Eliška Krásnohorská – „Víra duši nebi zasvěcuje, však láska zemi v nebe proměňuje.“

BENEFICIUM BENEFICIO PROVOCATUR

Uvědomělá žena, význačná česká básnířka, spisovatelka a autorka mnoha významných libret, byla jednou z nemnoha žen, které učily morálním zásadám děti a dospívající dívky.

„Eliška Krásnohorská je osvoboditelkou rozumu a inteligence české ženy, vychovatelkou její mravní energie, sloužící dobru hromadnému. Tato starost o ženino vzdělání a její nezávislou schopnost výdělečnou dala ráz celému údobí ženské otázky v Čechách.“ Takto popisuje Severočeská vědecká knihovna jednu z nejvýznamnějších českých zastánkyň vzdělání žen devatenáctého století. Elišku Krásnohorskou, vlastním jménem Alžběta Pechová.

Zejména pak její románový cyklus Svéhlavička, ve kterém postupně popisuje na příkladech špatných vlastností, ty dobré. Krátký výňatek z jednoho z prvních románů, Příběh z pensionátu ukazuje, že se Krásnohorská snažila vychovávat české dívky k morálním zásadám. „Ach, mnohem, ba mnohem pěkněji se nám vedlo, dokud jsme byli spolu sami dva. Každého dne abych teď poslouchala dlouhé kázání, co je mrav a slušnost, a já přece nechci býti jako dáma, nechci - ať si mě matka desetkrát chce míti takovou!“ a pokračuje postupně v knize: „Zdenka se v pensionátu rychle zabydlí, i když s tím má z počátku problémy, a stává se z ní ušlechtilá dívka.“ 

Krásnohorská chtěla české dívky nejenom vzdělávat, ale zároveň odvrátit od knih psaných jazyce německém k tradiční české próze. Což se jí nakonec skutečně podařilo.

Krásnohorská byla rovněž velkou učitelkou morálních hodnot u dětí, které prosazovala v té době v takřka neznámém oboru, a to literatuře pro děti jakožto jedna z prvních spisovatelů tohoto žánru. Například soubor pohádek nazvaný Pohádky naší babičky a v něm obsažená pohádka Hříšná ruka, ukazuje v té době důležité prvky správného chování dětí k rodičům. 

Eliška Krásnohorská nebyla ovšem jen spisovatelkou a básnířkou, byla také známou překladatelkou. Překládala básníky, jako Alexandr Sergejevič Puškin a George Gordon Byron. Navíc se stala rovněž významnou libretistkou. Libreta psala skladatelům, jako byli Bedřich Smetana či Karel Bendl.

O životě a její práci

Eliška Krásnohorská se narodila 18. listopadu roku 1847 v Praze do měšťanské rodiny mistra lakýrníka Ondřeje Pecha, a byla tak jednou z osmi dětí početné rodiny. Přestože její otec brzy zemřel, její nevlastní matka Dorota Vodvářková, toho času ve funkci panské generálního ředitele podniku, kde otec pracoval, se o děti dobře postarala a zajistila jim dobré vzdělání. Mládí prožila Krásnohorská v klidu rodinného kruhu a v neustálém kontaktu s umělci a uměním samotným. V rodině Pechů se pěstovaly snad všechny druhy umění – hudba i zpěv, malba i kresba, poezie i krásná próza.

Matka vedla děti k šetrnosti a skromnosti, nenucené prostotě a jednoduchosti. Obracela je k praktickým stránkám života, učila je nestydět se za jakoukoliv práci a být vždy ve všem zcela samostatným. Vzdělání získala Eliška Krásnohorská v pražském ústavu Svobodově. Většinu znalostí však získala samostudiem a s pomocí svých sourozenců, kteří se vyznačovali taktéž velmi dobrými uměleckými sklony, se neustále zlepšovala a své dovednosti a znalosti rozšiřovala. Tak se naučila i sama hrát na klavír a malovat.

Na začátku své literární dráhy byla uvedena a podporována Karolínou Světlou, která ji rovněž uvedla do emancipačního hnutí za práva žen, a tak se Eliška Krásnohorská stala redaktorkou Ženských listů. Také již od začátku přispívala do obrozeneckého časopisu Lumír, byť byla významnou představitelkou ruchovců a také přispívala do časopisu Ruch. Taktéž přispívala do časopisu Osvěta, kde se zabývala literární kritikou a rovněž psala do Časopisu Českého muzea, Hudebních listů a Světozoru.

