Brněnské Divadlo Husa na provázku zvolilo v rámci Provázkovských shakespearovských slavností jako druhý díl tragédii Hamlet.
Vyznavače Shakespeara, kteří by se těšili na klasické provedení tohoto kusu, musím zklamat. Režisér Jan Mikulášek, který je potomkem slavného moravského básníka Oldřicha Mikuláška, si pro svou interpretaci vybral půl století starý překlad Zdeňka Urbánka, který je mnohými shakespearovskými fajnšmekry považován za příliš jednoduchý a postrádající typickou lyričnost.
Avšak kombinace překladatele Urbánka s režisérem Mikuláškem nabízí netypické pojetí Hamleta, které otevírá cestu k novým, netradičním zážitkům staré klasiky.
Demýtizace Hamleta není na škodu
Úvodní scéna diváka vtáhne do příjemně vybaveného aristokratického bytu, kde se nachází všechny postavy děje ve slušivých kostýmech. Postupně se interiér mění v dramatickou scénu plnou dialogů a napjaté atmosféry. Dialogy založené na střídání patosu, parodie a civilnosti naznačují divákovi směr, kterým se provázkovské zpracování bude odvíjet. Vyznavačům klasiky nezbude než víceméně prožít na vlastní kůži moderní demýtizaci Hamleta.
Hamlet podle Vyorálka
Postavu Hamleta ztvárnil Jiří Vyorálek. A nutno říci, že se toho nelehkého úkolu zhostil výborně. V jeho provedení působí Hamlet jako člověk, který to má v hlavě srovnáno a jde si tvrdě za svým cílem pomsty. Mírný patos odmrští Vyorálek situační civilností a zároveň svým celkově sebevědomým vystupováním. Nikdo nezůstane na pochybách, že tento chlapík to myslí k smrti vážně. Ofélii představuje Anežka Kubátová nebo Gabriela Štefanová. Ofélie zase naopak působí až přespříliš křehce a jako z jiného světa. Tuto pomyslnou nevyváženost obsazení však dokreslují ostatní postavy, které dodávají hře pestrý nádech a dolaďují tragiku celého příběhu.
Příliš mnoho hlíny…
Režisér Mikulášek vsadil na atmosféru, nikoliv na dialogy, a tak celé dějství příběhu je mnohem živější a dynamičtější, ale bohužel na úkor poetiky. Hmotný prvek, který se táhne celým dějem, je - hlína. Poněkud nezvyklý doplněk symbolizuje rozpad aristokratické rodiny a vztahů uvnitř a zároveň i těžkou dusivou atmosféru celého příběhu. V tomto případě je hlína na jevišti symbolem konce, rozpadu, smrti. To by ovšem nevadilo, pokud by zemina nebyla sypaná na podium v neuvěřitelném množství. Zde se však postavy v hlíně pomalu ztrácejí a jsou v ní vláčeny fyzicky i psychicky. Sice obrat ztratit půdu pod nohama je výstižný pro tuto situaci více, než kde jinde, ale všeho moc škodí.
Dialogy versus atmosféra
Diváci, kteří čekají klasické scény, se jich dočkají, ale trochu jinak, než jsou zvyklí. Na Hamleta s lebkou v ruce zde nenarazíte. Být či nebýt si Hamlet odžije v klidu a tichu na lavičce s mečem v klíně. Zklamání? Určitě ne. Moderní provázkovský Hamlet se nedívá na dialogy jako na stěžejní osu děje, naopak je silný v atmosféře, která jej provází. Proto rozhodně stojí za zhlédnutí. Možná je také stravitelnější alternativou pro školou povinné, kteří klasiku z duše nenávidí, a může otevřít cestu k novým zážitkům těm, kteří jsou již přemírou Shakespeara unavení. Svěží provázkovský vítr může napnout plachty směrem k nepoznanému a to se vyplatí….
