Vesnický chlapec si z nalezených věcí skládá důmyslný model pojízdného auta (Ondřej Horecký/Velká Epocha)
Rozdíl mezi našimi a africkými dětmi je ohromný, ale děti jsou pořád děti a všechny si rády hrají. Než si ale povíme o oblíbených hračkách malých bytůstek, je třeba objasnit jednu věc.
 
K dětem se nepřistupuje tak jako u nás a i vztah s rodiči je odlišný. Jak už jsem poznamenal v článku o rodině, jde o vztah formálnější, než jsme zvyklí u nás. Rodiče jsou především pro své potomky autoritou a jakmile už sami dokáží chodit, rodiče si s nimi nehrají.
 
To lze spíš čekat od jejich prarodičů, ale ještě častěji jejich sourozenců a vrstevníků. Dětí je všude plno, takže není problém si najít někoho na společné dovádění. Ale i tak tvoří velkou část života dětí práce.
 
Výchova je přísná. Rodiče se samozřejmě o své děti také bojí, když jsou nemocné, ale o žádném rozmazlování nemůže být ani řeč. Ostatně o tom mluví i svahilské přísloví: Mtoto akililia wembe mpe. (Když dítě pláče za žiletkou, dej mu ji.) Zkušenost se musí zkrátka získat i bolestivou cestou.
 
Jakmile děti trochu odrostou, už se musí účastnit domácích prací a pomáhat na poli. Také to znamená starat se o své mladší sourozence či nosit vodu. Protože jsem sám vyrůstal na vesnici, vzpomínám si, jak jsme jako děti chodili pomáhat na pole a vůbec jsme dost pracovali.
 
Rozhodně ale nemohu říct, že by mi to uškodilo, a jsem rodičům i prarodičům vděčný za to, že nás takto vedli. A ani ta občasná zasloužená facka nebyla na škodu a naučila mě správnému chování. Dnes aby se rodič bál dát vlastnímu dítěti na veřejnosti pohlavek a u učitelů je to hned skoro trestný čin.
 
Jak to tedy vychováváme dnes své děti? Učíme je správně nebo ne? Všichni pozorují, jak mladí nemají žádný respekt a jsou nevychovaní, ale zamysleli jsme se sami nad sebou? Kdo je to naučil?
 
Jestli dítě od malička nezná práci a dostane všechno, co si zamane a nezná ani princip odplaty za špatný skutek, může vyrůst v zodpovědného člena společnosti? Ne nadarmo naši předkové říkali: „Ohýbej stromek, dokud je mladý." V Tanzánii mají obdobné přísloví, které říká: „Ngozi ivute ili mají." (Natahuj kůži (na buben), dokud je čerstvá.) A další pořekadlo praví: "Mchelea mwana kulia hulia yeye." (Kdo se bojí pláče dítěte, sám zapláče).
 
Od malého zpytování se ale vraťme zpět do Afriky. S čím si tedy děti hrají, když už mají volný čas? Lego tu není, panenky Barbie také ne a je otázka, zda by o ně byl vůbec zájem. Kdo by si ostatně hrál s panenkami, když má doma dítě živé.
 
Školáci hrající o přestávce obdobu kulečníku (Ondřej Horecký/Velká Epocha)
Děti si hrají venku a ve skupinkách. Je tu tolik prcků, že nějaké samotářství nepřipadá v úvahu. Kluci hrají fotbal s míčem, který si vyrobili ze starých igelitek obvázaných provazy. Dívky mají zase rády vybíjenou a všichni skákání přes provaz, který se dá lehce nahradit svázanými stébly trávy.
 
Další oblíbenou hračkou je starý plášť z kola, který děti pohání klacíkem. Jde o tak častý jev, že jej místní umělci často zachycují na batikované obrazy jako typickou scénu z Afriky. Jinak se hraje s tím, co se najde na zemi. Vršek od sodovky, autíčka vymodelovaná z hlíny anebo důmyslně sestavená z různých odpadků - klacíků, provázků, plastových lahví apod. Kola se vyřežou ze starých žabek, které tu každý druhý nosí a hotový stroj kluci před sebou posunují pomocí bambusové tyčky nebo větve.
 
Ve městě mají děti na hraní času o něco více a tráví celé dny na zaprášených ulicích. Hrají různé kolektivní hry a jejich křik je slyšet široko daleko. Opět mi to připomnělo i mé dětství, kdy jsme trávili většinu volného času venku.
 
Dnes už bohužel u nás děti na ulicích neuvidíte ani na vesnicích, jsou namísto toho zalezení doma, kde sami tráví čas u počítače, a když jim vyprávíte, o kolik přichází, nebudou vám věřit. Proto jsem rád, že alespoň ratolesti tady mají to dětství přirozenější.
 
Autor je reportérem Velké Epochy, který do subsaharské Afriky, zejména Tanzánie, cestuje už roky a zajímá se jak o dějiny, tak i o současnost oblasti. Jeho zkušenosti vyvěrají z osobního styku a života s místními lidmi, kterým jako člen Občanského sdružení Bez mámy pomáhá.
 
Další články z Afrického zápisníku