Za umělecky nejpřesvědčivější sbírku jejích básní je považována sbírka nazvaná Ze Šumavy a zejména pak báseň Chodská. V epice se hojně věnovala obrozenectví, zejména ve sbírkách K slovanskému jihu anebo se satiricky obracela proti dobovým společenským nešvarům, jako například ve sbírce Bajky velkých. 

Bedřich Smetana

S naším významným skladatelem Bedřichem Smetanou vedla dlouhé korespondenční rozhovory, uspořádané roku 1940 panem Mirko Očadlíkem do knižní podoby a psala pro něho libreta k jeho operám. A takto Bedřich Smetana odpovídal v roce 1877 na některé otázky o Elišce Krásnohorské: „Jak se Vám s Eliškou Krásnohorskou pracovalo? Velmi dobře. S jejími texty jsem se dokázal velmi dobře ztotožnit a přesně jsem věděl, že český divák z nich bude nadšen. Jednak pro jejich krásu a rým a také pro jejich nacionální cítění. Jaká byla odměna pro Elišku Krásnohorskou? Eliška si za svou práci na libretech nikdy nic nevzala. Velmi mile mě tím překvapila.“

Eliška Krásnohorská napsala libreta k několika Smetanovým operám, například k Čertově stěně, Hubičce, či Tajemství. Zároveň psala libreta i pro dalšího význačného skladatele Karla Bendla. Zde napsala libreto k opeře Karel Škréta či Břetislava. Svým psaním pravděpodobně vyjadřovala svoji odhodlanou podporu rozvoje českého jazyka, proto také za svoji práci nežádala honoráře.

S jejími texty jsem se dokázal velmi dobře ztotožnit a přesně jsem věděl, že český divák z nich bude nadšen. Jednak pro jejich krásu a rým a také pro jejich nacionální cítění.

Zajímavosti

Eliška Krásnohorská trpěla od svých 16 let revmatickou chorobou nohou, což ji velmi ztěžovalo její život i práci po celý život. Taktéž z tohoto důvodu nemohla mít své děti, a proto ani lásku u opačného pohlaví nevyhledávala.

V roce 1890 vypracovala provolání Vzdělanstvu českému!, v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který bude vydržovat její soukromé dívčí gymnázium. K tomu kroku se odhodlala po marném čekání na reakci říšského sněmu, který žádala o povolení k otevření státního dívčího gymnázia. Žádost o povolení spolku podepsal místodržitel František hrabě Thun a otevření gymnázia povolil dne 26. 7. 1890 ministr školství Paul Gautsch. Tím dne 27. září 1890 vznik spolek pro ženské studium Minerva a tím i první středoevropské soukromé dívčí gymnázium Minerva.  

Název nese po Minervě, etruské a italské bohyni, jež byla záhy ztotožněna s Athénou, bohyní moudrosti a lovu. Nejprve sídlilo v Pštrossově ulici u kostela svatého Vojtěcha na Praze 1, kde mělo k dispozici jen dvě místnosti, a v tamní učebně se v prvním roce muselo směstnat všech 53 žákyň. Poté se několikrát přestěhovalo.

Eliška Krásnohorská zemřela 26. listopadu roku 1926 v Praze ve věku 79 let, sklíčena trvalou chorobou kloubů, která ji po celá desetiletí nedovolovala opouštět byt. V posledních letech jejího života se jí dostalo četných poct: stala se řádným členem České akademie věd a umění, Karlova univerzita jí udělila čestný doktorát filosofie, dívčí gymnázium bylo označeno jejím jménem. Za občanské zásluhy ji město Praha v roce 1896 poctilo stříbrnou medailí a císař František Josef  I. v roce 1897 zlatým záslužným křížem s korunou.

Eliška Krásnohorská je osvoboditelkou rozumu a inteligence české ženy, vychovatelkou její mravní energie, sloužící dobru hromadnému. Tato starost o ženino vzdělání a její nezávislou schopnost výdělečnou dala ráz celému údobí ženské otázky v Čechách. 

 

---