U příležitosti slavnostního vyhlášení 15. ročníku Ceny VIA BONA za filantropii ve čtvrtek 13. září 2012 v prostorách barokního Kaiserštejnského paláce v Praze jsme oslovili Jiřího Bártu, výkonného ředitele nadace VIA.
Od roku 1997 pracuje Jiří Bárta v Nadaci VIA, jež podporuje komunitní rozvoj, investuje do životaschopnosti neziskových organizací a přispívá k postupnému návratu filantropie do našich zeměpisných šířek.
V současné době se nejvíce věnuje tématům „rozvoje filantropie a dárcovství“ v posttotalitních zemích střední a východní Evropy.
Je aktivním členem mnoha domácích a zahraničních asociací, jež sdílejí přesvědčení, že filantropie patří k dobrému životu. Patří mezi ně i Asociace komunitních nadací v České republice.
Jak vzniklo ocenění Via Bona (Dobrá cesta) pro české filantropy?
Cena Via Bona je stará jako nadace Via sama, oběma je již patnáct let. Nadace Via vznikla v roce 1997 jako pokračovatelka americké nadace, která sídlí v New Yorku a měla tehdy pobočku v Praze. Působila v tehdejším Československu od roku 1990, hned po Sametové revoluci.
V roce 1997 ukončila svoje působení v Praze a lidé z pražské pobočky se rozhodli, že navážou na činnost této nadace a budou pokračovat v rozvíjení občanské společnosti a v podpoře lidí a různých organizací (watchdogových, neziskovek atd.)
Na co se nadace Via Bona zaměřuje?
Již od počátku jsme si dali do vínku tři zaměření. Jedním je, že chceme pomáhat takzvanému komunitnímu rozvoji, což znamená podporovat aktivní lidi, kteří ve svém okolí něco pozitivně mění. Ať už pečují o lidi, pomáhají životnímu prostředí, obnovují památky nebo obnovují nějakou zanedbanou náves, to pro nás není tak podstatné. Podstatné je, že lidé po desítkách let komunismu začali brát odpovědnost sami na sebe a uvědomují si, že jsme to my, kteří můžeme něco udělat a něco kolem sebe změnit.
Dále rozvíjíme programy pro pomoc a rozvoj neziskových organizací. Učíme je, jak přežít, pracovat s dárci a podobně.
Třetí naší snahou je dělat všechno, co můžeme, pro obnovu tradice dárcovství a filantropie v Čechách a na Moravě. To zahrnuje zviditelňování tohoto tématu. Samotná cena Via Bona nám pomáhá toto téma ve společnosti ve spolupráci s médii šířit a inspirovat tak ostatní k podobné činnosti. Samotná Via Bona je v podstatě poděkováním a inspirací.
Máte v České republice nějakou konkurenci?
Určitě. Co se týká rozvoje filantropie, je v ČR více podobných organizací. Pokud jde o samotná ocenění, jsou v ČR celkem dvě. Via Bona (dobrá cesta) a Top firemní filantrop, které je, alespoň pokud je mi známo, výhradně za firemní dárcovství. Via Bona se věnuje soukromému dárcovství, dárcovství firem a dárcovství jednotlivců.
Podle našich zkušeností jsou ve zdravé a sebevědomé společnosti lidé mnohem štědřejší než firmy. Ve Spojených státech proběhne 88% veškerého dárcovství díky dárcovství lidí, nikoliv firem, které tvoří pouze 5%.
Pozorujete nějaký rozvoj dárcovství v České republice?
Ano. V roce 2011 narostlo dárcovství meziročně o 5,4%. Dohromady darovaly firmy a jednotlivci v ČR 3,8 miliardy korun, což je významně velká suma peněz. I tak je filantropie v ČR stále v plenkách. Stále daruje pouze část firem a zlomek lidí.
Odkud získáváte tato uvedená čísla?
Z daňových přiznání. Pro vysvětlení, ta čísla obsahují pouze ty dary, u nichž dárce nebyl v úvozovkách „tak líný“ a uplatnil si jej v daňovém přiznání. Z principu tedy nejsou zahrnuty anonymní formy dárcovství, jako jsou kasičky, DMSky, kostelní sbírky a podobně. Zcela jistě jsou tedy mimo tato oficiální čísla ještě další stovky milionů korun, které se darují.
Ovlivnila dárcovství v ČR globální ekonomická krize?
Dobrá zpráva je, že od roku 2008, kdy proběhla finanční krize a kdy dva roky po sobě dárcovství klesalo, v letech 2010 a 2011 začal počet dárcovství opět stoupat. Ekonomika v roce 2011 rostla o 1,7%, ovšem dárcovství narostlo o 5,4%, což je pro mě dobrá zpráva, protože v době, kdy se ze všech stan ozývají hlasy, že bude hůř, bude se zdražovat a podobně, se počet dárcovství zvětšuje a vrací se do čísel, kde by asi tak mělo být. Je normální, že se dárcovství uskutečňuje, patří to k životu.
Zaujala mě vaše myšlenka, že se po dobách komunismu opět společnost probojovává k jakémusi soucítění s jinými lidmi. Čím to je, že komunismus společnost takto ovlivnil?
Mně je 44 let. Prožil jsem polovinu života za minulého režimu a bral jsem rozum tak říkajíc „za totáče“. Mám to štěstí, že druhou polovinu života žiji v těžké, ale svobodné společnosti. Vidím to na sobě, na svých rodičích, na svých vrstevnících – my jsme… řeknu to takhle „před-připosraní“, protože se lidé i dneska bojí podepsat nějakou petici, protože nechtějí, aby bylo jejich jméno vidět. Lidi se stále bojí za sebe říci: já si myslím to a to. Bojí se říci něco veřejně, aby se dalo ukázat „Jiří Bárta řekl, že si něco myslí“.
Myslím, že je to stále v nás. Je to 40 let nebo 50 let, kdy jsme žili v nesvobodném totalitním režimu. Když jsem chodil do školy, dostával jsem poměrně jasné instrukce od svých rodičů: „Mysli si co chceš, doma si něco říkáme, ale hlavně to moc nevyprávěj ve škole.“ To je přeci nemocná společnost. Myslím, že se to stále replikuje a že z toho stále ještě nejsme venku.
O transformaci socialistických zemí řekl v roce 1990 jeden filosof: „Napsat novou ústavu potrvá 3 měsíce, udělat základní ekonomické reformy potrvá možná 3 roky, ale změna myšlení a mentality lidí potrvá 3 generace“. Jestliže žijeme v nemocné společnosti, replikujeme zvyky, které jsme se naučili, a společnost se musí léčit.
Nechci to přeceňovat, ale samotná cena Via Bona a fakt toho, že jsme v jistém aspektu schopni dárcovství, filantropie a myslet na druhé, je jakýmsi procesem léčení. Je docela milé, že za ty roky, které situaci pozorujeme, jsme se dopracovali k tomu, co jsme dnes na slavnostním předávání cen Via Bona viděli.
Napadá mě také případ, kdy se americký miliardář Warren Buffett spojil s dalšími boháči a společně se rozhodli sepsat darovací listiny, ve kterých odkazují značné části svého majetku na dobročinnost. Když ovšem oslovil boháče z Číny, ani jeden z nich na výzvu nezareagoval pozitivně. Co si o tom myslíte?
V Číně jsem nikdy nebyl, takže neumím dělat velké soudy, které by měly velkou platnost, ale když si představím naši společnost, pokud jsme se něco za dob totality naučili, bylo to takové to „držte hubu a krok a my (Strana) se o všechno postaráme“.
Ten dobrodinec byl tehdy univerzální, to byl prostě stát. My jsme měli držet hubu a krok. Je to zajímavá debata, opravdu by většina lidí možná řekla: „Ale my jsme se neměli až tak špatně… jídlo bylo, byty byly, tamto bylo...“. Život byl nesvobodný, ale takové to materiální… mnozí by, pro mě trochu nepochopitelně, řekli: „Vždyť to byl vlastně krásnej život.“
Oproti například USA, kde je lidem soukromé dárcovství poměrně blízké, je u nás situace taková, že lidé poměrně legitimně odpoví na dotaz, zda by něco dobročinně darovali: „Pardon. Já už jsem přispěl. Já už jsem zaplatil svých X procent daní“. Tohle vám Američan neřekne, ten také ví, že daněmi přispívá na nějaké veřejné statky, ale zároveň si je vědom, že je to také na něm. Ví, že ta jeho místní škola, místní muzeum, charita, klub bezdomovců, skaut, že to je jeho...
V konečném důsledku je, jak jsem to pochopil, vaše hodnocení dobročinnosti v ČR pozitivní.
Často mi lají, že jsem přílišný optimista, ale trend je podle mě takový, že dárcovství se vrátilo. Uvedu takový příklad. Před deseti lety nám kolegové v amerických nadacích říkali: „Jednou vám budou dárci, kteří vás podporovali deset, patnáct let, odkazovat dobročinné závěti.“
Já jsem jim tehdy říkal: „To možná u vás, ale v Čechách nikdy, to se pletete.“ Uběhlo deset let a první dobročinné závěti jsou tady. Jsou to sice „popelky“, ale známe příklady lidí, kteří opravdu odkázali buď celý nebo část svého majetku nějaké škole, organizaci, muzeu, neziskové organizaci, kterou deset patnáct let podporovali. Proč se rozhodli peníze darovat, je jejich osobní věcí, ale jisté je, že když pořizovali se svým majetkem na konci života, tak si prostě řekli: chci pomoci Cestě domů, chci pomoci nadaci Via. Najednou vidím, že američtí kolegové měli pravdu, že se to začíná dít a pravděpodobně bude dít.
Děkujeme za rozhovor.
Čtěte také: Čeští filantropové převzali ocenění za dobročinnost od Kellnerovy nadace
