Všechny krásy světa Zdeňka Thomy

Píše se rok 1953, v Československu doznívá kult Stalinovy osobnosti. V Praze jeden čtrnáctiletý kluk, přezdívaný Tyčka, čte dobrodružné romány a sní o tajemných dálkách. Na rozdíl od mnoha jiných nezůstane jen u snění – domluví se s kamarádem a ještě téhož roku vyráží na první desetidenní putování po republice. O deset let později, v roce 1963, se dvěma přáteli z turistického oddílu Tlupa rozjíždí akci „100 kilometrů za 24 hodin“. Pěšky. V duchu hesla „cesta je cíl“ jim však nejde o rychlost, nýbrž o poznání vlastních možností. „Potrhlá“ akce vyburcuje značný ohlas napříč celou republikou. Novináři a odborná veřejnost diskutují o tom, zda je to vůbec zdravé, jiní, a těch je mnohem víc, nadšeně následují… Z pochodů se stává každoroční tradice.

Stokilometrové výpravy však měly být pouhou přípravou na něco mnohem většího. Od té doby totiž stihl fotograf, cestovatel a publicista Zdeněk Thoma procestovat křížem krážem nejen Československo, ale především Asii a Dálný východ, který se mu stal takřka druhým domovem.

Nafotil stovky fotografií z Japonska, Tibetu, Nepálu, Filipín nebo Číny. Do Japonska a Nepálu se vrací nejraději. Do Tibetu a Číny však má momentálně zákaz vstupu – ilegální přechod hranic komunistický režim jen tak neodpouští.

„S překvapením jsme zjistili, že horký nápoj ve vedru člověka občerství víc než litry vychlazené kokakoly.“

Pane Thomo, vaše první opravdu velká cesta, tentokrát však už ne pěšky, ale autostopem, vedla až do Japonska. Jak se zrodil tento nápad?

Když se v japonské Ósace začala připravovat světová výstava EXPO 70, napadlo pořadatele vyhlásit pro mladé lidi ze všech kontinentů soutěž o nejatraktivnější způsob cesty do Země vycházejícího slunce. V naší partě, která byla vyhlášená svým netradičním pojetím turistiky a různými bláznivými kousky, jsme se o tomto nápadu dozvěděli na jaře 1969 a neprodleně zašli na přípravný výbor československé účasti na EXPO, abychom získali podrobnější informace. Protože putování těchto miniexpedic měla podrobně sledovat japonská státní televize NHK, považovali na přípravném výboru naši myšlenku dopravit se do Japonska autostopem za skvělý nápad, který přitáhne pozornost k našemu pavilonu na EXPO, a tak jsme získali jakousi morální podporu.

Vaše výprava se tehdy jmenovala Expedice Sakura. Ta Sakura v názvu, je to už předzvěst vaší lásky k japonským zahradám?

O japonských zahradách jsem neměl ani páru, ani nikdo z mých třech kolegů, se kterými jsem nakonec na cestu vyrazil. S přípravami na expedici jsme začali na jaře 1969, kdy doba podobným vylomeninám ještě přála, a doufali jsme, že do Japonska na EXPO 70 dorazíme krátce po otevření bran příští rok v březnu, kdy sakury rozkvétají. Trvalo ale téměř rok, než se nám podařilo vyřešit všechny formality, sehnat záštitu, potřebné vybavení, pas se všemi vízy a peníze. Dodnes jsem sakury nespatřil, vždy jsem přijel do Japonska o trochu později, než rozkvétají.

V jednom rozhovoru svůj návrat domů popisujete takto: „Kdybych tenkrát věděl víc o buddhistické filozofii, řekl bych, že jsem prožil okamžik prozření, jakési duchovní osvícení… Na konci 60. let nebyly o asijských zemích pořádné zprávy. Umínil jsem si, že se tam budu vracet, budu psát články, pořádat výstavy a přednášky.“ Čím si vás tehdy Asie tolik podmanila?

Toho bylo víc. Starobylé památky, zaniklé i současné kultury… Vždyť Asie je kolébka lidstva… Úžasná velehorská krajina i romantické mořské scenérie. Ale ze všeho nejvíc lidé. Čím dál na východ, tím usměvavější, přátelštější, vstřícnější i zajímavější se svými tradičními zvyky, náboženstvími a slavnostmi. Bylo co studovat a o čem psát. Měl jsem životní téma.


K tradičním zvykům v Asii neodmyslitelně patří i popíjení čaje. Po cestě jste jich určitě ochutnal spoustu druhů…

Na té dlouhé cestě rozličnými asijskými zeměmi byl čaj náš hlavní dodavatel tekutin. Byl cenově dostupný, hygienicky nezávadný a všude k mání. V každé oblasti se však podával a pil jinak a postupně jsme se stávali čajovými fajnšmekry. V Turecku na nás čekal tmavý povzbuzující elixír podávaný v malých baňatých skleničkách, v Íránu a Afghánistánu jsme pili čaj zelený z porcelánových konviček srkaný přes kostku cukru. Po Pákistánu a Indii jsme putovali za strašlivých předmonzunových veder, zažili jsme až 47 stupňů ve stínu, takže čaj – podle tamějších zvyků s mlékem – nás zachraňoval od dehydratace. S překvapením jsme zjistili, že horký nápoj ve vedru člověka občerství víc než litry vychlazené kokakoly. A japonské čaje? To je kapitola sama pro sebe.

Váš vztah k čaji tedy asi nebyl úplně láska na první pohled…?

Vztah k čaji se u mne vyvíjel postupně. Žádná láska na první pohled. Při téměř ročním putování napříč Asií bych si dal raději pivo. Konzumovali jsme ale čaj a přicházeli mu na chuť. A protože jsem se do Asie neustále vracel, začal jsem cíleně fotografovat věci kolem konzumace čaje a sbírat zkušenosti. Postupně jsem zjistil, že je to zcela nosné, zajímavé téma.

„Společně pak s vytřeštěnými zraky hltají filmové příběhy, v nichž vládnou bestiální psychopati, surové rvačky, střílečky se spoustou mrtvol. A ráno pak s tichou výčitkou pozorují cizince: Tak takhle vy tam v té Evropě, Americe, žijete?“

Velkým posunem se stala moje cesta do Indie v roce 1995 s Milci čaje – třemi zakladateli sítě Dobrých čajoven – Jirkou Šimsou, Alešem Juřinou a Lubošem Rychvalským. Jejich čajovna na Václavském náměstí sice už dva roky prosperovala, ale hoši viděli plantáže a sběračky čaje poprvé v životě. Projeli jsme Ásám a Sikkim, v Dárdžilingu jsme strávili týden, a já se zase na oplátku od Milců dozvěděl, jak se ty čajové lístečky zpracovávají a jak poznat dobrý čaj.

Odtud už byl jen skok k myšlence udělat velkou knihu o čaji. Dlouho jsem o ní jen mluvil, až to vzala do ruky moje žena a donutila mne a mého syna Michala, abychom si sedli a začali psát jednotlivé kapitoly. Sama vytvořila koncepci knihy a napsala nejpodstatnější část publikace. Příběh čaje vyšel v roce 2002. Je to tlustá kniha a dodnes se jí přes poměrně vysokou cenu prodalo přes 12 000 výtisků. Získali jsme za ni literární cenu a považujeme ji všichni tři za nejvýznamnější dílo našeho rodinného klanu.

Jaký je váš oblíbený čaj dnes?

Po prvotním okouzlení bílými, zelenými a polofermentovanými čaji dávám teď přednost čajům černým. Ráno po probuzení piji tradičně středně silný Earl Grey, ale odpoledne, kdy s manželkou obvykle zasedáme k šachové partii, už volíme nějaký vybraný čaj. Často je to nepálský Illam s vysokohorskými akcenty podobný čajům dárdžilingským, někdy Ásám nebo nějaký čaj cejlonský. Zrovna teď tu mám plechovku špičkového čaje Pekoe z plantáže Uva Highlands, na které jsem před několika lety fotografoval sklizeň a zpracování lístečků.

Jako fotograf pomáháte lidem vidět krásu i tam, kde třeba nemusí být na první pohled zjevná. Říkáte si někdy při zpětném pohledu na své fotografie: „Tak tohle jsem mohl zachytit lépe“? Vracíte se případně někdy do stejných míst, abyste je vyfotil znovu, jinak, výstižněji?

Samozřejmě, že si říkám, že jsem tohle mohl zachytit lépe! Tohle trápení asi prožívá každý fotograf. Měl jsem počkat na lepší světlo, měl jsem přijít už ráno, měl jsem si stoupnout o kus dál, měl jsem být rychlejší, měl jsem být trpělivější… Metoda návratů na stejná místa je mi velice blízká. Proto při pobytu v Japonsku lezu znovu do zahrad, kde jsem byl už několikrát předtím, snímky jsou pak zase jiné. Lepší? Možná…


Do které z japonských zahrad se vracíte nejraději?

Například v nejslavnější kjótské zahradě u vily Kacura jsem byl čtyřikrát. Poprvé se mi podařilo získat individuální povolení, mohl jsem tam jít se stativem, jenom s průvodcem, který mne nijak neomezoval. Jenže to jsem ještě fotil převážně černobíle a japonské zahrady potřebují barvu. Po letech jsem se tam dostal podruhé. Na povolení se čeká pár dnů a musel jsem jít ve skupině. Dvakrát za den tam pustí třicet lidí na třicet minut. Svítilo prudké slunce a vznikaly veliké kontrasty světla a stínu, fotky nebyly nejlepší. Při mé třetí návštěvě vypukl liják. Ale já zuřivě fotil a z toho mám nejlepší snímky. Protože při jarních deštích není obloha úplně tmavá, prší ze světlých oblaků, listí a kameny jsou vlhké, lesknou se, kapičky se třpytí, prostě paráda. Když jsem přišel do Kacury počtvrté, sebrali celé skupině foťáky, že se tam už fotit nesmí…

„Svět se rychle mění a spousta lidí propadá konzumu, obklopuje se věcmi, nepřemýšlí o starých hodnotách, chce žít lépe – tenhle proces nelze zastavit.“

Která místa v Japonsku vám ještě přirostla k srdci?

Kromě zahrad mne zároveň přitahují japonské hory, sopky a pobřežní scenérie. Na Fudži jsem vylezl s kamarády při té první cestě, ale už se tam nehrnu. Ostatně Japonci mají přísloví: „Hlupák, kdo ještě nevystoupil na Fudži.“ Ale dodávají: „Ještě větší hlupák, co tam leze podruhé.“ Scenericky úžasné místo je třeba pobřeží Tichého oceánu Rikuču Kaigan v oblasti zvané Tóhoku. Rozeklané útesy, skalní věže, zkroucené borovice balancující na nepatrných kouscích půdy ve štěrbinách skal, drobné rybářské vesnice…

Na Asii mne však zajímají také lidé, jejich život, jejich zvyky. Tady také funguje metoda návratů.

Co to pro vás znamená v praxi?

Pořídit na zajímavém místě co nejvíce snímků a za rok, za dva se tam vrátit. Ovšem už se svazkem černobílých či barevných fotografií. Najít lidi na snímcích a věnovat jim je. Pamatuji se, že jednou při svém putování Čínou jsem asi rok staré snímky přinesl lidovému malíři z malé vesnice. Jakmile se na nich našel, okamžitě zjihl, pozval mě k sobě domů, představil mně svou manželku i sousedy a já mohl bez jakýchkoliv omezení fotografovat chod jeho domácnosti i to, jak tvoří ve svém ateliéru pod skalním převisem, i celou blízkou vesnici. Prostě jsem se stal jeho přítelem.

Když už jsme u té Číny, momentálně tam máte zákaz vstupu. Proč?

Na začátku 90. let jsme si ještě se dvěma kolegy vymysleli, že bychom mohli udělat obrazovou publikaci o tibetském buddhismu, a tak jsme po tři roky každý podzim cestovali kolem Himálaje. Všude jsme prolézali tibetské kláštery, fotili zvyky a slavnosti, v Indii jsme se setkali několikrát s dalajlámou, ale pořád nám chyběla jedna důležitá oblast: posvátná hora Kailás s jezery Manasaróvar a Raksatal.

Zatímco jiní cestovatelé se ke Kailásu vydávají ze Lhasy, my jsme zvolili starou poutní stezku ze západního Nepálu. Třetí den pochodu nás zadrželi čínští policisté. My jsme čínské vízum sice měli, ale zdejší trasa byla tenkrát otevřena jen pro nepálské buddhisty. Po různých diskuzích a složení úplatku správným osobám jsme se mohli ke Kailásu podívat. Ještě další dva roky jsem se do Tibetu vracel, ale pak se čínské byrokratické soukolí roztočilo a na ambasádě v Praze mi přestali dávat vízum, s tím, že „mám zpytovat svědomí“. Ještě dlouho potom mi někteří cestovatelé překračující hranici na jediném oficiálním přechodu z Nepálu do Tibetu vzkazovali, že na čínské celnici jsem ve velké knize nežádoucích osob v rubrice Československo veden na prvním místě.

Jeden z vašich projektů „návratů“ zachycuje proměnu nepálské vesnice Manang po třiceti letech. Z mladých divokých vesničanek, které jste fotil v 70. letech, se mezitím staly kultivované dámy, k vesnici, kam se po staletí chodilo pět dní pěšky, se staví silnice a stojí v ní hotely. Nemáte pocit, že něco z té „duše Asie“ tak už nenávratně mizí?

Svět se rychle mění a spousta lidí propadá konzumu, obklopuje se věcmi, nepřemýšlí o starých hodnotách, chce žít lépe – tenhle proces nelze zastavit.



Když jsem na konci 70. let chodil s kamarádem po nepálských horách, v mnoha oblastech nebyly žádné ubytovny, restaurace či čajovny tak jako dnes. Vždy navečer jsme došli do nějaké vesnice a začali se poptávat, kdo by nás vzal na noc k sobě. Většinou s tím nebyl problém a za chvíli už jsme seděli s celou rodinou při pošmourném svitu olejových lampiček u kouřící hliněné pícky a jedli ďábelsky pálivý dálbhát. Hráli jsme si s dětmi, ukazovali jsme jim kouzla se sirkami a míčkem, za pomoci baterky předváděli stínohru na zdi.

Dnes je všechno trochu jinak. V místech, kudy chodí turisté, vyrostly restaurace a ubytovny. Hospodského a místní lidi většinou vůbec nezajímá, odkud jste a kam jdete. Trávíte večer s dalšími trekaři v ložnici či jídelně. Co vám ale chybí, je bližší poznání místních lidí, protože zatímco vy se bavíte s ostatními souputníky nebo podřimujete, vesničané sedí u videa. I v zapadlé vesnici se totiž obvykle najde bohatší člověk, který si pořídí přenosný benzinový agregát na výrobu elektrického proudu. Společně pak s vytřeštěnými zraky hltají filmové příběhy, v nichž vládnou bestiální psychopati, surové rvačky, střílečky se spoustou mrtvol. A ráno pak s tichou výčitkou pozorují cizince: Tak takhle vy tam v té Evropě, Americe, žijete? Stokrát to můžete vyvracet, semínko nedůvěry je zaseto.

Aneb jak globalizace a masová turistika mění způsob života a mezilidské vztahy…

Nejen vztahy, ale i kulturní krajinu a památky, za nimiž lidé přijíždějí. Pro jeden z nejtypičtějších příkladů je třeba si udělat výlet na fantastické rýžové terasy u filipínského městečka Banaue na severu Luzonu. