Tradiční čínská bojová umění mají historii tak dlouhou jako samotná Čína a vždy hrála v její historii důležitou roli. Dědí se po několik tisíc let a mají bohatý systém teorií. Stejně jako meditační čchi-kungové praxe, které jsou obvykle spojeny s taoistickou či buddhistickou duchovní kultivací, i bojová umění věnují pozornost morálním principům a charakterovým vlastnostem.
Při rozebrání čínského znaku wu (武), označujícího bojová umění (wu-šu), pravou stranu znaku tvoří symbol 戈 (ke), který reprezentuje zbraň, zatímco levá složka znaku – 止 (č’) – znamená zastavit. To znamená, že skutečná definice bojových umění je zastavit násilí, válčení či konflikt, zatímco bojujete za harmonii a klid.
Styly tradičních bojových umění
Rozmanitost čínských bojových umění lze obecně shrnout do dvou škol: šaolinské (buddhistické) větve a wutangské (taoistické) větve. Šaolinská větev, která se dále větví na jižní a severní, je považována za tvrdou neboli vnější školu (nazývanou také waj-tan). Severní větev se dělí do mnoha škol, zatímco jižní disciplíny pramení ze společného kořene.
Wutangská větev je považována za měkkou neboli vnitřní školu (nazývanou také nej-tan). Termíny „tvrdé“, „měkké“, „vnější“ a „vnitřní“ jsou však relativní.
I když je totiž počáteční bod pro trénink vnitřního a vnějšího stylu odlišný, konečným cílem je dosáhnout rovnováhy. Vnitřní disciplíny nejsou náročné na fyzickou zdatnost a zaměřují se na tok energie, duševní stav a myšlenkové procesy. Vnější praxe začínají fyzickými cvičeními, tedy od ovládání svalů až k tomu, co jde hlouběji. Člověk se musí nejdříve naučit ovládat životní energii čchi, ta pak může proudit skrze tělo a chránit jedince před útokem. Efektivitu vnějšího bojového umění můžeme, oproti vnitřnímu, pozorovat lépe navenek. Pohyby ve vnitřních uměních jsou na rozdíl od tvrdého stylu pomalé a jemné, mohou však u cvičence vypěstovat mnohem větší vnitřní sílu než styly vnější. Tréninkem vnitřního i vnějšího dohromady můžeme dosáhnout nejvyššího stavu a rovnováhy.
První bojové umění, které se v čínské historii objevilo, byl zápasový styl ťiao-ti (jiao-di) v období Žlutého císaře (zhruba 2 500 př. n. l.). V pozdějších dynastiích byla ustavena umění boje s mečem. Za dynastie Ming se objevilo tchaj-ťi čchüan. Během pozdějších let dynastie Čching (1644–1911 n. l.) byli známi tři prominentní taoističtí mistři bojových umění – Tung Chaj-čchuan, Li Luo-neng a Jang Lu-čchan. Jejich styly jsou považovány za tři základní ve vnitřních bojových uměních: pěst Pa Kua, pěst Sing I a styl jang vycházející z tchaj-ťi (taiji).
Tradiční bojová umění rozvíjejí tělo a mysl. Vyžadují ctnostné chování a vedou člověka k rovnováze s přírodou a zákonitostmi vesmíru.
Existují tři stupně bojových umění – k útoku, k obraně a v posledním je pouze jakýsi akt vůle k dokončení mistrovství. Každý boj nebo soutěž bojového umění má svá vlastní pravidla. Například při čínském zápasovém stylu šuaj ťiao (Shuai Jiao) se soupeři nesmí vykloubit klouby, zatímco ve stylu čchin na (Qin Na) se snaží právě o to. Číňané mají při zápasových stylech velmi civilizovaná pravidla s elegantními pohyby.
Bojovým uměním ke zdraví a vyrovnanosti
Lidské tělo potřebuje prostor pro odpočinek, jídlo, spánek, cvičení a práci. Pokud se jedná o relaxaci, sport a udržování se ve zdraví, cvičením vnitřních bojových umění můžeme dosáhnout regenerace organismu po prožívání stresu v zaměstnání. Pomalé pohyby ve vnitřních bojových uměních nám mohou pomoci spojit se s vnitřním fungováním organismu a získat tak duševní vyrovnanost. Důrazem na to, co je uvnitř nás, můžeme nejen lépe porozumět vnitřní síle oponenta a jeho pohybům, ale pomůže nám to i lépe zvládnout obtížné situace v každodenním životě.
Protože se v tradičních čínských bojových uměních klade důraz na ovládání agresivity a etiku, může to pomoci nejen vám, ale například i vašemu dítěti ke zvládání napjatých situací. Podle mistra Lung-fej Janga, jediného certifikovaného mistra vzácného stylu kudlanky nábožné (San Si Žen Š‘, Seven Star Mantis), jsou bojová umění dobrý způsob, jak porozumět životu.
Není bez důvodu, že jsou vnitřní bojová umění hodnocena výše než tvrdé styly, protože kromě užití k boji jsou též užitečná pro zlepšení fyzického a emočního zdraví.
Pěstování „wu te“ – ctnosti v boji
Bojová umění mají kromě sady bojových technik i bohaté formy k vyjádření vnitřní ctnosti a charakteru. V dávné Číně se žilo jednoduchým životem, postaveným na vysokém morálním kodexu. Lidé brali slávu a vlastní prospěch na lehkou váhu, ctili pořádek a vytříbenost. Muži se snažili dosáhnout vysoké úrovně chování jak v životě, tak v boji.
„Pěstování ctnosti pomůže cvičenci překonat jeho slabosti a dosáhnout vyšší sféry uvažování. Nebojí se bolesti či zranění, a tak může být trénován k vyššímu stupni mistroství.“ – mistr pokročilých čínských bojových umění Li Jou-fu.
Přenos čínského bojového umění z mistra na žáka je založen na starodávném čínském pojmu „wu te“, tedy ctnosti v boji. Mistři si často pro předání svého učení vybírali jen žáky s vysokým morálním měřítkem. Pokud takové osoby nenašli, mohli založit školu bojového umění, ve které žáky učili, jak se správně chovat. A tak se v průběhu dějin objevily dvě metodiky pro výuku bojových umění: vlastní výběr studentů do učení nebo výuka žáků k následování ctnosti. Tedy ctnost je nejdůležitějším požadavkem pro přijetí učedníka ve všech tradičních bojových uměních.
I když bojová umění mohou pomoci zemi zvítězit ve válce o území, oslabit zlé prvky ve společnosti a chránit nevinné, na vysoké úrovni se bojová umění nemají zaměřovat čistě jen na boj. Bojové dovednosti jsou vlastně jen vedlejšími produkty kultivování ctnosti.
„Když vyhraješ, budeš souzen. Když prohraješ, skončíš v nemocnici.“ Z této citace Chin Li-yena, osobního strážce posledních čtyř tchajwanských prezidentů, lze usuzovat, že soutěživost v bojových uměních je třeba brát na lehkou váhu. Tradiční bojová umění by se tedy měla používat pouze k obraně a proti nespravedlnosti, nikoliv k agresi.
Co se týče síly, nejmocnějšími tvory jsou lvi, tygři a sloni. Lidské bytosti je však mohou přemoci svou moudrostí. Jak legendární příběhy říkají, Buddha si podrobil slona bez použití násilí a taoisté v horách mohou chytit divoká zvířata holýma rukama. Zvítězit svojí moudrostí můžeme rovněž při sporu s druhou osobou.
Známý čínský stratég Sun-c’ (722–481 př. n. l.) uvádí ve svém díle Umění války, že vítězství patří těm velitelům, kteří důkladněji pochopí Tao neboli Cestu. Zakladatel taoismu, mudrc Lao-c’, jednou řekl: „I když národ vlastní smrtící zbraně, neměl by se k nim uchýlit.“ Oba tedy obhajovali myšlenku, že i když člověk vlastní smrtící sílu, neměl by ji používat lehkomyslně.
