Od opery k vědě: Bývalá operní pěvkyně hudbou léčí Alzheimerovu chorobu

 

Vystupuje ještě i dnes, ale svůj talent teď směřuje novým směrem – k léčení. Od hudby však neutíká, pouze chce tyto dva aspekty zesnoubit dohromady ve svém vědeckém bádání. L. Maguireová nedávno dokončila dvě univerzity, kde studovala kognitivní a behaviorální neurovědu, potažmo zdravotní vědy a gerontologii.

Ovoce tohoto spojení se začínají projevovat. Muzikální diva publikovala ve spolupráci s Jane Flinnovou, behaviorální neurovědkyní, vloni  studii, která dospěla k závěru, že hudba dokáže zlepšit náladu, chování a rozpoznávání. Vědkyně zkoumaly 45 pacientů s Alzheimerovou nemocí nebo jinou formou demence. Maquireová vybrala několik písní pro jejich terapeutický přínos, jako Edelweiss ze Sound of Music nebo Somewhere Over the Rainbow z Čaroděje ze země Oz.


Linda Maguire za mlada při operním vystoupení. (Linda Maguire)

Po čtyřech měsících tohoto písňového režimu se u testovaných jedinců projevilo pozoruhodné zlepšení v rozpoznávání. To je naprosto úžasný výsledek. Alzheimer stále není léčitelný a výrobci léků zatím nepřišli s ničím účinným, co by zhoršení duševní choroby alespoň zpomalilo. Hudba však podle dané studie jistého zlepšení stavu schopna je. Předchozí výzkumy navíc ukázaly, že hudba může vést k pozitivním změnám u tepové frekvence, krevního tlaku, a hladiny kortizolu, dopaminu či melatoninu.

Dnes máme hudbu za formu zábavy, ale ve starých civilizacích se považovala za lék. Apollón byl například považován za boha jak hudby, tak uzdravování. Platón prohlásil, že melodie a rytmus mohou napravit duši. V čínštině znak pro hudbu tvoří základ složeného znaku pro medicínu.

Vědci se v posledních pár desetiletích vrátili ke studiu hudby jako prostředku léčby. Studie ukázaly, že hudba dokáže účinně léčit zdravotní problémy, jako schizofrenie, deprese, chronická bolest, Parkinsonova choroba, posttraumatická stresová porucha, autismus, může pomáhat k rychlejšímu uzdravení u pacientů po mrtvici a tak dál.

Věda prokázala, že hraní na hudební nástroj a zpěv přinášejí prokazatelné přínosy, ale poslech hudby může být zrovna tak užitečný – pro náš mozek. A právě o tom jsme si s Lindou promluvili.

 

Byla jsem za kamarádkou, která onemocněla demencí. Byla v pokoji se všemi těmi ostatními pacientkami, které měly vážné zdravotní problémy: návaly upovídanosti, bloudění, pohyby rukou a zmatenost. Byl to chaos. Někde jsem slyšela, že lidé s Alzheimerem mají rádi hudbu. Uviděla jsem klavír, sedla si a něco jsem zahrála, myslím že hymnu nebo Amazing Grace. Všechny se zastavily a začaly zpívat. Pomyslela jsem si: „Co se děje?“

Vystupuji, tak jsem se k této práci dostala. Vystupovat je nejlepší učitel a mým úkolem bylo udržet publikum pozorné, od 45 minut až po tříhodinovou operu. Vím, jak diváky zaujmout, ale když ti pacienti s Alzheimerem přestali, zarazilo mě to. Vždyť jsem skoro nic neudělala.


Linda Maguire. (osobní archív Lindy Maguire)

Díky tomu jsem se začala zajímat o sílu hudby u pacientů s demencí a za deset let jsem vystudovala neurovědu. Uvědomila jsem si, že mozek reaguje na hudbu. Naučila jsem se, jak můžete zacházet s hudbou jako s prvotřídním nástrojem, který mění a transformuje různé části mozku.

A tak jsem začala s pacienty s demencí pracovat, jednou týdně. Hrála jsem jim na klavír a zpívala písně a zjišťovala, na co reagují, abych viděla, co funguje a co nefunguje. Uvědomila jsem si, že se jim nelíbí citově laděné kusy, jako Strauss nebo Brahms, dokonce i Beethoven. Líbily se jim opakované skladby ve veselých tóninách od Haydna, Mozarta, Bacha a Clementiho – opravdu čisté, klasické, silně strukturované skladby.

No a tak jsem vypracovala šest hodinových programů, kdy hrajete konkrétní noty a noříte se do jejich psychiky a zastavujete problémy. Většinou je to hudba, kterou nikdy předtím neslyšeli, a moc se jim to líbí.

Hudba dává pacientům s Alzheimerem velice zdravá, dokáží hudbu poslouchat a zapamatovat si ji. Proto mají pocit kontroly. Jsou to velice pozorní posluchači.

Síla zpěvu dává člověku lepší postoj, lepší okysličení, může stimulovat tkáně. Srdce a plíce doslova vibrují... Zpěv může potencionálně cílit na váš talamus a podvěsek mozkový. Můžete s ním otřást (zpívá vysokou tóninu). Když se to stane mně, trochu se mi zatočí hlava a jsem dezorientovaná. Když je neuropřenašeč jako dopamin vystřelený ze synaptického zakončení v mozku, dojde k pohybu a pohyb je vytvářen zvukem. Doslova to tím zakončením v mozku otřese. Je to jako otřásat jablka ze stromu.


Linda Maguire při operním vystoupení. (osobní archív L. Maguire)

 

No víte, musí se to dát reprodukovat. Když řeknete, že hudba pomáhá snižovat úzkost, a nikomu neřeknete, jakou hudbu použít, pak to nemůžete jít udělat sami a říct, jestli měli pravdu nebo ne. Proto je to pro ostatní vědce důležité, ale také pro ty, co poskytují péči, i pro samotné pacienty.

Nějaká metoda musí existovat. Nemůžete jen tak nechat pacienty, aby si vybrali vlastní věci. Když v těchto studiích mluvíte o stravě, jako jiní vědci hovoří o hudbě, řekli by vám: „Necháme je vybrat si svoje jídlo anebo nám pečovatelé řeknou, co měli rádi v minulosti a co je uvolnilo.“ Tím směrem já ale jít nechci. Já jsem hudební dietetik, takže když má pacient rád hudební ekvivalent brambůrek, já mu dám mrkev a kořeněný hummus.

Prvně existují různé aspekty toho, co dělám a jak to aplikuji. Co předepisuji, je založeno na rozvrhu a preferovaném výsledku, zatímco pracovní aplikace samotného zpěvu a hraní na hudební nástroje jsou ohromný vjemový zážitek. Má práce při předepisování muzikálního programu cílí na fyziologii. Tak zaprvé srdeční rytmus. Pokud chcete posluchače uvolnit, takt musí být pomalejší než srdeční rytmus a srdce na to zareaguje okamžitě.

Naše tělo a mozek mají spojení s rytmem našeho vlastního srdce už před narozením. Když přijdete s nepřerušovanou organizovanou rezonancí jako v hudbě, s metrem a rytmem a taktem, bude na podvědomé úrovni mluvit s rytmem srdce. Dojde ke změnám v náladě, rozpoznávání a chování, protože rytmus srdce se bude snažit přizpůsobit.

Řečeno jednoduše, chcete zvýšit nebo snížit rytmus srdce a když to uděláte, zvyšujete či snižujete krevní tlak, ovlivňujete reakci kortizolu a imunoglobulinu. Také si můžete hrát s hormony a neuropřenašeči. Když chcete, aby se pacient hýbal, dáte perkuse – silný rytmus. Já se dívám na denní program člověka, takže když máte pacienta s Alzheimerem, muže, který začíná být během koupele v 15,00 agresivní, pak mu pustíte pět minut před třetí něco jako Clair De Lune od Debussyho. To je hodně uvolňující, skoro jako ukolébavka a uvolňuje to agresivitu. Snižujete srdeční rytmus, krevní tlak a zvolňujete fyziologické procesy. A tak je v 15,00 skoro nemožné, aby byl ten pacient agresivní, protože vy ty fyziologické parametry podkopete. To je jeden případ.

