Akustické čarování: Důležitost zvuku v architektuře

 

Zvuk je prchavým, neviditelným, leč životně nezbytným komponentem každého prostoru. A stejně tak ho lze úmyslně tvarovat. Finský architekt Juhani Pallasmaa o smyslovém vnímání architektury pojednává v dnes již klasickém díle svého oboru The Eyes of the Skin (Oči na kůži).

Podle něj je architektura umění a často se odvolává na německého spisovatele Goetha, který napsal, že umění musí život obohacovat.

Aby architektura přinášela do života radost, musí zapojit všechny naše smysly, a propojit nás se světem, domnívá se Pallasmaa. „Architektura vyjadřuje, jaké to je být na světě, a zesiluje naše vnímání reality i nás samých. Nenechá nás, abychom obývali pouze světy postavené na fantazii a smyšlenkách,“ napsal finský architekt.

Jako první přichází na řadu zrak, který izoluje naše vnímání staveb. Druhým smyslem je sluch a ten je zrovna tak důležitý. „Budovy nereagují na naše zírání. Navrací naše zvuky zpět do našich uší,“ napsal Pallasmaa a dodává: „Zrak je smysl osamělého pozorovatele, kdežto sluch vytváří pocit propojení a solidarity.“

Je docela možné, že běžně zvuky kolem sebe nevnímáme, přesto nás uzemňují a bezděky zaplňují mezery v našem chápání prostoru. Zvuk staveb jim dodává stejně tolik charakteru jako jejich vzhled, míní Pallasmaa.

Vícero studií poukazuje na to, že vysoké stropy dávají lidem pocit svobody a vedou ke kreativnějšímu uvažování a šťastnějším stavům než pokoje s nízkými stropy. Na druhou stranu, pokud je místnost mnohem vyšší než širší, může to vyvolávat negativní, stísněné pocity nebo pocity malosti.

Podobné je to i u vnímání sluchem. Široký a vysoký pokoj, který působí vzdušně a nemá ozvěnu, když se v něm mluví, se nutně bude lišit od místnosti úzké a vysoké, kde je velká ozvěna nebo od asymetrického pokoje, kde bude hlas mírně kolísat. Drobnější rozdíly jsou daleko evidentnější, když si zvuky nahrajete. I ve chvílích, které nám mohou připadat jako ticho, prostor stále vytváří frekvenci, a ta je různá místnost od místnosti. A studie ukazují, že lidé dokáží přiřadit zvukové nahrávky z místností k fotografiím těchto prostor.

Tony Hiss, autor knihy The Experience of Place (Jak na nás působí místa), napsal, že když vstoupil do budovy newyorského nádraží Grand Central Terminal, měl pocit, „jakoby se mu pár metrů nad hlavou vznášelo nějaké závaží, o němž předtím netušil, že existuje, a že vyletělo 15 poschodí do vzduchu“. Pocit nebyl vyvolán tím, že viděl vysoký strop, ale protože ucítil změnu ve zvuku a vzduchu kolem sebe.

Podle jedné studie má řada náboženských budov ve světě kruhové dispozice, které jim dávají velmi příjemnou akustiku. Studie se zaměřila obzvlášť na sál jednoho káhirského kláštera z 18. století. Tento prostor se používal k „duchovním poslechům s cílem zachytit soulad ve vesmíru.“ Kruhová geometrie stavby vytvářela rezonanční kmitočet od 7 do 14 hertzů, což je velmi podobné rozmezí 8–15 hertzů, které lze najít v mozkových vlnách alfa u lidí, kteří se nacházejí ve velmi uvolněném stavu.

Tím je řečeno, že zvuk stavby ovlivní, jak budovu vnímáme, ale zároveň platí, že to, jak budova vypadá, může ovlivnit, jak hodnotíme její zvuk. Zřejmě nejlepším příkladem snoubení zvuku a prostoru jsou koncertní sály, ať už jde o dokonalý Musikverein ve Vídni nebo akustickou katastrofu v podobě staré Philharmonic Hall v New Yorku. Tyto příklady jsou mini ukázkou dějin akustického stavebnictví.

Psal se duben 1966 a nový Metropolitan Opera House v newyorském Lincoln Center (stejné divadlo, jaké známe dnes) o kapacitě 3 900 sedadel zahajoval provoz studentským představením „La Fanciulla del West”. Šlo o první úplnou akustickou zkoušku divadla a že to byla úleva! Než byl operní dům postaven a dokončen a než došlo k prvnímu představení na jevišti, nikdo přesně nevěděl, jak se bude zvuk chovat.