„Disciplína, důraz na zdraví a podstatné věci, to vše zmizelo.“ – Li Jou-fu.
Skutečný šermíř dokázal ovládat svůj meč, jako by to byla prodloužená část jeho vlastního fyzického těla a odraz jeho vnitřní povahy. Avšak skutečný meč nebyl v jeho rukou, nýbrž v srdci, a jen to ho mohlo ochránit v každé situaci.
Zakladatel tchaj-ťi Čang San-feng (Zhang Sanfeng) se nikdy nesnažil využít své schopnosti k zapojení do bojů. Prostě používal své umění jako formu ke kultivaci a zušlechťování srdce, těla a mysli.
Zánik tradice
Stejně jako ostatní umělecké a kulturní aspekty čínské civilizace i bojová umění prošla v nedávném historickém období procesem změny a úpadku. Za to může úpadek morálky ve společnosti, kdy se začínají lidé zajímat spíše o materiální věci. Tradiční idea bojové ctnosti a východních učení také mizí a v dovednostech bojových umění se jen stěží dosáhne nějaké významné úrovně mistrovství. Někteří mistři bojových umění dokonce začali usilovat o slávu a vlastní prospěch.
Takzvané styly „nových pěstí“ ochudily bojová umění o jejich duchovní základy. Na území Číny došlo pod vlivem komunistické ideologie k útlaku náboženského vyznání či tradiční filozofie, které se v důsledku odstranění duchovního základu později zkomercializovaly. Většina dnešních lidí praktikujících kung-fu nepoužívá svoje dovednosti ke skutečnému bojování, raději předvádějí rutinní sady pohybů při různých příležitostech, jako například vystupování na pódiu a podobně.
Důraz na ctnost je jedinou nadějí k návratu velkoleposti tradičních čínských bojových umění.
V umění tchaj-ťi došlo pod vlivem komunistického režimu ke zjednodušení sestav, aby se je údajně „mohli naučit všichni“, a k jeho ponížení na sport, což odstranilo duchovní obsah původní metody. Pokud se praktikuje jako obyčejný sport, dosáhne se oproti původní praxi mizivých výsledků. I když je to stále něco velmi dobrého, většina stylů tchaj-ťi dnes jsou jen ochuzenými rodinnými styly. I když jsou z hlediska bojových technik stále schopny posloužit k rozpuštění síly oponenta, tradiční tchaj-ťi bylo původně prostředkem k duchovnímu vzestupu.
Přečtěte si více o umění tchaj-ťi – Příběh zakladatele, mnicha San-fenga
Tanec versus bojová umění
Bojová umění nebyla v historii jen doménou mužů. Mnohé pohyby v bojových uměních se podobají pohybům v klasickém čínském tanci.
V bojových uměních jsou pohyby uzpůsobeny pro útok nebo zablokování útoku, nejsou zde, oproti tanci, žádná nadbytečná zdobení, protože když nejednáte rychle, protivník vás porazí. U vnitřních stylů jsou však pohyby pomalé, měkké a jemné, takže sestava vypadá na pohled spíše jako tanec. Tradiční zbraně, jako jsou hole, kopí, meče a další, můžeme vidět jak v bojových uměních, tak i v čínském tanci.
Není tomu tak, že by se jedno vyvinulo v druhé. Spíše to lze chápat způsobem, kdy stejná technika je v rámci bojových umění používaná k boji a mimo boj je součástí tance. Čínský jazyk má pro to dokonce vyjádření – wu ve slově wu-šu (bojové umění) a wu ve slově wu-tao (tanec) se vyslovuje stejně, i když se píše odlišně.
Klasickým čínským tancem lze vyjádřit štěstí, krásu, soucit či klid – stejný klid, o který se nakonec snaží i bojová umění.
