Jan Potměšil se na divadelních prknech pohybuje již mnoho let, během nichž ztvárnil řadu postav a velkých i malých rolí.
Je členem divadelního spolku Kašpar, který hraje v Divadle v Celetné. Ztvárňuje zde řadu rolí, z nichž nejúspěšnější je patrně hlavní postava ve hře Růže pro Algernon, kterou ztvárňuje již více než deset let. Za ztvárnění titulní role v Shakespearově hře Richard III. získal Cenu Alfréda Radoka. Nedávno odehrál v Divadle v Celetné svojí dvousetpadesátou reprízu Richarda III. Mezi jeho role patří také Syn (Ježíš) v Mittererově Účtování v domě božím nebo Claudius v Hamletovi a mnohé další.
Společně s Janem Potměšilem jsme si v kavárně Divadla v Celetné povídali o Shakespearových hrách, o divadle, jeho magii a významech, které má pro lidskou společnost od dávných dob až po současnost.
Hrajete již mnoho let, ztvárnil jste mnoho rolí a máte jako herec s divadlem množství rozličných zkušeností. Nechci se vás ptát na to, jak se připravujete nebo jak přistupujete k jednotlivým rolím, ale zeptal bych se vás, jak vnímáte vztah mezi divákem a hercem?
To je pěkná otázka. Myslím si, že to je pro divadlo zásadní věc, že to je podstata divadla. Divák je určujícím momentem, protože jestliže neexistují ty subjekty společně, hlediště, herec a divák, znamená to, že divadlo vlastně neexistuje. Teprve divák přináší tomu počínání smysl. Teprve dohromady je to jeden celek. Když v divadle s režisérem herci připravují nějakou myšlenku, nějakou hru, nějakou divadelní skutečnost, tak nejen že myslí na to, jak je to téma zasahuje, že je to něco důležitého, co chtějí sdělit dál, co chtějí zobrazit, ale na to, že to chtějí přinést divákovi. Tak je nesmírně zajímá, a mě zajímá, jestli to diváka také zajímá, jestli je ochoten přijít a jestli chce přijít.
Vztah diváka a herce je vlastně už archetyp v lidské společnosti. Potřeba divadla, tohoto typu komunikace, existuje už od pradávna. Je to ve společnosti přirozené. Má to spirituální nebo duchovní potenciál a forma může být odlišná od nějakého šamana, kazatele po divadelního herce.
Jaký je podle vás nejzásadnější moment ve vztahu diváka a herce, pro úspěšný začátek, průběh a konec představení?
Když sdělení přechází z jedné strany hlediště na druhou směrem k divákovi a když ho to zajímá, zkoncentruje svoji pozornost a naslouchá, tak se zase ta energie vrací do jeviště. My to velmi dobře vnímáme. Najednou dojde k přirozenému přelévání energie, fungování nebo propojení mezi diváky a herci, a to je něco fascinujícího. Je to samozřejmě obrovský, neopakovatelný zážitek. Vždycky bude v hledišti jiné seskupení diváků, jiná nálada, venku bude jiné počasí, jiné společenské okolnosti a to se týká i mě a mých kolegů herců na jevišti. Ať už to představení hrajete po desáté, po sto padesáté nebo po sedmisté, najednou je ten večer živý, je tady a teď.
Představení a zážitek z představení spoluvytváří právě divák. Velmi dobře cítím od první vteřiny na jevišti, jestli je publikum soustředěné, zkoncentrované, jestli někdo dobíhá, sundává si čepici, kouká na hodinky nebo vypíná mobil. Když se podaří to propojení nastavit nebo cítím, že začíná naslouchat, je to pro nás na jevišti nesmírně důležitý impuls, protože cítíme, že jsme na jedné lodi. Někdy to může trvat pár vteřin, někdy pár minut, někdy to může trvat polovinu představení a někdy se to nemusí podařit vůbec.
Pozornost diváda je velmi důležitá. Jak ji můžete během představení ovlivnit?
Když jsem na jevišti, dělám všechno pro to, abych se snažil registrovat míru toho propojení, té koncentrace, toho zájmu a udělat všechno pro to, abych nebyl na začátku moc rychlý, abych byl srozumitelný, zaujal diváka, něco třeba i změnil, když cítím určitý neklid nebo malou drobnou nepozornost, a najednou cítím, že i v jevišti se to zklidnilo a už jsme navázali to propojení. Příběh se potom odvíjí snadněji a dostává křídla. Divák reaguje a cítíte, že publikum je uvolněné, zapojí se a nebojí se reagovat. Někdy zatají dech, cítíte, že se lekne nebo že to je nepříjemné, tak úplně ztichne nebo se naopak uvolněně směje. Někdy to někomu z hlediště připomíná osobní zkušenost, osobní zážitek a úplně se takzvaně odbourá, začne se smát, úplně se, jak se říká, „odprdne".
Zaujala mě skutečnost, že i samotný divák má možnost nějak vstoupit do představení a ovlivnit ho. Nakonec také dostane několik minut, aby hercům zahrál krátké představení, projevil se a poděkoval.
Je mnoho různých projevů už během představení, které ukazují, jak to propojení funguje, ale nakonec, když se všechno podaří a představení se dovede do finále, má divák velikou příležitost dát svým způsobem najevo svoji účast nebo eventuelní zasažení, ukázat, že ho to zajímalo. Děkovačka, potlesk, ta veliká odměna pro herce a vrácení energie, kterou při představení vydal a dání najevo toho, že to mělo smysl, je velmi krásné a velmi silné. Někdy je to cítit víc, když se třeba hlediště postaví, což jsou výjimečné okamžiky, to se velikost okamžiku a energie ještě násobí. V tu chvíli je herec pasivní a divák ho může nebo nemusí tím potleskem odměnit. Je to samozřejmě obrovská katarze. Najednou není rozdíl mezi divákem a hercem, všechno je propojené a společné.
Při studiu nemoci AIDS hovořili vědci o tom, že v buňce existuje částice, která má za úkol, když existuje nějaký virus, uchopit částici onoho viru, vynést ji ven z buňky a ukázat na povrchu, aby ji mohly všechny obranné látky identifikovat a zničit, aby přestala poškozovat buňku a potažmo celé tělo. Zdá se mi, že divadlo podobným způsobem pomáhá společnosti k sebereflexi a ukazuje jí určité věci, poukazuje na určité věci, aby si je uvědomila, mohla s nimi pracovat, zbavit se negativních tendencí a tak říkajíc se uzdravit.
To jste řekl moc krásně. Schopnost nastavovat zrcadlo. Divadlo je mechanismem, který reflektuje dění ve společnosti, naše životy a věci dobré nebo špatné. Má schopnost nějakým způsobem ty věci obnažit, ukázat, upozornit na ně nebo se nad nimi zamyslet, nastavit situaci tak, že o nich může přemýšlet divák a odnést si v sobě důvod, že chce o tématu, příběhu, zápletce nebo nějakém faktoru přemýšlet dál. To je myslím také veliký potenciál divadla, protože tuhle schopnost sebereflexe a tím pádem potažmo očištění společnosti má. Tím, že se tyto věci najednou v podstatě vyventilují v tom obraze nebo divadelní skutečnosti, ve virtuálním příběhu.
Nedávno jste oslavili 250 reprízu Shakespearovy hry Richard III., v níž již léta ztvárňujete Richarda III.. Co tato hra nabízí v kontextu, o kterém právě hovoříme, divákům a potažmo společnosti?
Než jsme hru začínali zkoušet, dlouho jsem se rozhodoval, jestli to máme vůbec inscenovat, jestli mám tu postavu hrát nebo se o to pokoušet, protože je to opravdu mistrovsky napsaná hra velkého génia Williama Shakespeara, je to sonda do temných zákoutí lidské duše. Až na dno... ano, myšlenky ukryjte se na dno. ... parafrázuji text z Richarda III. Obnažuje tyto věci a temná zákoutí lidské duše.
Richard III. má jasný kontext, vstup a motivace, které mohou být zdánlivě neškodné a malicherné, ale už tady to začíná, podstata toho rozhodování „ano nebo ne", v těch drobnostech. Omluvím se, když jsem přišel pozdě do zaměstnání, že jsem popravdě zaspal, nebo si budu vymýšlet nějaké lživé varianty, kde jsem se zdržel a tak dále a od toho se najednou odvíjí příběh Richarda III., kdy si říká, to bude legrace, neumíme dělat nic jiného než že jsme válčili a já jsem ještě k tomu outsider, tak jsem roznesl pár intrik, uvidíme, co to udělá a já se budu dívat a dobře se bavit. Najednou se dostává... čím kdo zachází tím také schází... do proudu nebo vlastně spirály, která se roztáčí a nemá jiného konce, než že Richarda zahubí. Postupně začíná manipulovat, vzbuzovat v lidech okolo sebe strach. Někteří s ním chtějí spolupracovat, někteří se mu chtějí zavděčit, někteří jsou proti němu, ale on sám nemůže najít z onoho kruhu cestu ven, nebo z té spirály nemůže vystoupit a najednou začíná mít ruce od krve, náhle jsou kolem potoky krve a dovede ho to neomylně ke zkáze. Tím samým krutým způsobem také skončí i on sám.
Hra obnažuje tyto věci a temná zákoutí lidské duše. S tímto začne postava Richarda zacházet, a to je najednou tak aktuální, jakobychom to prožívali každý den ráno kdokoliv z nás, teď a tady. Navíc ho to začne bavit, manipulovat s lidmi, má pocit vzrušení, že ty situace se dějí podle jeho plánu, přináší mu to jakousi rozkoš nebo potěšení, ale jakmile to začne, evidentně to na sebe nabaluje podobné energie, a tak to skončí. To znamená, že vidím obrovský potenciál v tomto velkém obraze. Obsahuje to jakási duchovní pravidla a nám prozatím neznámé zákonitosti. Komu budu naslouchat, tomu andílkovi nebo tomu tmavému v sobě, ďáblíkovi uvnitř - a to je rozhodování každého z nás během celého života i v nejmenších maličkostech. Tohle se v té hře najednou objevuje, nebo to tam vnímám, a vlastně to v sobě nese zprávy, že když budu podporovat špatné věci, tak se ke mně budou špatné věci vracet a nějakým způsobem se budou hromadit, množit a najednou to bude i okolo mě. Když budu podporovat věci dobré tak zase takové se ke mně budou vracet. Taková je i moje životní zkušenost a proto hovořím o mistrovském kusu Williama Shakespeara.
Divadlo diváka nejenom učí, ale jak jste popsal, dokáže učit i herce, který skrze hru může pochopit mnohé o životě. Chtěl jsem se zeptat na váš názor na Shakespeara, ať už to byl kdokoliv, protože těch teorií, kdo to byl, jsou spousty. Jaký je váš názor na jeho dílo?
Je mi velmi blízký a cítím vděk, že jsem se mohl s několika jeho hrami potkat, a cítím v jeho dílech, textech a příbězích ukrytý veliký poklad, který má obrovskou hloubku a šířku, jak v té pozemské, tak v duchovní rovině. Opravdu mě to okouzlilo, protože cítím, že jsou to příběhy, kterým rozumíme jako lidé a zároveň se dotýkají toho, co obsahují prapůvodní pohádkové příběhy, které se vypráví dětem, aby pochopily principy světa.
Je to takový návod pro společnost?
Ano. Jsou to vlastně obrazy, které přinášejí zprávu - takhle to funguje - dejte si na to pozor! Podívejte se na to, ať zbytečně nejdete falešně nebo ať se nespálíte, protože ty zákonitosti jsou neomylné. To mě prostě fascinuje. Dotknul jsem se velmi intensivně Romea a Julie, Richarda třetího a věřím, že se pokusíme udělat i něco dalšího. Shakespeare měl nějakým způsobem vhled, jak do toho světa, který vidět je, tak do toho světa, který očima vidět není.
Myslíte že dnešní divák dokáže vnímat divadlo, příběhy a hry do takovéto hloubky?
To je nesmírně důležitá otázka a já jsem přesvědčen, že ano a mám pocit, že to je možná ta nejpodstatnější rovina divadla... to sdělení, ta inspirace.
Děkujeme za rozhovor
