Výstava lidských těl na Praze 7 vyvolala napjaté debaty na sociálních sítích a celou řadu nesouhlasných reakcí českých lékařů i politiků. Zatímco na jedné straně se diskutovalo o hranicích lékařské etiky a možném porušení zákona, aktivisté a experti upozorňovali na nejasný a pravděpodobně ilegální původ těl, která pocházejí z Číny, a spojitosti s pochybným čínským transplantačním programem.[1]
I když jsem se o téma zajímal již od roku 2007, vyšetřování ilegálních praktik čínské transplantační chirurgie mě naplno pohltilo až v roce 2014 na zadním sedadle osobního vozu, kam jsem měl tu čest usednout společně s bývalým kanadským ministrem zahraničí Davidem Kilgourem. Právě přiletěl z Kanady, aby se v Čechách zúčastnil festivalu Mene Tekel a promluvil v Senátu Parlamentu České republiky.
Při pohledu na charismatického a dnes již prošedivělého pána jsem se neubránil pocitu, že jsem součástí filmového natáčení, protože vedle mě seděl spoluautor vyšetřovací zprávy Bloody Harvest (Krvavá sklizeň), která jako první potvrdila obvinění, že čínské nemocnice Lidové osvobozenecké armády zneužívají vězně svědomí ke komerčním transplantacím. Samozřejmě, tehdy jsme hovořili o tom, jaká byla jeho devět hodin dlouhá cesta přes Atlantik, a Kilgour se ptal na budovy a kostely, které jsme míjeli, a na to, co je u nás nového.
Kilgour s Davidem Matasem, kanadským právníkem, v roce 2006 před zraky šokovaných a zároveň skeptických novinářů v galerii pro tisk v kanadském parlamentu společně prohlásili, že lidé z duchovního hnutí Falun Gong, které je tvrdě pronásledováno čínským režimem, končí pod skalpely chirurgů a jejich orgány jsou prodávány zájemcům z Číny i ze zahraničí. Vyšetřovací zpráva Bloody Harvest poté začala kolovat světovými lékařskými kruhy a parlamenty, odstartovala řadu restrikcí vůči Číně a podnítila další vyšetřování.
Ve stejný den, o něco později, přiletěl na Letiště Václava Havla novinář a spisovatel Ethan Gutmann, autor sedmiletého terénního výzkumu navazujícího na závěry Kilgourovy a Matasovy zprávy Bloody Harvest. Když jsme společně usedli do stejného vozu, předstírali jsme s kolegy, že jeho kniha The Slaughter (Jatka), která ležela na zadním sedadle, je standardním vybavením všech pražských taxíků. Společně jsme se zasmáli nad myšlenkou, že v budoucnosti bude jeho kniha běžným obsahem nočních stolků každého slušného hotelu. I Gutmann přijížděl na festival Mene Tekel a plánoval uskutečnit několik rozhovorů s českými médii a politiky.
Vraťme se ale k hlavnímu tématu článku, výstavě plastinovaných lidských těl, jejichž verze Body The Exhibition se objevila v únoru 2017 na pražském Výstavišti. Podle informací, které jsme s kolegy vypátrali, vedou stopy původu plastinovaných lidských těl do čínského města Ta-lien, k doktoru jménem Suej Chung-ťin. I když Suej ve zprávě Bloody Harvest přímo nefiguruje, výzkumy ukazují, že velké množství transplantací i plastinací se uskutečnilo v provincii Liao-ning, ve městě Ta-lien, kde Suej provozuje plastinační laboratoře.
Kilgourova a Matasova zpráva i Gutmannův terénní výzkum naznačují souvislosti mezi postupy čínské transplantační chirurgie a výstavami lidských těl, neboť dokazují existenci úzké spolupráce vojenských nemocnic s vězeňským systémem při hledání vhodných dárců orgánů. Pokud je možné získávat orgány od vězňů svědomí, kteří při procesu odejmutí životně důležitých orgánů zemřou, co se potom děje s jejich těly a ostatními orgány?
Výstava Body The Exhibition, která právě pobývá v Praze, obsahuje 20 celých těl a 280 tělesných částí a orgánů. Vlastní ji americká společnost Imagine Exhibitions, jejíž výkonný ředitel Tom Zaller řekl v rozhovoru pro Nevada Public Radio, že vystavovaná plastinovaná těla a jejich části jsou „neidentifikovaná a nevyzvednutá těla z Číny, která plastinoval čínský doktor ve své plastinační laboratoři v Číně“. Mohla by vystavovaná těla nebo jejich části patřit vězňům svědomí, kteří padli za oběť ilegálním transplantacím?
Deník The New York Times v květnu 2008 uvedl, že společnost Premier Exhibitions, tehdy provozující výstavu Body The Exhibition v USA, byla osočena z vystavování těl bez souhlasu zemřelých. Po přezkoumání obvinění americké úřady nařídily, že před vchodem na výstavu musí být umístěna cedule s nápisem: „Těla, která zde uvidíte, mohla patřit vězňům perzekvovaným a popraveným v Číně.“ Premier Exhibitions také přiznala, že těla „byla přijata od čínské vězeňské správy“.
Majitel jedné z největších plastinačních firem v Číně, Dalian Hoffen Bio-technique Co., Ltd., přiznal spolupráci s Úřadem veřejné bezpečnosti při získávání těl. Řeč je o doktoru Suej Chung-ťinovi, šéfovi anatomického oddělení Lékařské univerzity města Ta-lien.
Asi v roce 1992 se Suej na zmíněné univerzitě v provincii Liao-ning setkal s vynálezcem plastinace, Němcem Guntherem von Hagensem. Hagens v roce 1999 přijal Sueje na pozici generálního ředitele svého nově zřízeného plastinačního centra Von Hagens Dalian Plastination Co., Ltd., které otevřel přímo v čínském pobřežním městě Ta-lien. Později, v roce 2002, Suej tajně založil vlastní plastinační společnost, která přebrala veškeré „know-how“, respektive ukradla technologii plastinace. Jeho Dalian Medical University Plastination Co., jak z názvu vyplývá, byla součástí Lékařské univerzity v Ta-lienu.
Když Hagens zjistil, že mu Suej vyfoukl jeho nápad i byznys model, došlo mezi nimi k roztržce. Suej v roce 2004 založil další plastinační společnost, Dalien Hoffen Bio-technique Co., Ltd. V roce 2006 podepsal smlouvu s americkou společností Premiere Exhibitions v hodnotě 25 milionů amerických dolarů, za něž měl připravit výstavu lidských těl, která ponese název Body The Exhibition.
Hagens si stěžoval na to, že Číňané mají značné kulturní a náboženské překážky pro posmrtné darování těl k plastinaci, ale Suej dokázal ve svých továrnách plastinovat a rozprodat hned několik tisíc lidských těl. Právě původ těl, která plastinoval a která dnes kolují po světových výstavních centrech, se stal předmětem vyšetřování neziskové organizace WOIPFG, která sbírá a archivuje veškerá data související s pronásledováním duchovního hnutí Falun Gong v Číně.
Suej v telefonním rozhovoru s vyšetřovatelem prohlásil, že některá těla dostával přímo od Úřadu veřejné bezpečnosti a že jeho firma se mohla stát největší plastinační společností na světě jen díky pomoci místních úřadů. Přepis telefonního rozhovoru i jeho audiozáznam jsou na internetu stále dostupné.
Ethan Gutmann naznačuje, že klíčem pro Suejovu spolupráci s úřady byl tehdejší talienský boss Po Si-laj, guvernér provincie Liao-ning, a jeho žena, kteří zde provozovali výnosný byznys a velkou měrou se politicky angažovali v represivní kampani generálního tajemníka Komunistické strany Číny Ťiang Ce-mina proti duchovnímu hnutí Falun Gong.
Miliardářka Ku Kchaj-laj
Žena zmiňovaného guvernéra provincie Liao-ning, právnička a později miliardářka Ku Kchaj-laj, měla podle zdroje Epoch Times blízké vztahy s britským podnikatelem Neilem Heywoodem. Zdroj, který nechtěl být v článku jmenován, uvedl, že společně pracovali na prodeji lidských těl k plastinacím. Plastinované tělo mělo cenu jednoho milionu amerických dolarů a tělo bez orgánů 800 tisíc amerických dolarů.
Heywood měl ale smůlu, Ku Kchaj-laj ho otrávila kyanidem, za což byla v roce 2012 odsouzena na doživotí. Tato žena, popisovaná jako krásná, moderní, chytrá a tvrdá, měla k vraždě podnikatele u soudu nevyslovené důvody. Čínský soud se zcela vyhnul bližšímu zkoumání jejího obchodního vztahu s Heywoodem, do kterého byla přirozeně zapojena řada dalších úředníků, a tím pádem představoval „státní tajemství“ jako většina nejtěžších zločinů v Číně spáchaných stranickými úředníky. Podle dobře informovaného zdroje byli Heywood s Ku Kchaj-laj zapojeni do zneužívání vězněných následovníků Falun Gongu, kteří ve velkém proudili do nově vystavěných vězeňských zařízení v provincii Liao-ning. V telefonátu s vyšetřovatelem z WOIPFG uvedl zástupce Úřadu 610, pověřeného řízením represí, že Ku Kchaj-laj obchodovala s orgány vězněných následovníků Falun Gongu.
Podle zdroje Heywood začal mluvit o obchodech, které s Ku Kchaj-laj prováděli, a o jejím převádění peněz na zahraniční konta, čímž se dostal do smrtelného nebezpečí. Oba údajně využívali mezeru v zákonu a vybírali si neidentifikované, bezejmenné vězně, kteří po zatčení odmítli policii sdělit svoje jméno a adresu, což se po začátku represí v roce 1999 týkalo zejména následovníků Falun Gongu.
Stranický boss Po Si-laj
Příběh raketového vzestupu nevýznamného straníka Po Si-laje začal roku 1999, kdy působil v Ta-lienu na postu starosty. Tehdy se podle čínského novináře Ťiang Wej-pchinga uskutečnil soukromý rozhovor mezi ním a tehdejším generálním tajemníkem Komunistické strany Číny Ťiang Ce-minem, který mu doslova sdělil: „Při řešení (věci) Falun Gongu musíš ukázat tvrdost, stejně jako ji ukázal Chu Ťin-tchao při nepokojích v Tibetu v roce 1989. Bude to tvůj politický kapitál.“
Po Si-laj a Ku Kchaj-laj další pobízení nepotřebovali. Zatímco mnozí čelní funkcionáři strany a provinční úředníci nebyli spuštěním kampaně k vyhlazení oblíbené meditační praxe v červenci 1999 příliš nadšeni, manželé se příležitosti chopili s vervou. Představovala totiž jejich lístek na cestu z Ta-lienu. Pro všechny, kdo se Falun Gongu věnovali, se z města brzy stalo peklo na zemi, zatímco Poova politická kariéra právě začínala.
Už v roce 1999 byl jmenován do funkce stranického tajemníka Ta-lienu, tedy nejvyššího postu ve městě. Rok poté přišla pozice výkonného správce provincie Liao-ning a v roce 2001 pozice správce provincie. V roce 2002 byl již členem Ústředního výboru Komunistické strany Číny a stala se z něj celostátně významná osoba. Po Si-laj začal ve své provincii stavět a rozšiřovat věznice a pracovní tábory, jako například věznice v Ta-lienu, Nan-kuan-lingu, Ťin-čou, Wa-fang-tienu, pracovní tábor v Čou-šuej-c‘ či vazební věznici v Jao-ťia. Také rozšířil velkokapacitní pracovní tábor Ma-san-ťia ve městě Šen-jang, čímž vzniklo největší vězeňské zařízení v Číně, a rozšířil i další pracovní tábory, jako Lung-šan, Šen-sin a jiné.
Do Poových věznic a táborů začali být sváženi stoupenci Falun Gongu z celé Číny. Po Si-laj se údajně přednostně zajímal o ty, kteří byli zatčeni v Pekingu a odmítli prozradit svou totožnost ve snaze uchránit rodinu a přátele před dalším pronásledováním.
Právě tady podle expertů vzniká hlavní mezera v zákonu, protože pokud ve věznici zemře bezejmenný vězeň, nikdo z příbuzných nebude pátrat po jeho těle. Protože oficiálně není vězněn, z jeho mrtvoly se stane neidentifikované, nevyzvednuté tělo, které propadá vězeňské správě a může zmizet beze stopy, aniž by se o tom musel kdokoliv dozvědět. Právě zde by měl začínat nekalý obchod s orgány i s těly prodávanými k plastinacím.
Po Si-laj se vyšplhal až na post ministra obchodu a stranického tajemníka megapole Čchung-čching. Jeho rychlá kariéra však skončila tvrdým pádem. V roce 2013 byl odsouzen za to, že kryl vraždu britského podnikatele Heywooda, za korupci a zneužití moci. O jeho zapojení do ilegálních obchodů s orgány vězňů svědomí nebo prodeje těl plastinačním továrnám se čínský státní soud oficiálně nezmínil ani je neprošetřoval.
POZNÁMKY: [1]
Kniha Jatka, vydalo nakladatelství C-press 2014, autor Ethan Gutmann, (Kapitola Noc v muzeu strana 273 částečně dostupné on-line) LINK
Zpráva nevládní organizace (WOIPFG) World Organization to Investigate the Persecution of Falun Gong. Report 236 LINK
Rozšířená vyšetřovací zpráva z roku 2016 Bloody Harvest / Slaughter – An Update (strana 394, kapitola 11) LINK
Související články:
Česká anatomická společnost odmítá výstavu Body The Exhibition „v rovině právní a etické“
„Jedná se o ryzí komerci a akci považuji za mimořádně neetickou,“ říká starosta Prahy 7 k výstavě Body The Exhibition
Body The Exhibition: Exponáty jsou neidentifikovaná těla z Číny, souhlas s posmrtným využitím neexistuje, řekl americký majitel výstavy
Pokud majitel výstavy Body The Exhibition povolí odběry DNA z vystavovaných těl, Číňané budou moci hledat těla zmizelých příbuzných
Odkud pocházejí těla na výstavě Body The Exhibition v pražských Holešovicích?