 

Když se podíváte na schizofrenii a autismus, obě dvě mají dysfunkční motorický systém, malý mozek (mozeček vzadu, který koordinuje pohyb) – 40 až 50 procent ho u této věkové skupiny nefunguje. Proto jim nechcete dávat rytmus. Nedokáží rytmus zpracovat, jako to dokáže většina lidí.

U Alzheimera jim motorika funguje dobře, a tak můžeme použít hodně rytmu. U Alzheimera preferuji co by nástroj klavír, protože je opravdu rytmický a rázný. A také má hodně velký rozsah. Prostě se řídíte tím, co funguje, takže u schizofrenie a autismu jim dáte klasickou kytaru, jemné, hřejivé housle, vysoké cello, laskavý klarinet. Chcete ovlivnit oblasti kontroly. Kytara dává daleko jemnější rytmiku bez ráznosti, zatímco sólové nástroje často hrají dlouhé, podmanivé melodie s  jednou náladou nebo kognitivním zaměřením. To udržuje pacienty v duševní koncentraci, ale s menší fyzickou aktivitou.


Linda Maguire. (osobní archív L. Maguire)

Vytvářím hudební intervence pro vědce. Teď zrovna pracuji s jednou vědkyní napojenou na  Kennedy Krieger Institute při fakultní nemocnici Johna Hopkinse na jednom projektu pro autistické děti. Tyto děti v noci těžko usínají. Mají opravdu hodně aktivní mysl, proto používám skladby, kde dám pryč rytmus a dám jim zpěv se spoustou nápěvů, například When You Wish Upon a Star, ale je jich víc. (začne zpívat uvedenou písničku).

Po deseti vteřinách pobrukování melodie začnou tomu dítěti padat víčka a za minutu je ´v limbu´. Čili vy se nabouráváte do jeho fyziologického stavu. A také, tonální centrum té písně je velice neurčité. Trvá to nějakých 40 not, než se dostanete ke spodnímu tónu. Oni to poslouchají a jejich mozek není dost vyvinutý na to, aby zastavil fyziologickou reakci. Jsou vůči tomu bezmocní. 

Výzkumy zjistily, že lidé s depresí sáhnou po depresivní hudbě. Volí si spodní tóny, nižší tempo a morbidní, vláčné skladby. Proč? Protože to odpovídá tomu, jak se cítí. Odpovídá to jejich slabému srdečnímu rytmu a jejich povadlému fyzickému stavu. A tak když poslouchají takovou hudbu, už nejsou sami. Ta hudba jim přináší společnost.

U veteránů s posttraumatickým stresem, ti milují heavy metal, tvrdý metal, protože to je to, v čem žijí. Mají v hlavě tento děsný chaos. Ale hudba má moc měnit, změnit stupnici, zrychlit tempo a nechat je na dvě minuty na sluncem zalitém kopci a oni si ani neuvědomí, že se to stalo. Na konci skladby si jen uvědomí, že se cítí jinak. Takže z terapeutického hlediska se snažíte dostat k jádru problému a pak se pomocí této platformy napojit do jejich disfunkčních oblastí.

Rozhodně. Chci se dostat do pozice, kdy budu moct vycvičit celou řadu účinkujících. Hudební terapeuti pracují za zavřenými dveřmi a obvykle nemají profesionální hudební výcvik. Já se snažím vyvinout pole lékařských hudebníků, kteří přesně vědí, co dělají a mohou vniknout dovnitř jako ten nejlepší skalpel a měnit a přetvářet a transformovat.

