, podle kterého později napsal Josef Topol divadelní hru Sbohem Sokrate. Nechci točit video, spíš usiluji o zkratku.
VE: Chtěl bys svůj celoživotní dokument spojit do jakéhosi chronologického celku?
Celý život fotografuji z auta, fotím svatby, hřbitovy... Ucelený cyklus fotografií na určité téma ale vzniká po krůčcích.
VE: Slyšel jsem názor, že digitální fotoaparát neobsáhne faktický okamžik, kdy se světlo fyzicky přenese do emulze na filmu. Digitální fotografie tedy fyzicky nevznikne, je „duchem ve stroji”, přepočítáním reality do kódu jedniček a nul…
Když jsem začínal, fotil jsem na nejlacinější filmy, balené v černém papíře a s proměnlivou metráží. Nezajímalo mě rozlišení a lidé si až po letech zvykli na výslednou podobu fotek. Na digitál se fotí teprve kratičce, lidé si taky zvyknou. I s digitálem se lze krůček po krůčku zdokonalovat, to je důležité. Lepší je něco dělat a meditovat nad tím průběžně, než váhat a rozmýšlet si věci předem.
VE: Co si myslíš o fotografii manipulované počítačovým softwarem, Photoshopem apod.?
Fotografie se manipulovala i dřív, jen dnes je to snadnější. Fotky se vylepšovaly vždycky, vylepšují se i černobílé fotky, v procesu vyvolávání. Ani moje fotky nejsou „reálné”, při zvětšování některým partiím nadržuji a jiné potlačuji, když definuji polohu a ducha fotografie. V hlubším smyslu ale ručím za to, že žádný můj obrázek manipulován nebyl a nebude. Proč bych to dělal? Nemám na to ani čas. Když ta fotka za to nestojí, prostě jí vyhodím.
VE: K tvým fotkám z digitálu. Ozývají se hlasy jako: to už není Holomíček?
Ty slyším neustále. Že jsem zradil klasickou fotografii... A když jim dojdou argumenty, řeknou: není tam ten rámeček...
VE: Nejde jen o rámeček, není tam ani tvůj pověstný komentář, který jsi obyčejnou tužkou připisoval pod fotku...
Dnes zase můžu fotografie promítat a komentář k nim dělat na místě.
VE: Takže tvá další výstava by mohla být na bílé zdi, na kterou by se promítaly fotky?
Ano, takovou výstavu jsem nedávno měl v Bělehradě.
VE: Co musí mít dobrá fotka?
Divák musí poznat, o co jde.
VE: Uznáváš třeba monografii, sestavenou z rozmazaných fotek nebo experimenty Roberta Franka, kde ke konci knihy Lines of My Hand už nalézáme zcela „roztříštěné” fotografie, začmárané fixou apod?
To jsou epizody, jejichž životnost potvrdí čas. Je to taky vývoj a nemůžeme to odsuzovat. Třeba si řekl: všechno už jsem vyfotil, chci to posunout dál. Nemusíme s tím souhlasit, ale nemůžeme to soudit. Každá fotka má svého diváka.
VE: Jak vnímáš současný posun fotografie k banalitě, k vyprázdnění obsahu, které je velmi patrné třeba na současné německé fotografii?
Má to jednu obrovskou výhodu: ty se na to nemusíš dívat. Je to ale i výpověď o osobě autora. Nedávno jsem v Brně viděl výstavu fotografa Tichého. On svým způsobem reprezentuje slepé rameno fotografie, ale je úžasně zajímavé, kam až fotka může zajít a přitom si udržet svou výpovědní hodnotu, i na nejvíce rozmazaných obrázcích „to” je. Stejně jako „to” bylo na těch prvních fotografiích, co se dělaly na asfaltové desky. Najdeš „to” i na fotkách, které dělaly slepé děti.
VE: Jaký je pro tebe ideální ohlas na tvé fotky?
Mě těší, když se ke mně lidé po letech hlásí. Když znají nazpaměť mé fotky nebo když mi citují ty doprovodné texty. Třeba po dvaceti letech. To člověka potěší.
VE: Děkujeme za rozhovor. A za dvacet let nashledanou u tvých fotek z digitálu...
