Historický radioklub československý II.

Pokračujeme v návštěvě bohatě zásobeného depozitáře radioklubu, nacházejícího se v bývalé sýpce na nádraží městečka Třešť. Průvodní slovo nám poskytuje Pavel Boudný.

Čepice rádiovka anebo rádionka?

Pavel Boudný na hlavě rádiovku nenosí, třebaže zrovna rádiovce se říkávalo také rádionka a její název byl opravdu odvozen od rádia, jelikož tato pokrývka hlavy byla opatřena příznačnou anténkou.

P. B.: Ano, čepice souvisí s rádiem. Rádionka měla takový čudlíček čili anténku. Podle té rádiové anténky se říkalo rádiovka nebo rádionka.

Radiové zprávy však nejsou vždy určeny pro veřejnost...

P. B.: Mnoho nechtěných zpráv zachytí radioamatéři. Ti ovšem musí písemně stvrdit, že nebudou tyto zprávy šířit třetím osobám. Já sám jsem radioamatérem a podepsat jsem takové prohlášení samozřejmě také musel. Komu? Českému telekomunikačnímu úřadu, který mi vydal radioamatérskou licenci.

Klasické rozhlasové studio

P. B.: Máme zde ukázkový mixážní pult, za kterým sedí zvukař, který přes zvukotěsné okno vidí do studia na účinkující, před nimiž jsou rozestavěny jednotlivé mikrofony. Ty si zvukař v režii právě na takovém mixpultu může směšovat čili mixovat dle potřeby pomocí klik, šejdrů, šavlí nebo tlumičů, jak říkávají rozhlasáci tahovým potenciometrům.

Takže těmto součástkám se říká kliky a šavle?

P. B.: Ano. Jinou šavlí může zvukař do celého programu zakomponovat třeba hudbu z magnetofonu, gramofonu, CD playeru nebo DATu. Magnetofony v režii byly dosti rozměrné, celostopé mono nebo půlstopé stereo.

Povězte nám, jaký byl konec středních vln?

P. B.: V 60., 70., až 90. letech se přecházelo na pásma VKV a ty byly v naší zemi zastoupeny právě tímto vysílačem polského výrobce ZARAT (znamená ZAklady RAdiowe i Televizyjne). Je to souprava na svoji dobu velmi progresivní a je to dvojice identických vysílačů.

Proč je to dvojice?

P. B.: Proč dvojice? Pokud došlo k výpadku, tak se vysílání samočinně přepnulo na druhý stojan. Takže posluchač nepoznal žádné přerušení. Potom nastoupila obsluha vysílače, která opravila stojan a převedla vysílání nazpět.

TV Nova ještě nedávno na polském vysílači?

P. B.: Od stejného výrobce tady máme i vysílač televizní, kterého máme jenom první část, protože je dost rozměrný. Jeho historie není hluboká, na jeho osmém kanálu ještě nedávno šířila z Ještědu program stanice Nova.

Procházíme defilé vývoje hlasových skříněk...

P. B.: Tady jde především o design. Začátkem 30. let se soustředilo na mnoho dekoru, skříňka byla zhotovena do tvaru podkovy, tak zvaná „kaplička".

Jde o výrobek pražské továrny Eta, stejné značky, pod kterou se ještě donedávna vyráběly žehličky, vysavače nebo mixéry.

Skříňka je bohatě dekorovaná, vidíme u ní řezbu, pod reproduktorem mosazný štítek s okénkem na stupnici. Ladicí stupnice byla maličká a beze jmen vysílačů. Tenkrát ještě nebylo dohodnuto, na jaké vlnové délce budou jednotlivé stanice vysílat, v éteru byl docela chaos.

V éteru byl tehdy chaos?

P. B.: To bylo tak, že až kolem roku 1933 byly na mezinárodní konferenci určeny jednotlivým státům a jejich vysílačům pevné kmitočty.

Z půvabné kapličky docházíme až po ležatý obdélník...

P. B.: Vzhled skříněk se neustále měnil, až před druhou světovou válkou se design rozhlasových skříněk ustálil na ležatý obdélník, kde byla pohodlnější obsluha a stupnice, doplněná mnohdy tzv. „magickým okem". Posluchač mohl pohodlně naladit stanici. Nutno podotknout, že převážná většina dřevěných radiových skříněk byla vyrobena právě zde ve Třešti.

Z roku 1938 je tento přístroj, kterému se lidově říkalo „Slunečnice", protože měl zářivě prosvětlenou velkou kulatou stupnici se jmény vysílačů.

Povězte nám něco o kmitočtech ...

P. B.: Zajímavé je, že stanice Praha, vysílaná z Liblic, je od roku 1932 až dodnes na téměř stejném kmitočtu. Varšava nebo Brašov vysílají také na stejných pozicích, takže názvy na stupnici těchto předválečných radiopřijímačů odpovídají při ladění i dnes.

Po válce se veškerý dekor minimalizoval a ustupoval a na předním panelu zůstaly pouze ovládací prvky, jako přepínače vln, různé zvukové korekce a regulovače hlasitosti a hlavně stupnice ladění.

A docházíme k posledním modelům...

P. B.: Z dekorované skříňky se stal víceméně funkční přístroj technicistního vzhledu, což trvá do současnosti. Poválečné rádio Kongres z roku 1948 bylo vyráběné ve všech továrnách na území ČSR, aby se dohnal válečný výpadek ve výrobě přijímačů. Po válce je design střízlivý, přístroje jsou oproštěné od bohatého dekoru až k modernímu modelu, který už nemá dekor takřka žádný. Ústřední panel se soustřeďuje na ovládací prvky, přepínače, knoflíky korekcí a ladění, kterému vévodí obrovská stupnice, tedy v dnešní době display.

Jakou roli ve vývoji tvarů rádií hrála Třešť?

P. B.: Není bez zajímavosti, že právě zde v Třešti byla vyrobena drtivá většina dřevěných skříněk na rádia. Podle pamětníků na příjezdu do Třeště stával poutač:

Vítá vás město Třešť, město rozhlasových a televizních skříněk.

Velkou módou, kromě skříněk dřevěných, byly také bakelitové.

Můžete nám přiblížit, co byl vlastně rozhlas po drátě?

P. B.: Velká zesilovací stanice rozhlasu po drátě se vejde do velikosti šatní skříně; jde v podstatě o velký nízkofrekvenční zesilovač, jaký máme doma v TV nebo v rádiu, ale velkého výkonu.

A jaký byl přijímač rozhlasu po drátě?

P. B.: Dřevěná bedýnka, která měla pouze jediný ovládací prvek, nešla přelaďovat a hrála pouze jednu místní stanici, zpravidla krajské studio Československého rozhlasu. Pracoviště vybavené zesilovačem mělo ještě stůl, kde bylo možné krajské studio přerušit a použít místní program.

A tento obrazec je nám povědomý ...

P. B.: Obrazec, který byl používán před samotným vysíláním TV programu, nazýváme monoskop. Tento stojan je velký asi jako domácí lednice, pochází z československé televize. Asi před půl rokem jsme toto zařízení zprovoznili. Hodně lidí se ptalo, k čemu vlastně ten monoskop slouží:

Monoskop obsahuje řadu sloupečků, čáreček a centrální kruh, pomocí jehož televizní opraváři, kteří navštěvovali domácnosti v dopoledních hodinách, mohli seřídit zákazníkovi televizor do ideálních parametrů. Dost podstatný parametr jsou ty vodorovné linky obsahující svislé pruhy. Každému kmitočtu odpovídala jedna vodorovná linka vyplněná svislými pruhy. Televizní přenosový kanál má šest a půl megahertze. Během přenosové trasy, od vysílače po domácnost, může dojít ke zhoršení celého signálu. Na obrazci můžeme také kdekoliv zkontrolovat, zda došlo k přenosu celého šestimegahertzového signálu.

Domácí kina a hudební skříně - tato zařízení vypadají přes svůj věk docela velkolepě!

P. B.: Pojem domácí kino není nic nového. To byla velká móda již od poloviny 50. a poloviny 60. let. Velký kus nábytku velikosti téměř šatní skříně obsahující televizní přijímač, rozhlasový přijímač, magnetofon potažmo gramofon. Do těchto neluxusnějších aparatur se montovaly nejmodernější výrobky, takže vidíme, že přestože je z roku 1958, má tv. 55 cm úhlopříčku nebo je vybaven velmi kvalitním rozhlasovým přijímačem typu Filharmonie, který má dvoučinný koncový stupeň a je vybaven velmi moderním magnetofonem Tesla Sonet Duo.

Hudebních skříní existovalo velké množství. Tato typu Semiramis pochází z Tesly Pardubice, odpovědí Tesly Strašnice na něj byla tato skříň Ametyst sektor. Ametyst se jmenuje, protože obsahuje TV přijímač typu Ametyst. Montoval se do sektorového nábytku typu U100, který byl vyráběn právě zde v Třešti. Všechny skříně radionábytku byly vyráběny právě zde, v Třešti.

A zde máme opravdu první televizi s malinkou obrazovkou...

P. B.: Je zajímavé si všimnout, jak šel vývoj od těch nejstarších televizí. První čsl. televizor byla Tesla 4001 A s malinkou obrazovečkou a velikánskou skříní. Už v polovině 50. let u aparátu Athos se obrazovka zvětšila, úhlopříčky byly už stejné, jako v současnosti. V roce 1958 a do poloviny 60. let televize nebyly tak moderní, jako ty z roku 1974, kdy obrazovka zaujímala naprosto celou přední plochu. Existovaly i přenosné televize na 12V baterii.

Pokračování příště.

Odborný poradce: Pavel Boudný