Nejprve Vás chci poprosit, abyste mě omluvili, že nemluvím česky a angličtinou nedisponuji natolik, abych se jí mohl vyjadřovat.
Představím se tedy (francouzsky): Jsem Cyril Atanassoff. Byl jsem taneční hvězdou v Opeře, pak jsem byl profesorem v baletu a opeře a byl jsem také povolán Nejvyšší národní konzervatoří hudby a tance v Paříži.
Často se zúčastňuji porot a je to pro mne vždycky radost, když mohu objevovat mladé talenty, mimořádné tanečníky a tanečnice. Je to radost být sem pozván. Je to potřetí, co pracuji na soutěži v Čechách: dvakrát v Brně, tentokrát v Praze. Jelikož sem přijíždím potřetí (už je to asi sedm let co přijíždím často do Prahy) a vždy vídám žáky konzervatoří českých škol, je to radost vidět je teď jako profesionály. Je to pro mne velké potěšení, když je vidím tančit jako sólisty nebo někdy v baletu, protože dřív, než se stanou sólisty, je potřeba tančit v baletu, aby si osvojili toto povolání. Je to vždycky velká životní radost být s touto mládeží, která se této profesi věnuje. Samozřejmě, říká se, že je to povolání velmi těžké. Ovšemže, je to těžká profese, ale jsou i povolání ještě obtížnější, a my pracujeme v radosti a v kráse.
Jak hodnotíte IV. Mezinárodní baletní soutěž v Praze?
Tedy, v každé soutěži jsou někdy takové fenomény, ať je to v Rusku, ať je to ve Spojených státech Amerických, ve Francii, ať je to Cena Lausanne, Cena Varny – najdou se tam vždycky nějaké fenomény. Řekněme, že je to něco dost výjimečného, ale někdy jsou soutěže, kde není tolik případů opravdu skvělých. Ale připadá mi, že už po tři roky, co sem do Brna přijíždím, je určitý vývoj. Že existuje mládež, která se víc a víc zajímá (nevím zrovna, je-li to právě díky internetu, kdy nyní každý student na nějakém malém počítači může vidět toho či onoho tanečníka, nějakou skupinu v té či oné zemi světa). Myslím, že to je prostředek dost výjimečný, ale pozor! Nemělo by to být tak, že by to byly jen cvičené opičky, které kopírují to, co se provádí.
Specifickým fenoménem tanečníků a tanečnic je totiž také akrobacie, prvky akrobatů a to všechno přichází od Asiatů, z Číny, kde mají jakousi lehkost, s jakou obohacují klasický tanec akrobacií. Považuji to za velmi dobré. Ale bude tam nějaká mez. Není přece možno překračovat možnosti těla, svalů, limity fyzické. Ale připadá mi, že přece jen existuje pokrok. Rok co rok je pokrok, úroveň tance roste víc a víc. A úroveň obtížnosti soutěží je stále vyšší a vyšší. A je více mladých tanečníků, kteří se v soutěžích objevují, a to je pro tanec dobré.
Sylvie Guillem (Esmeralda) & Cyril Atanassof (Quasimodo) - Zvoník u matky boží - 1988
Jaký je podle vás rozdíl mezi moderním tancem a klasickým tancem?
Abych odpověděl na vaši otázku, jaký je rozdíl mezi moderním tancem a klasickým tancem: podle mého není velký rozdíl, protože je to srdce, je to tělo, je to inteligence tanečníků, inteligence choreografů... Nicméně připadá mi, že základ je stejný jako pro hudbu. Je potřeba, aby existovaly základy. Je třeba, aby byly základy jako u katedrály, je třeba, aby byly pilíře, závěrečný klenák, je třeba, aby některé věci byly tanečníkům velmi pevně stanovené. Ale není žádný rozdíl mezi tancem moderním, současným, tancem folkloristickým, tancem africkým. Myslím, že podle mě tanec pochází z folklóru. Na počátku nebyla žádná akademie, ve starých dobách nebyly akademie, byli pouliční hudebníci, lidé, kteří cítili vnitřně tuto hudbu a kteří tančili lépe než ostatní. A krůček po krůčku se ustanovovala pravidla - ať je to španělský tanec, ať je to tanec moldavský, ruský tanec, francouzský – tanec pochází z folklóru. Potom během staletí se vše úplně ukotvilo.
Nesmíme přehánět. Kdybychom si říkali: nepotřebujeme projít akademií, učit se tančit, my prostě tančíme. Myslím, že žijeme v době, kdy je nutné projít školami. Samozřejmě, že jsou bytosti výjimečné, které tančí, protože jsou rození tanečníci nebo rozené tanečnice; a hudebníci, kteří jsou rození hudebníci, kteří neznají absolutně ani jednu hudební značku, a přitom jsou hudebníky – virtuózy. Ale klasický tanec bude navždy klasickým tancem, protože pro mě klasický tanec je jako forma. A když se pak uvede do souladu tradice a nahodilé momenty a obtížnosti akademické, klasické – myslím, že potom se dá dělat všechno.
Co byste poradil mladým tanečníkům, kteří chtějí začít tancovat, a tanečníkům, kteří se chtějí dostat do řad profesionálů?
Nuže, myslím, že ve Francii se říká: „Rádci nejsou ti, co platí!" Ale s mou malou zkušeností profesora konzervatoře, kde jsem měl žáky, kteří nebyli dětmi... Dětem je třeba dávat možnosti především snít. Učitel – to je samozřejmě povolání velmi nesnadné. Myslím, že zpočátku je třeba, aby učení bylo hrou. A pak přivádět krůček po krůčku toto dítě k vážnosti a vědomí, že je to povolání, které je nesnadné. Ale na počátku je potřeba, aby tanečnice interpretovala vílu, aby chlapec představoval rytíře a je to tedy velký herecký part – nechat jim volnou ruku, aby se sami projevili.
Potom, když člověk má věk studentský (chlapci, dívky, kterým je 17-18 let), když jsou trochu deprimovaní, myslím že především je třeba poradit jim a říci, že je to povolání samozřejmě obtížné, tvrdé, a někdy velmi často člověka něco bolí. Bolí nohy, bolí záda, bolí krk, ale není třeba uchovávat pocit, že jsme v nějaké bublině, že jsme ti, co jsou privilegovaní životem, protože my pracujeme ve zlaté kleci. Dáváme především radost.
Když se mladému tanečníkovi podaří stát se profesionálem, je třeba, aby šel dál; dával to, co má v sobě, co se naučil, a ta syntéza, kterou má – tohoto povolání a interpretace role (je to role prince Alberta, která vůbec nebude to samé jako u jiného tanečníka) – je třeba, aby měl na paměti, že má divákům dát vždy to nejlepší ze sebe.
Přeložila: Táňa Altová
Čtěte také:
Mezinárodní baletní soutěž a XIV. ročník Soutěžní přehlídky tanečních umělců ČR