Ze zkušenosti bych řekla, že terapeutickou hodnotu má jen kolem tří procent hudby. Jako například Beethoven, ten píše skvělé věci, ale má to celé rozházené. Ale bude mít v jedné ze svých symfonií dvacet taktů, které jsou prostě božské. Jsou tak silně překrásné, relaxující a idylické, je to jako meditace v láhvi. No a vy vezmete těch dvacet taktů, dáte je dobrému skladateli a řeknete: „Tohohle bych potřebovala dvanáct minut.“ Anebo Flower Duet z Lakmé od Delibese, to je nádherný duet a je úžasný. Chci to dát nějakému skladateli a říct: „Protáhni to na 8 a půl minuty. Vezmi, co tu je a prodluž to. Přeměňme to na terapeutický nástroj.“

Přední vědci se o hudbu velmi zajímají, protože je to jediná věc, která přivede pacienty s Alzheimerem zpátky. Léky nezabírají a mají spoustu vedlejších účinků, ale hudba má relativně nulové vedlejší účinky. Hudba funguje, problém zastaví, pomáhá s chováním a pomáhá lidem, kteří se o tyto osoby starají.

U Alzheimera se říká, že hudba zlepšuje celkovou kvalitu života, poskytuje společenskou interakci se sobě rovnými a s pečovateli, přináší pocit sebe sama (vzpomenou si na okolnosti řady skladeb, které si pamatují) a pocit moci nad sebou (mohou ovládat své vzpomínky na skladby). Zlepšuje to míru aktivity a také jim to jednoduše přináší potěšení.

Hudba zároveň zmírňuje bolest a bolest je smyslová věc. Cítíme ji. Hudba je také velice smyslová. Insula (oblast mozkové kůry, pozn. red.) je plně zapojena, když nasloucháte emocionálně laděné hudbě. Hudba vám uzurpuje systém, do kterého se navrtává bolest.

U bolesti je třeba hudby, která je emocionální a velmi senzuální – dlouhé linky, robustní instrumentace. A tak jako vždy, musíme mít na mysli východiskový rytmus srdce pacienta a další otázky. A záleží také na tom, kde se bolest nachází. Hudba, která vám uvolní ruce, je jiná než hudba, co vás zbaví bolesti nohou. U chodidel chcete hudbu, která má v sobě pohyb, u rukou hrajete něco měkkého a svěžího na klavír. Když slyšíte klavír hrát, podvědomě se vám v premotorických oblastech hýbají prsty.

Vyšlo poměrně hodně studií o Mozartově K. 448. Už pět minut tohoto klavírního koncertu výrazně pozastaví epilepsii, dokonce i u pacientů v kómatu. U K. 448 se rychlé, progresivní rytmické prvky (všechny v prvních 16 taktech) rychle sloučí a jdou od půlových not do čtvrťových not, trylek, triol,  tečkovaných rytmů, synkopací, osminek a šestnáctinek – a to všechno slouží k zapojení, spárování a přemístění nervových sítí prostřednictvím fyziologické reakce. Klinická implikace spočívá v tom, že epileptické dráhy se mohou postupně reformovat pomocí přesně sestavené hudby a přejít k normální funkci.

To opravdu má. Má to co dělat s oblastí tkáně, na kterou cílí. Má frekvenci. Můžete hrát skladbu „If I Had a Million Dollars“ v původní stupnici a pak to o stupeň shodit dolů a hned se změní celková nálada.

Veselé kusy jsou napsány ve vzestupném kruhu kvint: C, G a D. Smutná, nostalgická, sentimentální, utišující hudba se píše v klesajícím kvintovém kruhu: F, hes, es. Hrála jsem na stovkách pohřbů, abych se protloukla na školách. Ta hudba používá vždy tyhle temné stupnice. Veselé kusy stěží najdete v „des“. Místo toho tam najdete nostalgické, pastorální a melancholické skladby.

Přeložil: Ondřej Horecký

Originální článek: