Exkluzivně: Jak hacking a špionáž pohánějí ekonomický růst Číny

Článek zahrnuje infografický popis sítě vazeb mezi hackery, generály a velkými podniky

Propletená síť subjektů z řad čínské armády, státu, podnikatelského a akademického sektoru spolupracuje po několik desetiletí, aby dosáhla jednoho cíle: okrást Západ o jeho tajemství. Tyto krádeže nejsou nijak postihovány, přitom pohání čínskou ekonomiku a nejmodernější vojenskou výrobu.

Systém však nekončí u vojenských hackerů. Organizace po celé Číně pracují jako „přenosná centra", která zpracovávají ukradené informace do použitelných designů. Oficiální programy těmto krádežím nahrávají. Celý systém sestává z navzájem propojené sítě státních úředníků, vojenských důstojníků, ředitelů firem a akademiků z celé Číny.

Každou chvíli slýcháme nebo čteme ve zprávách o kybernetických útocích a o tom, jak čínští špioni ukradli nějaké technologie Západu. Skutečný rozměr těchto počítačových vloupání a napadení je však daleko větší než ten, o němž se dozvídáme z médií.

V květnu 2014 zaplnil titulky světového zpravodajství případ pěti hackerů čínské armády z jednotky 61298, které ministerstvo spravedlnosti USA obžalovalo z krádeže cenných dat. Podobných případů, jež se nedostanou na veřejnost, je však ve světě nespočet. Podle odhadů stojí jenom Spojené státy hackerské útoky řízené čínským režimem biliony dolarů ročně.

Tento článek je posledním ze čtyřdílné investigativní série, která vznikala dva roky. Články vycházejí ze znalostí zpravodajských a bezpečnostních expertů. Odhaluje zákulisí státem podporovaného programu zaměřeného na oloupení Západu o jeho know-how za účelem „živení ekonomického" růstu Číny a její vojenské síly.

„Jsme svědky pouze zlomku skutečného narušení dat v USA. Hodně krádeží dat, které byly nahlášeny v roce 2014, pochází od maloobchodníků, kteří musejí hlásit vyzrazení osobních dat spotřebitele," říká Casey Fleming, výkonný ředitel BLACKOPS Partners Corporation.

Flemingova společnost mapuje infiltraci firem ve Fortune 500 jak počítačovými, tak lidskými špiony. To, co se objeví v tisku, říká Fleming, „nezahrnuje stovky jiných společností, které narušení dat nehlásily kvůli negativnímu pokrytí, anebo, což je ještě horší, většina narušení dat ani nezjistila.".

Pouze za poslední rok, dodává šéf BLACOPS, jeho společnost zaznamenala desetinásobné navýšení „agresivity, hloubky a frekvence" špionážních aktivit uvnitř firem a počítačových útoků zvenčí. Dá se očekávat, že problém se bude zvětšovat.

„Poslední odhady naší zpravodajské jednotky jsou, pokud vezmeme v úvahu plnou hodnotu ukradených inovací, že americké společnosti a americká ekonomika ztrácejí každým rokem přibližně pět bilionů dolarů neboli přes 30 procent HDP Spojených států," komentuje Fleming situaci a dodává: „Nebude to trvat dlouho, než pocítí rozsah této ekonomické špionáže každý americký občan ve formě ztráty práce, vyšších cen a snížené kvality života."


Využití škály zdrojů

Široký záběr krádeží pramení z toho, jak čínský režim ovládá téměř každý aspekt své společnosti, vysvětluje Josh Vander Veen, ředitel pohotovostní jednotky u firmy SpearTip, která působí v oblasti počítačové kontrašpionáže.

Sám Vander Veen působil kdysi jako speciální agent americké vojenské kontrarozvědky, kde se zabýval vyšetřováním špionážních operací cizích států.