Takový úspěch byl v té době anomálií. Jedněmi z nejlepších koncertních sálů na světě co do akustického dojmu jsou Musikverein ve Vídni (postaven 1870), přestavěný Gewandhaus v Lipsku (1884), Royal Concertgebouw v Amsterdamu (1886) nebo Symphony Hall v Bostonu (1900). Všechno jsou to obdélníkové haly o kapacitě menší než tři tisíce lidí. Všechny mají bohatě zdobený interiér a, což je pozoruhodné, všechny byly navrženy osobami bez znalosti akustiky.


A pak přišel věk moderní architektury – elegantní budovy z betonu, skla a oceli, všechno podložené matematikou a vědou. V polovině 20. století postavili stavební firmy, architekti a projektanti celou řadu koncertních sálů, které zněly nevýrazně a to i navzdory faktu, že se akustické stavebnictví stávalo legitimní oblastí studia a práce a architekti měli způsoby, jak spočítat, jak bude budova znít.

 

Přední odborník na akustiku, již zesnulý Američan s českými předky Leo Beranek, navrhl řadu norem pro hladinu hluku a byl jedním z prvních, kdo se akustikou začal zabývat. Ve věku 102 let poskytl rozhovor Willemu Boningovi, dalšímu expertovi v tomto oboru, a uvedl, že když si v roce 1948 otevíral firmu, o akustice toho moc nevěděl, ostatně tak jako všichni ostatní. Nějaký výzkum kolem pohlcování zvuku a rezonanci byl sice uskutečněn, ale jinak to bylo všechno pouhé hádání.

Když se v roce 1962 otvírala Philharmonic Hall, na němž jeho firma pracovala, byla to hotová pohroma. Nekvalitní zvuk pošramotil jeho pověst a kariéru a on si na další koncertní prostor netroufl příštích třicet let. Navrhl sice nějaké úpravy, které by zavedly nepravidelnosti stěn, ale komise se rozhodla najmout interiérového projektanta. Sál musel být kompletně přepracován.

V té době si již odborníci začali uvědomovat, že sály tvarované do vějíře, s hladkými plochami a kapacitou až pět tisíc osob, jsou problematické. Bylo třeba klasických sloupů a soch, jaké lze najít v tradičních koncertních síních. Přesněji řečeno, tyto sály potřebovaly, aby v nich bylo více ploch, od nichž se může zvuk odrážet. Díky takovým plochám se zvuk lépe nese, je vyváženější a dosahuje ideální doby dozvuku 2 vteřiny. Dvě vteřiny se považují za ideální pro klasické a romantické období symfonické hudby, zatímco pro operu je vhodnější kolem 1,6 vteřiny.

Dnes se mezi koncertní sály s nejlepší akustikou řadí hned několik budov postavených v tomto století. Architekti těchto prostor mají v současnosti k dispozici propracovanější způsoby zvukového modelování a také mnoho poučení z minulých chyb.

 

Například konzultační firma Arup postavila před dvaceti lety SoundLab. Laboratoř samotná neoplývá nejmodernější technikou, vlastně je to jen místnost s asi 40 reproduktory, ale díky jejich rozmístění do tvaru koule může uživatel slyšet zvuk tak, jak by zněl v budově, kterou navrhuje. Firma Arup pracovala na sálech jako Milton Court v Londýně nebo Oslo Opera House v Norsku.

SoundLab se však nepoužívá pouze k navrhování koncertních sálů, aby krásně zněly. Akustické inženýrství má dnes daleko širší pole použití, ať už jde o subjekt, který se snaží přesvědčit občany, že větrná elektrárna v jejich sousedství není až tak hlučná, anebo o komunitní sdružení, které chce vědět, kolik hluku bude vydávat plánovaná vysokorychlostní železnice. Navrhovat akusticky líbivé stavby má stále ještě nízkou prioritu, ale hodně lidí zato má zájem o tišší školy, tišší kanceláře a tišší domovy.

V New Yorku byl SoundLab použit při práci na tišší stanici metra Fulton Street a k použití nízkovibračních kolejnic u nové trasy metra, Second Avenue. Stropy na této trase jsou také zvláštní, a to tím, že jsou tvarovány tak, aby se zvuk odrážel zpátky k vlakům a ne k nástupištím.

Pallasmaa ve své knize zmiňuje, že moderní města ztratila ten druh ozvěny, který je pro město charakteristický. Ulice jsou tak široké a plné hluku, že nedokáží zvuk odrážet. „Byly nám oslepeny uši,“ píše architekt. Ale když se budeme vědomě snažit vytvarovat prostor kolem nás, můžeme stále ještě budovat prostory, které zapojují jak tělo, tak mysl. Koneckonců, jak poznamenává Pallasmaa, umění architektury by mělo být o „našem sladění se se světem“.

Článek byl redakčně zkrácen. Přeložil Ondřej Horecký. Původní verzi naleznete na: