Pomalu sestupujeme z hor kolem Mbeyi do údolí. Po obou stranách se táhne pohoří Velké příkopové propadliny a uprostřed, až kam oko dohlédne, vidíte jako placku planinu Usangu. Usangu je domovem kmene Sangu, i když dnes zde žijí všechny další možné kmeny Tanzánie.
Oblast je známá pro pěstování rýže. Dřívější mokřiny se proměnily v rýžová políčka, v období dešťů, které tu začíná v lednu, mají místní farmáři plné ruce práce. Ti bohatší používají k obdělávání půdy voly, ti ještě bohatší malé traktorky a tomu zbytku, tedy většině, nezbude než chopit se mohutných, těžkých motyk.
Typické hliněné domky z nepálených cihel a s doškovou střechou kontrastují s okolní zelení a vzdáleným pohořím. Co mě fascinuje na životě v Africe, je ta blízkost k přírodě, se kterou se u nás setkáváte jen stěží. Tady ji potkáváte na každém kroku, při každodenním životě.
Když je sucho, je všude prach, když je mokro, je všude bláto. Kolem vás se pase dobytek, pod nohama se motá drůbež a usmolené špinavé děti. Za přírodou nemusíte nikam chodit, žije přímo vedle vás. Ne vždy jsou to setkání příjemná, ale i když občas natrefíte na škorpiona, jedovatého hada, přerostlého švába nebo agresivní včely či mravence, nikdy jsem neslyšel o vážnějším incidentu.
A hned za domem vám plachtí vodní ptactvo exotických druhů pátrající po žabách, kterých je tu hojnost a které vás společně s cikádami v noci uspávají mohutným koncertem hlasů a vy žasnete nad ohromující Mléčnou dráhou, tak dobře viditelnou na temné noční obloze.
Elektřinu tu nemají, takže jestli nemáte solární panel nebo generátor, musíte v noci používat svíčku, baterku či petrolejovou lampu. To je ale romantika, říkáte si. To je ale otrava, kéž bychom měli elektřinu, říkají si zase místní. Už té naší romantiky měli za celý život dostatek.
S nastupujícím šerem se probouzí nepřítel největší - komár, moskyt. Intenzivní bzučení se postupně stává nepřeslechnutelným, jak se přidávají další a další jedinci bodavého hmyzu. Začínají nálety a kořistí není nikdo jiný, než vy.
Dalším problémem jsou termiti. Neuvěřitelně výkonní braši vám sežerou vše dřevěné, než se stačíte vzpamatovat. Staví si hliněná hnízda a cestičky, kde se pak líhnou noví mravenečci, kteří zevnitř dřevo prožerou, až vám na povrchu zůstane jen tenounká vrstvička, jako papír. Když pak na dřevo zatlačíte, lehce ho promáčknete a s překvapením zjistíte, že je uvnitř jen suchá ztvrdlá hlína. V té době už se ale budou termiti pást někde jinde.
Jednou jsme tak s manželkou leželi na z fošen zbouchané posteli a zdálo se nám, jakoby dole něco škrábalo. Ignorovali jsme to. Po pár nocích neustálého škrábání jsme sundali matraci, abychom objevili, že to byli termiti, kdo škrábání způsoboval. A ten škrabot byl zvuk, jak si hmyz vesele pochutnával na naší posteli.
Později jsem zjistil, že termiti jdou jen na měkké druhy dřeva, těm tvrdým se spíš vyhýbají. Místní se proti nim chrání tak, že dřevo, hlavně trámy, natírají vyjetým olejem. Samozřejmě, můžete si ve městě koupit chemický přípravek proti těmto neřádům, ale olej je přeci jen daleko levnější.
Vaří se na ohni. Obstarání paliva a vody je starostí ženy a dětí. Strava je jednotvárná, zpravidla jen rýže nebo ugali, což je hutná kaše v pevném skupenství, doprovázená fazolemi a někdy vařenými listy zeleniny. Občas se pro změnu vaří kasava nebo sladké brambory. Koření se téměř nepoužívá, maso se konzumuje jen jednou za čas.
Život je tu tvrdý, ale krásný. Tanzánijci jsou rození zemědělci a práci s půdou mají rádi. I když je to dřina, bez šamby, jak políčku nebo poli říkají, to není ono. Když jsem byl navštívit jednoho kluka z vesnice, který je na internátě střední školy v jiném okrese, ptal se mně, jak se všichni mají, jestli už prší a jestli už lidé pracují na polích.
Odpověděl jsem mu, že ano, a když jsem uviděl jiskru v jeho obličeji, otázal jsem se: „Chybí ti kopání?" tj. práce na poli s motykou. Bez zaváhání odpověděl ano a podle intonace a udiveného pohledu bylo zřejmé, že něco takového je přece samozřejmé.
Jak praví swahilské přísloví: Mkulima ni mmoja walaji ni wengi. Farmář je jeden, ale z jeho práce se nakrmí mnozí.
Autor je reportérem Velké Epochy, který do subsaharské Afriky, zejména Tanzánie, cestuje už roky a zajímá se jak o dějiny, tak i o současnost oblasti. Jeho zkušenosti vyvěrají z osobního styku a života s místními lidmi, kterým jako člen Občanského sdružení Bez mámy pomáhá. Tento článek je součástí série článků o Africe napsaných speciálně pro Velkou Epochu.
Autem nebo pěšky, život je pořád těžký
A co děti? Mají si s čím hrát?
