Paláce Potala ve Lhase, rok 2008. (Mtblovett- Creative Commons Attribution Share-Alike 3.0 License)
V roce 1960 přijela jako mladá umělkyně a členka tanečního a divadelního souboru do Lhasy. Nebylo to dobrovolně, ale z „nařízení shora“. Tedy rozumějme tím z nařízení komunistické strany. Proč? Její rodina patřila mezi tzv. rodiny s „dobrými kořeny“, což znamenalo, že tato rodina je komunisty vysoce vážená. To vše bylo dostačujícím důvodem k tomu, aby nebyla moc nápadná, nebudila pozornost a potichu plnila nařízení. A navíc se její manžel musel v roce 1959 zúčastnit obsazení Tibetu a byl nucen odejít s vojskem do Lhasy.
Již první část cesty vlakem do Tibetu byla obtížná, ale zdaleka ne tak namáhavá, jako zbytek cesty přímo v Tibetu. Naloženi na náklaďáky jeli pět dnů v horách vyšších než pět tisíc metrů nad mořem po cestách, které ani cestami nebyly. Bolesti hlavy nepřestávaly po celý čas, protože horské podnebí ve Lhase vyžaduje opravdu určitou dobu návyku. Ale žádné naříkání nepomohlo.
Celý soubor bydlel v bývalém buddhistickém klášteře, který byl ještě neporušený, protože mniši před blížícími se vojáky všichni uprchli. Tak byl klášter zachován a nebyl zbořen, jenom obsazen. Druhá ničivá vlna nastala až koncem šedesátých let s kulturní revolucí. Mladá umělkyně byla tedy zařazena s kolegyněmi do uměleckého souboru, který měl bavit jak čínské vojáky, tak také domácí obyvatelstvo. Byli mezi nimi i Tibeťané, kteří byli vyškolení tanečníci nebo zpěváci, ale jejich mozky byly zaplněny povinnou stranickou propagandou.
„Strach z Tibeťanů jsme vlastně ani neměli, ale večer jsme nesměli vycházet a jinak jsme museli chodit ve třech. V chrámu jsme tančili na oltáři a v podstatě jsme si ničeho nevážili a před ničím jsme neměli respekt nebo jsme se ho báli ukázat,“ říká účastnice rozhovoru. Starosti, že by mohla sebe nebo někoho jiného přivést do nebezpečí, se nezbavila dodnes. Komunistická strana Číny svými chapadly neustále pátrá po kritických hlasech, aby je mohla umlčet. Takže se většinou neuvádějí žádná jména, ani se neudávají žádné údaje.
Těžké období zažívala zvláště v době, kdy byla poslána do Pekingu, aby tam porodila. Musela odjet bez manžela, který byl v armádě. Čínské děti velmi těžko snášejí drsné podnebí Tibetu, proto musela právě narozená dcera zůstat tři roky v Pekingu, kde ji vychovávaly staré tety. Nebylo to ale vůbec jednoduché, protože bývaly často nemocné. Tak se její dcera stěhovala z místa na místo.
Když si ji po třech letech konečně mohla matka odvést k sobě do Lhasy, utrpělo dítě kolaps krevního oběhu. S dítětem v náručí spěchala matka do nemocnice. Ale tam ji nechtěli přijmout. „Nikdy jsem před žádným člověkem neklečela, až před prvním doktorem, který mi vběhl do cesty. Na kolenou jsem ho prosila, aby mé dítě zachránil.“
„Dnes chápeme boj Tibeťanů za svobodu, takže to neříkáme rádi, ale pravdou je, že obyvatelstvo bylo ve velmi zaostalém stavu a vlastně i celá země. Šlo hlavně o rozdílné představy o čistotě, ale byly tu i jiné věci. Pod prostorami, kde jsme zkoušeli, byl klášterní sklep a tam jsme našli zjevné známky tajného žaláře a stopy po mučení. Ale přesto nebo právě proto by měl mít každý národ právo na sebeurčení.“
Zamyšleně pokračuje: „My Číňané jsme byli dopravováni proti své vůli do země, jejíž jazyk jsme neznali a neznali jsme ani její zvyky a obyčeje. Do této země bychom nikdy dobrovolně nešli. Tibeťané nás museli snášet, protože síla tanků a samopalů byla větší, než jejich možnosti k odporu. Potom se přes nás všechny přehnal teror rudých gard v kulturní revoluci. Všichni umělci a intelektuálové byli posláni na venkov, aby tam pracovali na poli. Někteří museli pracovat na těžbě dřeva v lesích, což potkalo mého muže."
„Na počátku osmdesátých let jsem se konečně mohla vrátit se svou dcerou do Pekingu. O svobodě si však mohou Číňané i dnes nechat jen zdát. Komunisté pronásledují, sledují a špehují nejen v Tibetu, i když tam je to nápadnější. Neustále nám rotuje v hlavě, co smíme říct a co ne a kdy hrozí nebezpečí. Rudý teror zůstává a zůstane, dokud bude u vesla komunistická strana. A to bude trvat tak dlouho, dokud se sami lidé neprobudí a nevyženou ji ze země.“
Děkujeme za rozhovor.
Rozhovor zaznamenala Renate Lilge-Stodieck
Článek v němčině
Copyright © Epoch Times Europe GmbH
