Jste divní? Nezoufejte! Výstřednost může být známkou geniality

 

Lidstvo je již dlouho svědkem propojení mezi inovativním uvažováním a podivným chováním. Platón tomu říkal „božské šílenství“ a i Aristotelés připustil, že kreativní lidé mají tendenci sklouzávat do návalů deprese.

Nedávný výzkum vypozoroval podobné vzorce chování. Vlastnosti, jako roztěkanost, úzkost, melancholie a další duševní překážky jsou silně spojovány s kreativitou. V řadě studií se prokázalo, že bipolární porucha souvisí s uměleckým temperamentem.

Psychiatrička a autorka mnoha úspěšných knih, Gail Saltzová, nad tímto vztahem přemýšlí již od svého dětství. Téma ji uchvátilo díky jejímu mladšímu bratrovi, astrofyzikovi Adamovi Riessovi, který v roce 2011 dostal Nobelovu cenu za fyziku. Jeho celoživotní neukojitelná zvědavost a zapálení pro zkoumání vedlo Salzovou k úvahám, jak asi mysl super-nadaných jedinců funguje.

Ve své nové knize Síla odlišnosti: vztah mezi poruchou a genialitou (The Power of Different: The Link Between Disorder and Genius) se autorka zaobírá otázkou, v čem spočívá tajemství nejlepších mozků světa. „Většina lidí, kteří jsou ve svém oboru nejúspěšnější, se na vrchol dostala proto, že jim mozek pracuje jinak. To není žádná náhoda. Je to kvůli odlišnosti, která se váže k jejich konkrétním silným stránkám a která přispěla k jejich následnému úspěchu,“ uvedla Saltzová.

Stereotypní představy, jako utrápený umělec nebo roztržitý profesor, neexistují náhodou. Genialita a výstřednost se obvykle objevují ruku v ruce. A kdo ví? Možná, že to tak má být. Výzkum ukazuje, že nedostatky v určitých oblastech mozku obvykle vedou k bystrosti v jiných oblastech. Tak jako starodávný čínský princip jin a jang, určitou silnou stránku často doplňuje nějaká slabost.

Kupříkladu taková hyperkinetická porucha (ADHD) je charakterizována dysfunkcí výkonných funkcí a špatnou regulací emocí. Navzdory názoru většiny laiků lidé s ADHD dokáží věnovat pozornost, ale nedokáží vždy ovládnout cíl svého soustředění. To může samozřejmě způsobovat problémy ve školní lavici. Takováto přelétavá a roztěkaná mysl (stejně jako Einsteinova) přesto má něco do sebe, protože dokáže přijít s novým nápadem nebo vidět problém z neobvyklého úhlu.

Saltzová ve své knize uvádí příklad doktorky Beryl Benacerrafové, světově proslulé radioložky a profesorky na Harvardově univerzitě. Když byla ještě dítě, učitelé ani rodiče nedokázali pochopit, proč má jindy tak bystré dítě problémy se čtením a při testech. Došli k závěru, že musí být líná.

Benacerrafová po letech frustrací zjistila, že trpí silnou dyslexií, poruchou, při které se promíchávají písmenka a dotyčný má velké potíže rozluštit psaný text. Benacerrafovou to ale neodradilo. Když se dostala na lékařskou fakultu na Harvardu, naučila se, jak uchovávat informace studiem tabulek a grafů místo textu. Tato pozoruhodná schopnost ji vedla ke specializaci na poli radiologie. Na jednu stranu pro ni bylo kvůli dyslexii nesmírně těžké číst, ale na druhou stranu si vyvinula skvělé periferní vidění. To jí umožnilo všimnout si na snímcích abnormalit, které by většině ostatních odborníků unikly, a nakonec k převratnému objevu prenatálních známek Downova syndromu.

Saltzová vysvětluje, že případ Benacerrafové je mezi nevšedními mozky spíše pravidlem než výjimkou. Extrémní podvojnost mezi slabými a silnými stránkami mysli je sice daleko výraznější mezi lidmi velkého nadání, ale i u nás ostatních pracuje mozek velmi podobně. Každý jsme přirozeně v něčem dobří a v jiném špatní. Máme tendenci vyzdvihovat své klady a skrývat své nelichotivé aspekty, a přesto teprve obě stránky z nás dělají to, kdo jsme.

Každý, koho Saltzová zpovídala, uvedl, že by se svých nedostatků nikdy nevzdali. „Kdybych neměla dyslexii, nevím, jestli bych v jiném směru dokázala něco důležitého,“ prohlásila například Benacerrafová a dodala: „Dostala jsem určitý balíček karet a využila jsem je, jak nejlíp to šlo.“

Bolest a těžkosti nejsou v životě nic špatného. Díky nim rosteme. Trápení může vést k vybudování odolnosti a empatie, což jsou pro kreativní jedince cenné přednosti. Ovšem když je bolesti příliš a nenacházíme v tom smysl, nakonec nás to semele, upozorňuje Saltzová. V takovém případě můžeme ztratit příležitost rozvinout si své silné stránky, protože jsme konstantně zavalováni svými nedostatky.

Identifikovat své slabé stránky je důležité, ale stejně tak bychom měli věnovat dostatek času objevování toho, v čem jsme dobří, a to platí zejména pro dětství a dospívání, kdy je náš mozek nejtvárnější.

Saltzová tvrdí, že ve světě se nachází spousta potenciálních géniů, bohužel nejsou schopni se prolomit omezujícími faktory, z nichž jedním je způsob, jakým se vzdělává. „Vzdělávací systém má za to, že my všichni bychom měli být v něčem dobří. Máme celou řadu standardizovaných testů, ale tato měřítka neberou v potaz fakt, že mnoho, ne-li většina lidí, je dobrých v něčem, a ne až tak dobrých v něčem jiném,“ říká spisovatelka.

Zatímco pedagogové zpravidla vyučují standardní vědomosti, které se po každém studentovi vyžadují, existuje spousta takových, kteří do této škatulky zapadají jen nesnadno. Saltzová proto doporučuje, aby se pro kreativní studenty zavedl odlišný vzdělávací model vycházející z práce Kevina Pelphreyho, ředitele Dětské neurovědecké laboratoře na Lékařské fakultě Yale. Pelphrey se domnívá, že většina času ve třídách by se měla věnovat objevování a rozvíjení silných stránek a trávit méně času snahami o napravení relativních slabostí.

Tento model mohl Einsteinovi ušetřit spoustu frustrace. Věhlasný vědec byl pověstný svým odporem ke školnímu systému. Vynikal v matematice a vědách, ale ve všech ostatních předmětech pokulhával. Jeden z jeho učitelů mu dokonce kdysi řekl, že z něj nikdy nic nevyroste.

Einstein sice tvrdil, že si negativních posudků druhých nevšímá, ale tolik sebevědomých lidí, jako byl on, je málo. Proslulý spisovatel John Irving například vyrůstal v domnění, že je líný a hloupý, protože přesně to mu jeho učitelé předkládali. Kdyby nebylo podpory jeho trenéra v řecko-římském zápase, školy by pravděpodobně nechal.

Další překážkou při práci se supermozky je společenské stigma duševního onemocnění. Každému se líbí ta část o géniovi, ale psychologické útrapy s tím spojené už se nikomu nezamlouvají. Součástí problému je také jazyk, jaký se používá, a obávané výrazy, jako schizofrenie, chorobná úzkost nebo klinická deprese. Kritikové moderní psychologie také poznamenávají, že doktoři ve snaze najít diagnózu mají sklon nadměrně pitvat chování jedince ve snaze najít sebemenší podezření na patologické sklony.

„Vytvořili jsme umělé škatulky, protože jde o způsob, jak spolu komunikujeme. Háček je v tom, že to některé lidi vylučuje a vyvolává v nich pocity studu,“ kritizuje Saltzová.

Spisovatelka Elizabeth Gilbertová (autorka snímku Jíst, meditovat, milovat) ve své knize Velké kouzlo (Big Magic) tvrdí, že naše moderní představa kreativního génia vytváří na tyto jednotlivce přespřílišný tlak, a to ničí jejich duševní zdraví.

Dnes se za génia považuje již hotový vynalézavý jedinec, ale ve starých dobách se věřilo, že velké nápady přicházejí ze zdrojů mimo tento svět. Ve starém Římě například nebyl génius osoba, ale přenašeč myšlenek z jiných říší.

Jinými slovy, člověk, který něčeho velkého dosáhl, nebyl považován za génia, ale za někoho, kdo má génia, tedy podle římské mytologie strážného ducha. A proslulost takového jedince spočívala v tom, že se dokáže s tímto duchem spojit, sepsat to, co mu duch předal a podělit se o to s ostatními smrtelníky. Tímto způsobem bylo snazší vypořádat se s uměleckým úspěchem nebo prohrou, protože nebyl tak úzce spojen s chatrným egem člověka.

Toto mystické pojetí vymizelo během období renesance, kdy se lidé začali považovat za zdroj vší znalosti, ale Gilbertová se domnívá, že kdybychom tuto starou myšlenku znovu přivedli do módy, svět by rázem mohl být daleko kreativnější místo k žití.

Ať už za našimi velkými nápady a myšlenkami stojí nadpřirozená síla nebo ne, nepřicházejí snadno a je třeba vynaložit velké úsilí. A to nezvládne kdekdo. Saltzová věří, že ti, kteří mají dostatečně silnou mysl a charakter, aby vytrvali i navzdory překážkám na vlastní straně, mohou docílit svobody věnovat se tomu, co mají opravdu rádi.

„My všichni máme relativně slabé stránky a všichni máme relativně silné stránky. To, co nakonec rozhodne, kam se v životě dostaneme, závisí na tom, jak se zvládneme vypořádat s našimi slabostmi a jak dokážeme využít naše silné stránky,“ míní americká psycholožka.

Z angličtiny přeložil a editoval Ondřej Horecký; originální článek: