pokračování druhé části ...
Otec neměl vůbec čas přemýšlet o tom, že opouští manželku, děti i starou matku, kteří se budou muset postarat sami o sebe. Namísto toho se potřeboval rychle rozhodnout, jakým se dát směrem a co nejrychleji se dostat pryč z vesnice, aby ho nezadrželi milicionáři, kteří by už brzy mohli začít prohledávat okolí.
Sněhu bylo tolik, že mu sahal až nad jeho vysoké zimní boty, a to ztěžovalo a zpomalovalo každý jeho krok. Držel se po směru horské silnice, aniž by věděl, kam vede. Všude okolo divoce zuřil požár Kulturní revoluce. Pokud by ho dopadli, jeho rozsudek a trest by se zdvojnásobil a jeho smrt by byla nevyhnutelná.
Postupně se jeho mysl uklidnila. Na mysli mu vytanula myšlenka: „Já jsem nevinný! Musím apelovat na vládu a trvat na své svobodě a pravdě!“
Rozhodl se jet do Pekingu a apelovat u Státní rady Ústředního výboru Komunistické strany Číny, nejvyššího orgánu vlády. Posílen touto myšlenkou rychle přidal do kroku směrem k hlavnímu městu kraje, odkud jezdí vlaky do Pekingu.
K vlakovému nádraží to bylo asi 65 kilometrů, a aby se otec stále soustředil, zaměřil se na neustálé opakování slov běž dál, běž dál. A skutečně brzy kráčel kupředu rychleji a rychleji. Najednou si všiml, že se ho drží náš pes Won. To se ho velmi dotklo a se čtyřnohým přítelem Wonem po boku jeho duch ožil.
Silnice procházela mnoha vesnicemi, ale oni je obcházeli, aby se vyhnuli problémům. Jak se dostávali dál a dál od domova, otec začal mít obavy, že se pes nedostane zpět domů. Začal Wona přemlouvat: „Měl bys jít zpátky domů. Nechoď už prosím za mnou, jinak nenajdeš cestu zpět. Nemůžeš za mnou pořád chodit, já pojedu vlakem do Pekingu. Naše rodina tě potřebuje doma na svou ochranu, zvláště teď, když já doma nejsem.“
Won zamával ocasem, jako by chtěl vyjádřit svou sebedůvěru a i nadále otce doprovázel celou cestu k vlakovému nádraží. Otec se s ním rozdělil o jídlo, které mu máma zabalila na cestu. Když se najedli, opět přikázal Wonovi, aby se vrátil domů chránit rodinu. Won zamával ocasem a odběhl pryč.
Na nádraží
Otec si koupil jízdenku do Pekingu, ale musel čekat další čtyři hodiny na nejbližší vlak. Na nádraží čekala na vlak spousta lidí, mezi nimi i Rudé gardy (Chung Wej-ping) a také Lidové milice (Min-ping) s červenými páskami na rukávech. Procházeli sem a tam a kontrolovali lidi. Také kontrolovali jízdenky a vyptávali se všech, kdo jim připadali podezřelí.
Nepředstavovali policii, ale měli výsadní pravomoc zatknout každého, kdo by mohl patřit k „monstrům a podivínům“, také známým jako „Sedm černých" kategorií: vlastníci půdy, zastánci pravice, kapitalisté atd., z nichž většina byli vzdělaní intelektuálové.
Otec doufal, že se bude moci po dlouhé chůzi trošku uvolnit a možná i vyspat, protože byl nesmírně unavený. Ale uvědomil si, že ani ve velkém městě, které je od jeho rodné vesnice daleko, není v bezpečí. Snažil se proklouznout mezi skupinkami lidí, aby ho Rudé gardy a milicionáři tak snadno nespatřili. Také si sundal brýle, protože mu příliš jasně dávaly vzezření intelektuála.
Ve vestibulu stanice byla zima a mnoho lidí kouřilo, takže vzduch byl plný dýmu. Všichni lidé se tvářili ustaraně a nervózně a nikdo se neusmíval. Všude na stanici visely plakáty s revolučními slogany, visely na stěnách, oknech i ze stropu. Nesly hesla jako:
DOVEĎ VELKOU PROLETÁŘSKOU REVOLUCI AŽ DO KONCE!
SMEŤTE VŠECHNY MONSTRA A ZRŮDY!
POHŘBĚTE KAPITALISMUS!
VANE VÝCHODNÍ VÍTR, ZNĚJÍ BOJOVÉ BUBNY, TAK KDO SE KOHO BOJÍ?
PÁD AMERICKÉHO IMPERIALISMU JE NEVYHNUTELNÝ, LID SVĚTA JISTĚ ZVÍTĚZÍ!