„Čínská vláda má prsty v celé řadě (podniků) svého domácího průmyslu," říká Vander Veen a dodává, že komunistický režim používá pro ekonomické krádeže platformy, jako „přenosná centra, kybernetické útoky a akademický výzkum na amerických univerzitách".

Navzdory velkým nákladům čínské vlády na provoz tohoto obřího systému, jenž slouží ke krádežím a zpracování duševního vlastnictví, se mu peníze vrátí na vývoji produktů, které jsou založeny na ukradených informacích. Paradoxem je, že řada takovýchto výrobků z Číny následně končí na americkém trhu, ovšem za poloviční cenu než původní americký výrobek.

„Mají s tím hodně práce a investují do toho spoustu pracovních sil a času. Přesto je to jen zlomek nákladů a zlomek času, jaký takovýto výzkum zabere," říká Vander Veen.




Při snaze pochopit ekonomické krádeže čínského režimu, do nichž jsou zapojeny jeho ozbrojené síly, korporace a univerzity, bychom se na věc měli „dívat čínskýma očima", poznamenává Richard Fisher, vědecký pracovník Mezinárodního centra pro vyhodnocování a strategii (International Assessment and Strategy Center).

„Vlastně je to velmi nesporné, jen si nechceme přiznat to, co máme přímo před očima," míní Fisher. Podle něj může zpravodajské a vojenské operace provádět kterákoliv organizace, která má napojení na Komunistickou stranu Číny. Do této kategorie patří většina podniků v Číně bez ohledu na to, zda jsou soukromé, či státní.

Jeden z klientů BLACKOPS Partners Corporation, který s Čínou podniká ve velkém, se pod podmínkou anonymity svěřil, že „každá firma, která má více než 50 lidí, má přiděleného státního zmocněnce. Takový je v Číně zákon."

To potvrzuje i Richard McGregor ve své knize Strana: Tajný svět komunistických vládců Číny (The Party: Secret World of China's Communist Rulers).

V Číně existuje mezi státními a soukromými podniky, vojenskými a státními zařízeními a soukromými a vojenskými subjekty pouze tenká a nepříliš zřetelná hranice. Systém ekonomických krádeží také funguje napříč těmito třemi sektory – státním, vojenským a soukromým.

Historie kopírování

Zatímco skutečné nabourání se do systému často neunikne pozornosti, jen málo se ví o tom, co se děje poté, co jsou informace ukradeny.

Abychom porozuměli tomu, jak celý systém pracuje a jak se vyvinul, musíme se podívat trochu do historie. Vše začalo za studené války, kdy se začaly budovat pevné vztahy mezi čínským režimem a Sovětským svazem.

Zdroj, který je se systémem čínského režimu ke kradení technologií dobře obeznámen, vysvětlil Epoch Times, jak se vše vyvíjelo. Čínský režim podle něj začal tím, že používal praktiky Sovětů, ale jeho vůdci je v klíčových věcech pozměnili, aby lépe odpovídal technologicky zaostalým podmínkám v tehdejší Číně.

Jestliže se sovětskému špionovi podařilo ukrást design například pro americký špionážní fotoaparát, plány se odeslaly do výzkumného střediska, kde se sovětští inženýři snažili přesně napodobit danou technologii.

V Číně měli jiný přístup. Jak nám zdroj objasnil, čínský režim si nedělal velké iluze o tom, nakolik zaostává za ostatními zeměmi v otázkách technologií. A tak zatímco Sověti začínali vyrábět své padělky seshora, Číňané na to šli zezdola.

Jestliže by se dostal do rukou tentýž špionážní fotoaparát čínskému špionovi, rovněž by jej zaslal do výzkumného střediska. Ale než aby se snažili fotoaparát napodobit, výzkumníci by spíše raději našli předchozí generace dané technologie a snažili se napřed vyrobit tyhle.

Rozeslali by své špehy, aby nasbírali veřejně dostupné informace o dřívějších modelech dané technologie, koupili si její další generace v obchodě a pak by vyslali studenty, aby studovali a pracovali v zahraničí v daném průmyslovém odvětví.

Takovýto proces by jim poskytl vědomostní základ, a když by se pak nakonec pustili do konstruování zařízení moderní generace, snadno by viděli, které části byly povýšeny a v čem se technologie poslední generace liší od té předchozí.

Podle zdroje byl čínský přístup z hlediska nákladů mnohem rychlejší a efektivnější než sovětský.

Přenosová centra

Současný systém čínského režimu ke zpracování a konstruování ukradených designů od dob studené války znatelně vzrostl a z přísně vojenské operace se vyvinul do systému, který prostupuje celým čínským režimem.

Jakmile někdo pro čínský režim ukradne obchodní tajemství, informace je takřka nepoužitelná, dokud se nezpracuje nebo zpětně nezkonstruuje. Tuto část práce má na starosti obrovská síť přenosových center.

„Nic takového nemá ve světě obdoby," říkají William C. Hannas, James Mulvenon a Anna B. Puglisiová v knize z roku 2013, nazvané „Čínská průmyslová špionáž".

„Ten systém je ohromný, hodný národa o 1,3 miliardy lidí, a pracuje v měřítku, které výrazně převyšuje vlastní vědecko-technické podnikání Číny," uvádí se v knize. „Mluvíme tu o propracovaném, důkladném systému zaznamenávání cizích technologií a jejich získávání všemi prostředky, jakými si jen lze představit, načež se z nich stávají zbraně a konkurenceschopné zboží."

Oddělení, která mají na starosti toto „obrácené" inženýrství, se oficiálně nazývají Čínská národní centra pro přesun technologií nebo Národní předváděcí organizace. Autoři v knize poznamenávají, že tyto týmy začaly v Číně pracovat v roce 2001 a byly „politicky ustaveny" v prosinci 2007 Národním implementačním plánem pro povýšení přesunu technologií.

V Číně funguje takovýchto „předváděcích" center v současnosti zhruba 202, píše se dále v knize. Skutečný počet však může být vyšší, protože oněch 202 center působí jako „vzory pro následování dalšími zařízeními pro přesun technologií".

Abychom vyjmenovali jen pár z oněch přenosových center, patří mezi ně například Státní správa pro záležitosti zahraničních expertů pod Státní radou, Úřad pro vědu a technologii patřící pod Úřad zámořských operací Číny a Národní centrum pro přesun technologií spadající pod Univerzitu vědy a technologie východní Číny.

Organizace se svou funkci nesnaží skrývat. Autoři citují čínskou studii přenosových center, v níž se píše, že slouží k „přeměně pokročilé zahraniční technologie v domácí schopnost inovace" a dokonce doporučuje, „aby se z přesouvání technologií stal ještě ústřednější bod naší technologické inovace".

„Jejich stanovy explicitně jmenují ,domácí a zahraniční technologii' jako cíle pro ´komercionalizaci´," pokračuje kniha.

Přenosová centra hrají několik rolí, které zahrnují zpracování ukradené technologie, vyvinutí kooperativních výzkumných projektů mezi čínskými a zahraničními vědci a spouštění programů, které mají za cíl přilákat čínské občany, kteří studovali v zahraničí.

Čínský ekonomický růst lze připsat tomuto systému „minimálních investic do základní vědy skrze systém pro přesun technologií, který operuje – většinou mimo jakékoliv účetnictví – tak, aby nasál zahraniční patenty, zatímco svět stojí opodál a nic proti tomu nedělá," uvádí kniha.

Autoři v knize uvádějí, že čínský režim by nemohl projít ekonomickou transformací, které je nyní světové společenství svědkem, „ani by si nemohl svůj rozvoj udržet bez levného a neomezeného přístupu k technologiím jiných zemí".

