Primárním účelem mučení v čínských zadržovacích zařízeních je vynutit přiznání ke zločinu. Zároveň slouží ke zlomení vůle jedince a jeho ponížení. Mučení je v čínských věznicích a pracovních táborech stále na denním pořádku, a to i navzdory slibům čínských úřadů, že dojde k reformě.
Tato shrnutí zazněla na slyšení Výkonného výboru pro Čínu kongresu USA, na které byly 14. dubna 2016 pozváni svědkové z řad obětí a expertů. Detailní popisy některých mučících metod, kterými si oběti samy prošly, nebyly „příjemnou hudbou" pro uši účastníků slyšení – a neměly by být „příjemnou hudbou" ani pro čínské úřady zodpovědné za takovéto běsy.
Předseda výboru pro Čínu, Chris Smith, zahájil zasedání vyprávěním o drastickém mučení, jímž si prošel právník Kao Č'-šeng jako trestem za svou troufalost zastupovat pronásledované křesťany a stoupence Falun Gongu (Fa-lun Kung). Podrobnosti mučení písemně předložila Kaova manželka, nyní žijící v USA. Kao si podle ní mimo jiné prošel několikahodinovým mučením elektrickými obušky na všech částech těla včetně genitálií.
„Stát jako Čína, s aspiracemi na vedoucí postavení ve světě, by se neměl angažovat ve strašlivých praktikách tak rozhodně odmítaných mezinárodním společenstvím,“ prohlásil Smith.
Tři kartáčky
Jedna ze svědků, stoupenkyně v Číně zakázaného duchovního hnutí Falun Gong, Jin Li-pching, vypověděla, že byla v roce 2000 poslána do tábora nucených prací Ma-san-ťia. Na protest proti snahám vynutit její „transformaci“ (úřednický výraz pro zřeknutí se své víry) se Jin rozhodla pro hladovku. Reakce byla svižná.
„Připoutali mě želízky k posteli a skoro dva měsíce mi vpichovali neznámé látky. Kvůli tomu jsem dočasně ztratila zrak. Také mi v blízké nemocnici dělali ultrazvuk, EKG a krevní testy. Každý den mi píchali dvě nebo tři láhve. Kvůli tomu tomu se mi objevily poruchy štítné žlázy, pomočovala jsem se a v moči jsem měla krev. Kromě toho mě to jejich časté násilné krmení skoro udusilo.“
Potom, 19. dubna 2001, byla společně s dalšími čtyřmi ženami z Falun Gongu podrobena sexuálnímu obtěžování ze strany kriminálníků a dozorců, které trvalo celou noc. „Čtyři nebo pět vězňů mě povalilo na postel. Někteří mi drželi ruce, někteří nohy. Jeden mladík se na mě posadil a mlátil mě. Zatočila se mi hlava a omdlela jsem. Když jsem se probrala, leželi vedle mě tři muži. Uvědomila jsem si, že mě natáčeli na video, když mě ti gangsteři znásilňovali a ponižovali,“ vzpomíná paní Jin.
Byla také svědkyní brutálního týrání jiných žen. „Svázali dohromady tři kartáčky na zuby a strkali je ženám do intimních partií. Na vlastní oči jsem viděla, jak skupina chlapů ztloukla na záchodě postarší praktikující Falun Gongu a do přirození jí strčili zlomenou násadu od koštěte.“
„Svázali dohromady tři kartáčky na zuby a strkali je ženám do intimních partií.“
Bývalý fotoreportér The New York Times, Tu Pin (Du Bin), natočil o ukrutných zážitcích Jin a dalších disidentek dokumentární snímek „Above the Ghost’s Heads: The Women of Masanjia Labor Camp (Nad hlavami duchů: Ženy z pracovního tábora Ma-san-ťia). Jin Li-pching uprchla v srpnu 2013 do Thajska a v prosinci 2015 se jí dostalo od Spojených států statusu uprchlíka.
Tygří židle
„Jeden měsíc a 22 dnů mě bez přestání mučili. Musel jsem sedět na „tygří židli“... ve dne i v noci. Ruce jsem měl zamčené pouty k malému železnému stolku přede mnou a nohy jsem měl ohnuté pod sedátkem a připevněné k lavici železnými pásy. Klouby mě strašně bolely a v jednom bodě mi tak napuchlo chodidlo, že všechny nehty na něm odpadly. Ještě teď mám na zápěstí a kotnících jizvy z doby, kdy mě i s lavicí, na několik hodin, pověsili ze stropu. Odepírali mi spánek a k jídlu jsem toho dostával hodně málo. Míval jsem nesnesitelnou žízeň...“
Když se tato mučící metoda probírala vloni v listopadu před Výborem OSN proti mučení, Gjaco musel poslouchat čínského funkcionáře, který přede všemi obhajoval použití tygřích židlí jako vhodný způsob „ochrany zadržovaného“.
Gjatco uvedl, že ho ve vězení rovněž tloukli dřevěnými obušky a pálili elektrickými zařízeními. Také mu svazovali ruce za zády a pak ho věšeli ze stropu. Přitom nebyl nikdy formálně zadržen ani z ničeho obviněn. Nikdy nebyl u soudu. Ve vazbě mu byl odepřen přístup k právnímu zástupci i k lékařské péči. Když ho v roce 2012 zatkli potřetí, nepochyboval o tom, že ho chtějí tentokrát zabít. Utekl proto a dvacet měsíců se schovával, než se mu podařilo uniknout do Indie. Azylu se mu nakonec dostalo ve Švýcarsku.
Reformy pouze naoko
Přestože má Čína adekvátní právní rámec, který poskytuje zadržovaným osobám dostatečnou právní ochranu a zakazuje vynucená přiznání, mučení a týrání, režim tyto právní úpravy ignoruje. Jak podotkla na slyšení Sophie Richardsonová, která má v organizaci Human Rights Watch na starosti Čínu, „i sami čínští úředníci charakterizují mučení v zajetí jako běžné, vážné a na celostátní úrovni“.
Policie v Číně má stále velkou moc a je nadřazena justici. „Právníci nemohou být přítomni u výslechů a podezřelí nemají právo mlčet... státní zástupci a soudci postup policie zpochybňují jen velmi zřídka,“ uvedla Richardsonová. Reformy se tak odehrály pouze na papíře.
Soudy u kriminálních případů silně spoléhají na přiznání jako na hlavní formu důkazů, poukazuje Margaret Lewisová, profesorka práv na Seton Hall University. Lewisová byla v říjnu 2015 pozvána do vyšetřovací místnosti jedné policejní stanice v Pekingu, kde jí pracovníci ochotně ukazovali technologii na video nahrávání výslechů, které má odradit policisty od mučení. Zároveň si však nemohla nepovšimnout sloganu „Po pravdě se přiznej a tvému tělu se uleví“, který byl umístěn před tygří židlí.
Přeložil a editoval: Ondřej Horecký; originální článek:
Čtěte také:
Čtěte také:
Přežila a promluvila o speciálních blocích cel určených pro mučení žen
Pracovní tábory v Číně se zavírají, hrůzy pokračují dál
Čína: Oběti mučení z Ma-san-ťia umlčeny, úřady se údajně snaží o vyšetření obvinění
Zubní kartáček jako forma mučení v čínských pracovních táborech
Peklo na zemi - čínský dokument odhaluje nelidské mučení v pracovním táboře Ma-san-ťia (video)