BOJUJTE S NEBESY, ZEMÍ I LIDMI A SKLIDÍTE NEKONEČNÝ POŽITEK!
Úplně vyčerpaný, díval se otec se smutkem na neradostný výraz lidí kolem a divil se, o čem tato „Velká“ kulturní revoluce doopravdy je a co dobrého lidem přináší.
Doma nastávají problémy
Druhý den nato, co otec odešel, přišel časně zrána do domu vedoucí vesnických milicionářů. Chtěl otce informovat, aby se večer včas dostavil na bojovou schůzi. Když si uvědomil, že otec doma není, nazlobil se a chtěl vědět, kde otec je. Matka velmi znervózněla a řekla mu, že odešel před několika dny navštívit svou tetu, která vážně onemocněla. Muž tedy odešel.
Všichni jsme toho dne zůstali potichu, nikdo toho moc neříkal, protože jsme se obávali o otce i naši nejistou budoucnost. Kolem druhé hodiny odpolední jsme si uvědomili, že zmizel náš pes Won. Připadalo nám to divné, protože nikdy předtím neutekl. Ale právě v okamžiku kdy jsme o něm mluvili, zpozorovali jsme, jak běží k našemu domu.
Když otec opustil domov, vesnický výbor Kulturní revoluce se najednou ocitl bez práce. Byli ale pod velkým tlakem z vyšších míst a tak každého dne posílali do našeho domu jednoho milicionáře, aby zjistili, kdy se otec vrátí. Muž dokonce nosil zbraň a mluvil hlasitě a hrubě. Nakonec přicházel několikrát denně, a zůstával v našem domě každý den déle a déle.
Jednoho dne k nám přišel starosta obce s několika milicionáři. Vyhrožoval mámě, že pokud se otec nevrátí, odebere nám celoroční příděly obilí. Odebrání našeho přídělu obilí by znamenalo, že bychom neměli co jíst. Rolníci neměli žádný zdroj příjmu. I když pro výrobní brigádu lidové komuny (ekvivalent našeho družstva, pozn. red.) celý rok pracovali, na konci roku dostali jen příděl obilí. Ale to většinou nestačilo na uživení rodiny. Dokonce, i když měla rodina rolníka několik dospělých členů pracujících na plný úvazek, nestačilo někdy obilí, které si vydělali, aby se všichni nakrmili.
Rodina, jako ta naše, si dostatek potravin nikdy vydělat nemohla. Jakmile byl otec označen za kontrarevolucionáře, jeho celodenní práce představovala jen 70 procent hodnoty běžného pracovníka. Moje práce, jako chlapce, měla hodnotu jen poloviny pracovní síly. To znamenalo, že za jeden den práce jsem v porovnání s dospělým obdržel polovinu pracovních bodů.
Navíc jsem mohl pracovat jen ve dnech školního volna. V důsledku toho neměla naše rodina nikdy dost jídla. Pouze na čínský Nový rok máma připravila speciální jídlo - knedlíky - a na mé narozeniny uvařila dvě vejce, jedno pro mě a jedno pro sestru. Takové narozeninové pochoutky byly pouze pro babičku a nás děti, rodiče si to nikdy nedopřáli.
Vesnický předseda strany nám sdělil, že pokud se skutečně odečtou všechny naše potravinové body, půjde naše celoroční práce vniveč a to může ohrozit naše přežití. Matka se velmi rozzlobila a vyděsila, ale nemohla nic namítat. Pokud by řekla cokoliv, co by ho rozzlobilo, mohli by ji zatknout nebo odvést na bojovou schůzi. Kdo by se pak o nás staral?
Lidé z výboru Kulturní revoluce najednou neměli co dělat, protože náš otec zmizel. Vyrabovali nám tedy aspoň dům a odnesli celou sbírku jeho knih. Naštěstí jsme už spálili všechny japonské knihy, jinak by je použili jako další důkaz, že byl otec japonský špion.
Po celé dny jsme žili ve strachu. A zatímco jsme doufali, že se otec brzy vrátí domů, měli jsme také strach, že pokud by se skutečně vrátil, vůdci vesnické Kulturní revoluce by ho mučili nebo zabili.
Jdi na čtvrtou část...
Yukui Liu je lékař čínské medicíny v současnosti žijící ve Spojených státech. V tomto příběhu popisuje zkušenosti svých rodičů i své vlastní zkušenosti s čínským komunismem, počínaje kulturní revolucí po současnost. Příběh byl napsán a upraven jako exkluzivní monografie pro Velkou Epochu. Jména byla změněna z důvodu ochrany členů rodiny, kteří dosud v Číně žijí.