Závěry autorů knihy se shodují se zprávou amerického Úřadu pro snižování obranných rizik, který uvedl, že modernizace čínského vojenství závisí „velkou měrou na investicích do čínské vědecké a technologické infrastruktury, reformách jeho obranného průmyslu a obstarávání vyspělých zbraní ze zahraničí".

Zpráva dále dodává, že krádeže technologií ze strany čínského režimu jsou unikátní v tom, že v rámci systému poskytují autonomii „výzkumným institucím, korporacím a dalším entitám pro vymýšlení společných plánů podle jejich konkrétních potřeb".

Hladová armáda

Lidová osvobozenecká armáda (LOA) hraje v krádežích informací zvláštní úlohu. Od armády se požaduje, aby pokrývala část vlastních nákladů, a toto zaměření na budování externích zdrojů příjmů trvající celá desetiletí učinilo z vojenských vůdců část nejmocnějších lidí v Číně.

Podle knihy „Čínská hospodářská dilemata v roce 1990: Problémy reforem, modernizace a vzájemné závislosti" se LOA o externí zdroje opírá zejména při financování svých výzkumných a vývojových programů.

„S pouhými 70 procenty provozních nákladů na zabezpečení vojáků hrazených ze státního rozpočtu," uvádí kniha, „musí LOA vydělat zbytek a ještě najít dodatečné finanční prostředky na modernizaci."

Stejně jako propojení vlády a soukromého podnikání v Číně je propojení mezi armádou a státem nebo armádou a soukromým sektorem poměrně úzké.

Existuje mnoho vrcholných představitelů LOA, kteří zastávají vysoké pozice ve státem řízených podnicích, a mnozí z nich současně zaujímají posty na nejvyšších úrovních vládnoucí Komunistické strany Číny.

Pod vedením současného vůdce čínského režimu Si Ťin-pchinga „bezprecedentní počet vedoucích kádrů z labyrintu země ´jungong hangtian´ (vojenský průmysl a vesmírné technologie) jsou komplexně dosazováni na vysoké úrovně stranických vládních orgánů nebo převáděni do regionálních správ", uvádí zpráva Jamestown Foundation z 25. září 2014.

Bývalý vůdce strany Ťiang Ce-min reformoval systém na konci devadesátých let, kdy byly téměř všechny velké podniky v Číně pod kontrolou armády. Nicméně podle několika odborníků změny provedené Ťiang Ce-minen pouze přesunuly kontrolu armády do rukou těch, kteří tehdy společnosti řídili.

„Posadili se stejně jako v „Kmotrovi" (pozn. narážka na snímek Kmotr) a řekli: Ty máš na starosti doky, a já mám na starosti loansharking (pozn. půjčky za extrémně vysoké úrokové sazby.)," řekl v telefonickém rozhovoru Epoch Times William Triplett, bývalý vedoucí poradce Výboru Senátu USA pro zahraniční vztahy.

„Reformy" v podstatě přesunuly systém řízený armádou na systém řízený státem a zároveň umožnily nejvyšším vojenským důstojníkům a úředníkům na vysoké úrovni komunistické strany udržet si těžké podíly ve společnostech a zabraňovaly tomu, aby jejich role skončila společně s ukončením vojenské kariéry.

Armáda čínského režimu si udržuje „2 000 až 3 000 krycích společností ve Spojených státech. Jediným důvodem jejich stávající existence je ukrást užívané americké technologie," uvedla Lisa Bronsonová, zástupkyně náměstka Ochrany technologické bezpečnostní politiky a counterproliferation  (pozn. boj proti šíření zbraní) v roce 2005.

Bývalý zástupce ředitele FBI pro kontrašpionáž později uvedl, že čínský režim provozuje ve Spojených státech více než 3 200 krycích vojenských společností za účelem krádeží. Jeho výrok pochází ze zprávy americké agentury pro Redukci ochranných hrozeb z roku 2010.

Státní pokyny

I když z tohoto systému státem podporovaných krádeží vypustíme individuální iniciativy, jako snahy ukrást cokoliv, co by mohlo být zpeněženo, poskytuje čínský režim společnostem strategické pokyny.

Takzvaný Projekt 863 (také nazývaný Program 863), spuštěný bývalým čínským vůdcem komunistické strany Teng Siao-pchingem v březnu 1986, podle zprávy amerického Úřadu pro vedení národní kontrarozvědky z roku 2011 „poskytuje finanční prostředky a vodítka pro úsilí o tajné získání technologií USA a citlivých ekonomických informací".

V původní podobě byl Projekt 863 cílený na celkem sedm odvětví: biotechnologie, vesmír, informační technologie, laserová technologie, nové materiály a energie. V roce 1992 byl aktualizován a rozšířen o telekomunikační technologie a opět aktualizován v roce 1996 s přídavkem námořních technologií.

Oficiální programy čínského režimu napomáhající k usnadnění krádeží v zahraničí se nicméně neomezují pouze na Project 863. Obsahují také Program Torch (Pochodeň) na vybudování high-tech průmyslových společností, Program 973 pro výzkum, program 211 pro „reformy" univerzit a „bezpočet programů pro přilákání vzdělaných Číňanů, školených na Západě, zpět do Číny," uvádí „čínská průmyslová špionáž".

„Každý z těchto programů vyhledává zahraniční spolupráci a technologie za účelem odhalení klíčových mezer," poznamenávají autoři zprávy a dodávají, že podporuje odborníky vyškolené v západních zemích v návratu do Číny za účelem pomoci technologickému rozvoji čínského režimu nebo ve „sloužení na místě" tím, že poskytují potřebné informace získané při práci pro jejich západního zaměstnavatele.

Zpráva dále cituje dokument čínského režimu, který uvádí, že Projekt 863 udržuje knihovnu o 38 milionech open source článků v téměř 80 databázích, které obsahují „přes čtyři terabajty informací získaných z Ameriky, Japonska, Ruska, Velké Británie, vojenských zpráv a norem".

Centrální nerv

Za systémem krádeží stojí údajně centrální nervová síť, která je zároveň klíčovou sílou uvnitř čínského režimu. Několik zdrojů poukazuje na jinak nenápadné organizace skryté hluboko uvnitř armády čínského režimu.

Jednou z nejmocnějších organizací stojících za ekonomickými krádežemi je Výzkumný ústav 61 v rámci Generálního štábu třetího oddělení čínské armády. Uvedl to zdroj, který dříve pracoval v jedné z hlavních špionážních agentur čínského režimu a který hovořil pod podmínkou anonymity.

V Číně jsou klíčem k moci vliv a konexe. Zdroj, který působil na zodpovědné pozici v Výzkumném ústavu 61, uvedl, že je v silném spojení s Wang Ťinag-sinem.

Wang Ťinag-sin je synem Wang Čchena, který byl průkopníkem zpravodajských operací čínské komunistické strany za doby Mao Ce-tunga, zakladatele Čínské lidové republiky. Wang Čchen měl tři syny, z nichž všichni v Číně zastávají silné mocenské pozice.

Další syn je údajně viceprezidentem „Královské armády", oficiální stráže, která chrání lídry čínského režimu v centrálním stranickém sídle Čchong-nanchaj. Synovec Wang Lei Lei je generálním ředitelem jedné z největších finančních společností v Číně.

„Tato rodina řídí veškerou komunikaci," uvedl zdroj a poznamenal, že právě toto a další rodinné konexe jim umožňuje mít značný vliv v čínské armádě.

Především uvedl, že Wang Ťinag-sin řídí jednotku hackerů spadající pod oddělení Generálního štábu armády čínského režimu. Prozradil, že číslo „61" uváděné v čínských vojenských hackerských jednotkách je označení pro 61 Výzkumný ústav.

Jména mnoha známých hackerských vojenských jednotek v Číně začínají číslem „61". Existuje nejméně 11 jednotek v rámci Třetího oddělení Generálního štábu, které mají označení „61", jak vyplývá ze zprávy od Project 2049 Institute. Mezi jednotky „61" patří jednotka 61398, pod niž spadá pět vojenských hackerů obžalovaných americkým Ministerstvem spravedlnosti v roce 2014 z krádeží dat.

Údaje poskytnuté zdrojem nemohly být nezávisle ověřeny. Zdroj požadoval naprosté utajení svého jména v souvislosti s Výzkumným ústavem 61. Dle jeho slov by byl „do týdne mrtvý", kdyby vešlo ve známost, že o něm poskytl informace.

Vysoce postavený analytik se při telefonickém rozhovoru při zmínce o Výzkumném ústavu 61 odmlčel a odmítl instituci jakkoliv komentovat.

Klient BLACKOPS Partners Corporation uvedl, že má podobné obavy o svou bezpečnost, když mluví o této organizaci. Řekl, že Výzkumný ústav 61 sídlí v Haidianu na severozápadní straně Pekingu. „Vzhledem k tomu, že jsou součástí vlády," řekl, „mají své domovy v okrese Čchao-jang, nedaleko parku Čchao-jang".

Dále potvrdil, na základě své osobní zkušenosti, že Výzkumný ústav 61 je jedním z hlavních center moci uvnitř čínského režimu.

Triplett uvedl, že mocenská struktura čínského režimu je oddělena od její organizační struktury. Jinými slovy, vojenské oblasti mají několik vrstev pod organizační strukturou, které mají větší moc, než ty nad nimi.

„V podstatě se na ně podíváte a myslíte si, že jsou stejné, ale nejsou," říká Triplett.

Dále uvedl, že během osmdesátých a devadesátých let minulého století bylo jednou z nejmocnějších poboček čínské armády Druhé oddělení Generálního štábu, které má na starosti špionážní operace v rámci lidského zpravodajství (HUMINT).

Se vzestupem informačních technologií a dnešním těžkým zaměřením na kybernetický svět, prohlásil, je pravděpodobné, že moc se přesunula na Třetí oddělení, jehož činnost je zaměřena na zpravodajské operace (SIGINT) a jež obsahuje jednotky armádních hackerů.

Konečná fáze

Rozšířené používání krádeží čínského režimu za účelem podpory své ekonomiky je znamením, že se komunistický režim dostal do závěrečné fáze, v níž ideologie vybledne, prohlásil Edward Luttwak, starší spolupracovník Centra pro strategická a mezinárodní studia.

Luttwak popsal tuto poslední fázi jako období, kdy „super pragmatismus" nahrazuje ideologii. Je to etapa v komunistické společnosti, když lidé přestanou věřit v „globální rovnost" a začínají uvažovat o tom, jak se dostat dopředu za každou cenu.

Luttwak uvádí analogii na případu, kdy nabídnete člověku zmrzlinu. Ideologicky smýšlející osoba zmrzlinu zahodí na zem. Pragmatický člověk ji přijme a „super pragmatický" člověk si ji vezme, ať mu ji nabídnete či nikoliv.

Čínská komunistická strana začala jako ideologická strana. „Problém je v tom, když ideologičtí lidé přestanou být ideologičtí. Nestanou se pouze pragmatickými, ale stanou se ´super pragmatičtí´," uvedl Luttwak.

„Každá diktatura je království lží," řekl. „Není pochyb o tom, co se stalo. Lidé na zodpovědných pozicích jsou super pragmatičtí."

V této fázi: „Cokoli chtějí, berou."

Článek přeložili Ondřej Horecký, Jana Skovajsová a Milan Kajínek

Originální článek v angličtině

Série předcházejících článků (v angličtině)

How Silencing China's Dissidents Led to Stealing the West's Secrets