Vynucené darování orgánů odsouzenými k smrti a vězni svědomí spadá do kategorie obchodování s lidmi, které zapovídá celke šest významných lékařských etických norem a deklarací. (Peter Perks/AFP/Getty Images)
Čínský přístup k transplantacím stojí opět v centru pozornosti. Reakce vzbudila tvrzení, s nimiž v rozhovoru pro hongkongskou televizi přišel na začátku března bývalý armádní chirurg Ťiang Jen-jung. Již delší dobu kritizovaný fakt, že orgány jsou usmrceným vězňům odebírány bez souhlasu jejich a rodiny, teď dostal nový, otřesný rozměr: vojenští lékaři prý koordinovaně jezdí vyoperovávat orgány přímo na místo popravy a odsouzení k smrti vykazují v čase chirurgické intervence známky života. Cílem je snížit dobu, po kterou orgán není perfundován krví.
Temné pozadí ze západní perspektivy eticky zcela neobhajitelné praxe osvětluje informace o vysokém počtu transplantačních zákroků v kontrastu s krátkou čekací dobou. Dle slov Jacoba Laveeho z izraelského Institutu pro výzkum srdečních chorob (Leviev Heart Institute), která zveřejnila Mezinárodní společnost pro transplantaci srdce a plic (ISHLT), se zákroku v Číně podrobí ročně kolem deseti tisíc lidí, tj. druhý nejvyšší počet po USA. Lékař zároveň popisuje případ z roku 2005, kdy jeho pacient dostal prostřednictvím pojišťovny impulz, aby za dva týdny odcestoval do Číny na transplantaci srdce. Operace se uskutečnila v předem daný den.
„Logicky tak vyvstává otázka, odkud Čína brala orgány na pokrytí transplantačního rozmachu, který nastal v údobí let 2003 až 2008, jestliže počet vykonaných poprav klesal.“
Zmínku si zaslouží také výsledek telefonického dotazování Davida Kilgoura a Davida Matase (další podrobnosti viz níže) z roku 2006 na možnosti transplantace v Číně. „Přijeďte do nemocnice, poté zajistíme orgán,“ zněla odpověď lékaře.
Výjimkou není ani role vysoce postavených činitelů. Uvádí se příklad bývalého náměstka čínského ministra zdravotnictví a dnes šéfa čínského Výboru pro dárcovství orgánů a transplantace Chuanga Ťie-fua, který byl údajně schopen získat pro urgentní transplantaci dva orgány (játra) do 24 hodin. Experti s poukazem na transplantační inzerci nemocnic uvádějí jako průměrnou čekací dobu dva týdny.
Legislativní kořeny popisovaného stavu lze najít v roce 1984, kdy čínské úřady vydaly nařízení určující tři podmínky pro odebírání orgánů k transplantaci po vykonání trestu smrti: 1. nikdo se nehlásí k tělu; 2. vězeň dal souhlas, aby se s jeho tělem takto naložilo; 3. souhlas k vyjmutí orgánů dala rodina odsouzeného.
Pravidla, která jsou v příkrém rozporu mj. s etickými principy Světové zdravotnické organizace (WHO) a Světové lékařské asociace (WMA), mají přitom nadále váhu, i když Čína už od roku 2008 opakovaně slibuje, že s odebíráním orgánů u odsouzených k smrti přestane.
Obsah klíčového příslibu popisuje březnové vydání časopisu The Lancet. Výbor pro dárcovství orgánů a transplantace ústy svého předsedy Chuanga Ťie-fua na začátku prosince loňského roku oznámil, že počínaje lednem se k transplantacím budou používat výhradně dobrovolně darované orgány. Současná realita se tomu nicméně nepřibližuje. Vlivní aktéři čínského transplantačního soukolí totiž přišli na způsob, jak mezinárodní tlak obejít.
