Ilustrační foto. (AP/SITA)
Ilustrační foto. (AP/SITA)

Za nejrychlejší nemotoristický sport bývá někdy považován squash, jindy lední hokej, tenis nebo baseball. Ale není to pravda. Nejrychleji neletí žádný míček nebo puk, ale badmintonový košíček. Malajský hráč Tan Boon Heong s ním zasmečoval obtížně představitelnou rychlostí 421 km/h.

Rekord padl na podzim roku 2009, když špičkoví asijští hráči testovali nový model badmintonové rakety. Jednalo se o do jisté míry laboratorní test, údery měřili vědci pomocí nejmodernější techniky. Tanův výkon, ač je zapsán v Guinessově knize rekordů, občas bývá zpochybňován, protože měření neprobíhalo v přirozeném prostředí zápasu v tělocvičně nebo hale.

Ale i podle těchto kritérií je nejtvrdším a nejrychlejším úderem smeč hráče badmintonu. Čínskému deblistovi Fu Chaj-fengovi bylo v průběhu utkání na Sudirman Cupu 2005 naměřeno 332 km/h. Rychlostní rekordy všech ostatních raketových, pálkovacích a míčových sportů jsou nižší.

Sportem, který se kalupu badmintonových ran blíží nejvíc, je asi trochu překvapivě golf. Kanadský hráč Jason Zuback při natáčení dílu populárně naučného seriálu Sport Science v červenci 2009 odpálil míček rychlostí 328 km/h. Velmi dynamicky působí squash, ale při utkání bylo letícímu míčku naměřeno maximálně 286 km/h. Tenis, lední hokej a další sporty už zaostávají výrazně.

Nejrychlejší tenisové podání chorvatského obra Iva Karloviče mírně přesáhlo 250 km/h. Dvoumetrový slovenský hokejista Zdeno Chára v lednu 2011 vylepšil rekord NHL, když vypálil puk stosedmdesátkou. O necelých 20 km/h rychleji prý letěl fotbalový míč po střele irského obránce Stevena Reida a také baseballový míček po odpalu Joshe Hamiltona z USA.

 

Tabulka naměřených rychlostí (Prokop Siwek)
Tabulka naměřených rychlostí. (Prokop Siwek)

Badminton tedy je, s výjimkou některých motoristických disciplín, nejrychlejším sportem na světě. A patří také mezi ty fyzicky nejnáročnější. Hráči při něm nevelkou raketou posílají opeřený míček dělovými ranami či technickými údery přes síť a sami také při často dlouhých výměnách naběhají spousty kilometrů. Musí mít vynikající fyzickou kondici, zvládat rychlé reakce, prudké starty a otočky. Mezi ty nejlepší se lze dostat pouze enormně tvrdým tréninkem.

Badmintonovými velmocemi byly ještě nedávno Indonésie, Malajsie, Korea, Thajsko či Japonsko. V posledních letech ale otěže pevně svírá Čína. Na posledním mistrovství Asie, které se konalo v dubnu 2011, pobrali čínští badmintonisté 16 ze 20 medailí včetně všech zlatých. Obdobně dominují výsledkovým listinám i na světových šampionátech.

Radost čínských medailistů ale už od pohledu bývá poněkud trpká. V souvislosti s letními olympijskými hrami v Pekingu 2008, kde domácí sportovci vybojovali 51 zlatých a dohromady rovných 100 medailí, vyplavaly na povrch i některé informace ze zákulisí tamního sportu. Jeho základem není radost z pohybu třeba po návratu ze školního vyučování, ale centrální plánování, disciplína a vojenský dril. Tréninky až do bezvědomí, žádná osobní svoboda, minimální kontakt s rodinou a téměř vyloučený soukromý život.

Pokračování článku...

 


Ovšem, nejprve musí mít člověk to veliké štěstí, že je v dětství komisí vybrán, aby se některému sportu vůbec směl věnovat. Kterému, o tom opět rozhodují funkcionáři. Třeba podle délky paží, rozpětí ramen, vzrůstu dítěte. Vybraní jedinci jsou odváženi do internátních sportovních škol, kterých je po celé zemi přes 3000. Domů je pustí tak jednou za rok. Školní výuky se ale téměř neúčastní. Jejich život se skládá z tréninku a spánku. Takový dril vydrží jen ti nejodolnější. Ostatní se po letech vrací domů bez úspěchů, vzdělání a budoucnosti.

Tréninky hráčů badmintonu patří mezi ty vůbec nejtvrdší. V Asii je například běžnou součástí kurtu žlábek na zvracení. Čínští hráči musí nastupovat jako na vojně, před jídlem poslouchají politické projevy funkcionářů. Je po nich vyžadována absolutní poslušnost, jak na dlouhých dvoufázových trénincích, tak po celý zbytek dne. Trénuje se v halách bez klimatizace, kde bývá i přes 40°C.

Petr Koukal, nejlepší český hráč badmintonu, který v Číně absolvoval dva několikatýdenní tréninkové kempy, říká, že na regeneraci po vydání obrovského množství energie se tam prakticky vůbec nehledí. Sportovci jsou nástroji k zisku medailí a slávy pro svou zemi. Žijí bez rodin a pod přísným dozorem, nesmějí mít jiné zájmy nebo koníčky ani vztahy.

A nepomůže ani, pokud se hráč vypracuje až na úplný vrchol, jako se to podařilo trojnásobnému mistru světa a olympijskému vítězi v badmintonu Lin Tanovi. Po hrách v Pekingu se stal obletovanou čínskou i světovou celebritou. Přesto se nesmí svobodně rozhodovat a jednat.

Například povolení ke sňatku s reprezentační kolegyní Sie Sin-fang dostal až v lednu 2011. Po sedmileté známosti a především až poté, co Sie Sin-fang ukončila aktivní kariéru. Oficiálně proto, aby mohla Lin Tana účelněji podporovat. Tento krok přitom původně ohlásila už bezprostředně po pekingské olympiádě, kde získala stříbro. Tehdy jí ho ale čínští funkcionáři ještě neumožnili učinit.