Bedřich Smetana – „Když posloucháme Smetanovy tóny, stáváme se lepšími lidmi.“

SI VIS AMARI, AMA

Těžko spočítat kolik strastí musel v životě přetrpět? Toužil po úspěchu a uznání, místo toho se potýkal s nedostatkem peněz, osočováním i profesionálními neúspěchy. Jeho hudba však zůstává v srdcích lidí dodnes.

„Když posloucháme Smetanovy tóny, stáváme se lepšími lidmi. To jest známka pravého génia, že zušlechťuje a sílí!“ Říkal o Smetanovi spisovatel Jan Neruda.

Narodil se v nejveselejší den v roce, o masopustu, a hudba jej od té doby provázela po celý život. Již v dospívání údajně silně toužil stát se slavným skladatelem a hudebníkem. 

Po dokončení gymnázia, které absolvoval tak říkajíc „s odřenýma ušima“ se Smetana navzdory přání svého otce rozhodl skoncovat se školou a odcestovat do Prahy, do velkého světa, kde se chtěl věnovat hudbě. Jeho starší bratranec, profesor Smetana o něm tehdy prohlásil: „Z Bedřicha bude buď veliký muzikant nebo veliký darebák.“ Naštěstí pro českou hudbu se splnilo to první.

Pro svoji vlast

Na rozdíl od svých současníků, kteří odjížděli z vlasti za slávou a výdělkem, Smetana se sem naopak vrací, aby stál u zrodu české národní opery a konečně vtiskl tehdejší hudbě u nás silný český ráz.

Začátky v tehdy provinční Praze nebyly snadné. Mladý Smetana zde živořil a neměl ani na pořádné jídlo. Ve svém deníku si posteskl: „V Praze je blaze. Když jsou peníze...“. Pohánělo ho však jeho odhodlání zapsat se do dějin hudby. Díky vyučování šlechtických dcerek se mu dařilo přivydělávat na živobytí, začal studovat u Josefa Proksche kompozici a zdokonaloval se ve hře na klavír.

Smetana byl pravý romantik, vždy tak trochu s hlavou v oblacích, ale zároveň zmítán svými citovými stavy. V Praze se zapojil do povstání v roce 1848, kdy bojoval na barikádách. Naštěstí se mu podařilo uprchnout předtím, než Rakušané město obsadili. O rok později se oženil. V 50. letech mu zemřely 3 ze čtyř dcer, nastaly neshody v manželství a finanční situace se zhoršovala. To budoucího mistra přimělo odjet za prací za hranice, konkrétně do Švédska, kde řídil filharmonický spolek v Göteborgu a dával soukromé hodiny. Žena mu zemřela při návratu ze Švédska, ale brzy se zamiloval a oženil znovu. Jeho nová choť, o šestnáct let mladší Betty, však k němu nechovala nijak zvlášť silné city a časem se stále více odcizovali.

„Smetana je prvním českým skladatelem, jehož opery již za jeho živobytí nabyly historického významu.“ – Pivoda

Do Švédska se Smetana vrátil ještě několikrát, ale z jeho deníku je již cítit stesk po domově. Nadobro se tedy vrátil do Prahy v roce 1862. Smetana byl především nadšený vlastenec a v boji o národní obrodu přispíval zejména tím, co uměl nejlépe – skládáním hudebních děl, i když na poli společenském a kulturním byl v Praze také velmi činným. Kde se dělo něco zásadního, tam byl. „V hudbě život Čechů,“ poznamenával ke své snaze zrcadlit v hudbě svoji vlast.

Jako kapelník Prozatímního divadla založil baletní školu, zlepšil divadelní režii, snažil se prosazovat v repertoáru česká díla, i když především ta vlastní. Když přišlo na jídlo, Bedřich Smetana měl ze všeho nejraději škubánky s mákem. Po těch se mu podle jeho slov skládalo nejlépe.



Skladatelem až dokonce

V 70. letech 19. století se společenské a politické prostředí u nás razantně propadlo do neustálého osočování jednotlivých politických frakcí, došlo i na násilí. Vztahy se vyhrotily, vášně vzplanuly a Češi namísto s Němci s ukázkovou ubohostí bojovali mezi sebou. Nevybíravých urážek se dočkal i sám Smetana, který v té době tajně pracoval na další velké opeře – Libuši. Na svou obranu vůči výtkám, že kopíruje jiné autory, v dopise A. Čechovi napsal: „Já nepadělám skladatele slovutného žádného, já jen se obdivuju velikosti jejich, a vše přijímám pro sebe, co uznám za dobré a krásné v umění, a především pravdivé. Vy to už dávno u mě znáte, ale jiní to nevědí.“ Na obranu Smetany se tehdy postavil mimo jiné i tehdy o sedmnáct let mladší Antonín Dvořák.

Další rána ho postihla v roce 1874, kdy ohluchl. Jeho múza ho však neopustila, právě naopak. Objevil se u něj vnitřní hlas, tóny se mu vybavovaly v hlavě, a protože ho nerušily zvuky okolního světa, plně se ponořil do práce na symfonických básních. Z jeho úsilí vznikala taková díla, jako Vltava, Z českých luhů a hájů, Blaník a další. Souhrnně je dnes známe pod názvem Má vlast. 

Úspěch byl téměř okamžitý. Následovala opera Hubička, kterou si získal i své odpůrce. Nedostatek peněz jej však přinutil odstěhovat se k dceři na venkov, kde složil kvartet e-moll nazvaný Z mého života, a opery Tajemství, Dvě vdovy. Jednou si do deníku postěžoval: „Bojím se jen, jestli moje hudba bude dosti veselá. Odkud to mám brát, když uvnitř neznám než bol a starost?“

Na slunci všeobecné chvály a uznání však nestál dlouho. Čeští maloměšťáci si opět našli něco, kvůli čemu se pořádně rozhádali. Za hranicemi stoupala Dvořákova hvězda a jeho věhlas nakonec doletěl i k nám. Utvořili se tedy dva nesmiřitelné tábory, zastánců Dvořáka a Smetany, kteří se ostře přeli o to, kdo z mistrů je lepší. Sami umělci se rozbrojů neúčastnili a navzájem svůj um ctili.

Smetana svému „sokovi“ vysekl poklonu: „Dvořák dovede s tématy pracovat přímo po beethovensku. Jsem tomu rád pro rozkvět naší hudby, že mám soupeře tak znamenitého!“ a ani Dvořák nezůstal pozadu, když pochválil scherzo ze Smetanovy symfonie: „Takovou krásu se mi v životě nepodaří napsat!“ Nic z toho však zfanatizovaným frakcím nezabránilo v dalších půtkách.

Nervová choroba, kterou Smetana trpěl, se postupně zhoršovala. Ani to však Smetanu nezastavilo při jeho tvorbě. Poté, co vyhořelo Národní divadlo, jako dirigent a klavírista vystoupil (hluchý!) na několika benefičních koncertech, kde se lidé skládali na budovu novou. Zúčastnil se ještě i druhého slavnostního otevření Národního divadla v listopadu 1883 a zhlédl svoji Libuši, ale v dubnu 1884 musel být umístěn v ústavu pro choromyslné, kde po třech týdnech umírá. Ke konci života, ještě než jej opustila jasná mysl, si do deníku poznamenal: „Život je maškaráda – křepčení na jevišti světa, jenž se hroutí...“

„Prý Bůh je neviditelný, ale je ho slyšet v hudbě. Smetana sám se stal dobrým strážným duchem, jenž se vznáší nad touto krajinou...“ – Zdeněk Mahler

Smetana zasáhl do všech hudebních oblastí. Byl tvůrcem české národní opery (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství). Ze symfonické hudby je nejznámější cyklus symfonických básní Má vlast, z komorní hudby smyčcový kvartet e moll Z mého života, a množství polek. I když je u nás Smetana někdy až nekriticky přeceňován a idolizován, pro českou hudbu má přeci jen naprosto zásadní význam. Stál u zrodu národní hudby a současně otevřel prostor pro novodobé hudební směry. 

Jeho tvorba formovala národní myšlení a charakter. V celosvětovém kontextu však nepatří k tak uznávaným autorům, jako byl třeba Antonín Dvořák či Leoš Janáček, kterým se podařilo český zvuk dostat do mezinárodního povědomí.

---