„Rozdíl mezi vysokou poptávkou a nízkou mírou dobrovolného dárcovství tvoří meritorní problém celého zdravotnického sektoru, který navíc bojuje s administrativními problémy a korupcí.“
Plán zazněl poprvé už loni v březnu, jeho účelem je redefinovat postavení vězňů odsouzených k popravě: „Vězni čekající na výkon trestu smrti jsou také občané, a mají tedy právo darovat orgány. Jakmile se orgány odsouzených integrují na základě jejich svolení do nového registru, začne se s nimi zacházet stejně jako s orgány, které dobrovolně darují svobodní občané. Dárcovství orgánů lidmi odsouzenými k smrti tímto přestane existovat,“ řekl Chuang Ťie-fu v rozhovoru pro list Beijing Times.
Registr podle jeho pozdějších slov v lidech nicméně vyvolává strach, že orgány nebudou přidělovány otevřenou, transparentní a spravedlivou cestou.
Čínská strana jako další podpůrnou argumentaci přidává obavu, že zásadní pokles přísunu orgánů od odsouzených vězňů může mít za následek ztrátu naděje na záchranu života pro lidi, u nichž došlo k selhání funkce některého z orgánů. V dohledné době nelze předvídat snížení počtu orgánů získávaných pro účely transplantací též z důvodu nabídky, kterou učinil Výbor pro dárcovství orgánů směrem k Tchaj-wanu. Jde o možnost ustavit společnou platformu umožňující tchajwanským pacientům dostat orgán, aniž by museli cestovat do Číny. Uvedená vstřícnost se jeví jako poněkud zvláštní, když jen v samotné Číně čeká na transplantaci 300 tisíc pacientů.
Značné deficity v plnění kroků nutných k postupnému ustavení pilířů pro elementární transplantační etiku nejsou v říši středu ničím novým. Jako příklad je možno uvést pětibodovou rezoluci podepsanou v listopadu 2013 ve městě Hangzhou ve snaze přihlásit se k principům WHO. Dokument, pod který připojila podpis šéfka Ministerstva pro zdraví a rodinnou politiku Li Binová mj. Společně s bývalým předsedou Světové transplantační společnosti (TTS) Francisem L. Delmonicem, mluví o nutnosti otevřeného a transparentního zacházení s orgány a zavazuje také více než třicet čínských transplantačních center, aby už nepoužívala orgány získané od popravených vězňů.
„Vynucené darování orgánů odsouzenými k smrti a vězni svědomí spadá do kategorie obchodování s lidmi, které zapovídá Norimberský kodex, Helsinská deklarace, Belmontova zpráva, příslušné principy WHO a WMA i nedávno přijatá Istanbulská deklarace.“
Absurdita počínání čínských představitelů ve spojitosti s naplňováním zmíněných bodů vystupuje zřetelně na povrch při čtení případové studie publikované v srpnu loňského roku organizací Lékaři proti nuceným odběrům orgánů (DAFOH). Tu založil a dosud vede americký kardiolog Torsten Trey, který velmi pomohl při práci na tomto článku zásobou relevantní literatury. Studie, metodologicky kombinující osobní svědectví a statistiky, poukazuje na pravděpodobné využívání příslušníků perzekvovaných skupin (zvláště z hnutí Fa-lun-kung) jako živé orgánové banky.
Jak ostatně objasňují statistické údaje, v Číně mezi lety 1999 a 2005 pětinásobně vzrostl počet transplantací (ze zhruba 3000 na přibližně 15 000), což však nedoprovázelo ani zvýšení v počtu poprav, ani změny v dárcovském systému. Výmluvná je pak křivka znázorňující strmý nárůst transplantačních zákroků v rozmezí roků 2003 a 2008 ve vztahu ke klesajícímu či stagnujícímu počtu popravených vězňů.
Uvedená data se nabízejí konfrontovat s vyjádřeními Chuanga Ťie-fua. Ten v roce 2005 oznámil, že hlavním zdrojem orgánů (asi 90 %) jsou, kromě zanedbatelného počtu obětí dopravních nehod, popravení lidé. Ale o osm let později, konkrétně 7. března 2013, exnáměstek hovořil o klesajícím trendu v počtu popravovaných vězňů. Médiím řekl, že počet vykonaných nejvyšších trestů se od roku 2003 snižuje každých dvanáct měsíců o 10 %.
Logicky tak vyvstává otázka, odkud Čína brala orgány na pokrytí transplantačního rozmachu, který nastal v údobí let 2003 až 2008, jestliže počet vykonaných poprav klesal.
„Nutno též dodat, že se transplantační medicína ze své povahy dostává na tenkou hranici mezi záchranou života a jeho ohrožením, což pomáhají překonat právě etické normativy.“
Odpověď naznačují odborníci z DAFOH: orgány byly s vysokou pravděpodobností odebírány perzekvovaným sociálním skupinám, tzv. Vězňům svědomí, k nimž se kromě již zmíněného náboženského hnutí Fa-lun-kung řadí údajně také menšina Ujgurů a Tibeťanů.
Prostřednictvím analýzy klíčových slov byla zkoumána svědectví lidí z buddhisticky a meditativně orientované komunity Fa-lun-kung. Zprávy z první ruky o životě ve státním komplexu pracovních táborů Laogai shromažďuje nezisková organizace Minghui, jejíž web poskytl potřebný soubor dat. S vědomím rizika jistého zkreslení svědectví a nedostatečné podpory dat rigorózní povahy se konstatuje, že náklady na laboratorní testy v přepočtu na jednoho vězně lze vyčíslit na 500 až 1000 dolarů.
Prováděly se (i opakovaně) rozbory krve, moči, rentgeny, sonografická vyšetření, EKG a CT vyšetření i fyzické testy. Za posledních patnáct let tak testováním prošly desítky tisíc lidí praktikujících Fa-lun-kung, což znamená obrovskou finanční zátěž pro zdravotní systém.
Ve světle faktu, že čínské zdravotnictví muselo kvůli ekonomickým problémům hledat alternativní zdroje financování, není pro vysvětlení třeba chodit příliš daleko – pomáhat začal patrně právě transplantační byznys.
„Vrátíme-li se zpět k Číně, země vážně porušuje etická pravidla i proto, že nelze věrohodně zjistit, zda a jak se proklamované změny ke zlepšení situace s nuceným darováním orgánů vůbec odehrávají.“
V podobném duchu hovoří zpráva s výsledky telefonického dotazování, které v roce 2006 provedl bývalý kanadský politik David Kilgour společně s právníkem a bojovníkem za lidská práva Davidem Matasem. Dvojice oslovila více než 80 zástupců čínských nemocnic, 15 z nich přiznalo, že používá k transplantaci „čerstvé orgány“ získané od lidí z komunity Fa-lun-kung, což s ohledem na související fakta (nízká čekací doba) akceleruje podezření, že mohou fungovat jako zdroje orgánů „na objednávku“.
Dodejme, že vězni svědomí představují podle domnění mezinárodních vědců hlavní zdroj orgánů také v současné době. Jako další důkaz pak odborné texty udávají aktuální výkonnost čínského zdravotnictví, pokud jde o pojem dobrovolného dárcovství tak, jak jej chápe západní svět. Podle čísel, která loni ve svém časopise zveřejnila Americká transplantační společnost, mezi lety 2003 a 2009 darovalo dobrovolně orgán pouze 130 lidí, což vzhledem k celkové populaci nejlidnatější země světa (1,3 miliardy) představuje kapku v moři. Aktuálně se uvádí průměr 0,6 darování na jeden milion zemřelých, tedy 840 darování orgánů za rok.
Rozdíl mezi vysokou poptávkou a nízkou mírou dobrovolného dárcovství tvoří meritorní problém celého zdravotnického sektoru, který navíc bojuje s administrativními problémy a korupcí.
Systém dobrovolného a bezplatného dárcovství orgánů trvá vybudovat mnoho let. Ačkoli Čína poslední jeden až dva roky proklamuje, že věci žene kupředu, stále se nelze tvářit optimisticky. Znepokojení vyvolává především úloha Čínského červeného kříže, který v současné době vyplácí rodinám značné sumy peněz (až ve výši dvou jejich ročních příjmů), aby je motivoval darovat orgán jejich zemřelého člena. Takový stimul není z hlediska etických pravidel uznávaných globálními zdravotnickými organizacemi absolutně přípustný.
„Lékaři a další odborníci by neměli opomenout ani rozsáhlou osvětu mezi pacienty. Vždyť vyjádření sounáležitosti se západním pojetím transplantační etiky bytostně stojí na rozhodnutí kritizované aktivity nepodporovat.“
Problematika fungování transplantační medicíny v Číně zaujímá čelné místo v mezinárodním bioetickém diskurzu. Páteř vědeckých pojednání tvoří i rozbor, v jakých konkrétních bodech čínský systém odporuje uznávaným kodexům. Vynucené darování orgánů odsouzenými k smrti a vězni svědomí spadá do kategorie obchodování s lidmi, které zapovídá Norimberský kodex, Helsinská deklarace, Belmontova zpráva, příslušné principy WHO a WMA i nedávno přijatá Istanbulská deklarace.
Popis etických dilemat transplantační medicíny by vystačil na samostatné pojednání. V kontextu tématu článku se však patří připomenout obecně známou skutečnost, že darování orgánů je altruistické rozhodnutí založené na svobodném, dobrovolném a informovaném souhlasu. Nutno též dodat, že se transplantační medicína ze své povahy dostává na tenkou hranici mezi záchranou života a jeho ohrožením, což pomáhají překonat právě etické normativy.
Rostoucí poptávka po orgánech, nedostatečný počet dobrovolných dárcovství a související komercionalizace v oblasti transplantační medicíny uvrhávají celý obor, a to nejen v Číně, do morálně značně problematické roviny.
V živé paměti je rozsáhlý transplantační skandál v Německu, kde v letech 2012 a 2013 vyšlo najevo, že lékaři mimo jiné z nemocnic v Lipsku, Mnichově nebo Göttingenu manipulují se zdravotnickými daty, aby určité pacienty posunuli výš na čekací listině. I když zprávy na německých zpravodajských webech hovoří o korupci pouze nepřímo, došlo jednoznačně k nedodržení dalšího etického pravidla, kterým je transparentnost a sledovatelnost dat v registrech orgánů.
Vrátíme-li se zpět k Číně, země vážně porušuje etická pravidla i proto, že nelze věrohodně zjistit, zda a jak se proklamované změny ke zlepšení situace s nuceným darováním orgánů vůbec odehrávají. Pohled mocné asijské země na věc může však pomoci částečně ozřejmit kulturní kontext. Představitelé Číny totiž při obhajobě odebírání orgánů u vězňů nejednou odkázali na konfucianismus. Souhlas s darováním orgánu k smrti odsouzených vězňů může být na základě filozoficky laděného výkladu pokládán za kajícný a morálně chvályhodný čin.
Postoj českých lékařů k čínským praktikám v oblasti transplantační medicíny by měl stát na striktních, leč střízlivých základech. Smysluplných aktivit na podporu boje za lidská práva se dělo a děje mnoho – bojkotem publikování čínských vědeckých studií k tématu a zakládáním nátlakových skupin počínaje, peticemi, akcemi a slyšeními v Evropském parlamentu nebo Kongresu USA konče.
Roli by měla hrát aktivní podpora dialogu s vědomím, že vměšovat se do vnitřních záležitostí Číny představuje nesmírně citlivou a komplikovanou záležitost.
Lékaři a další odborníci by neměli opomenout ani rozsáhlou osvětu mezi pacienty. Vždyť vyjádření sounáležitosti se západním pojetím transplantační etiky bytostně stojí na rozhodnutí kritizované aktivity nepodporovat.
Autor článku, Lukáš Pfauser, je externím poradcem České lékařské komory pro otázky EU
Článek byl převzat z lékařského měsíčníku Tempus Medicorum, duben 2015 se svolením autora a prezidenta ČLK Milana Kubka.
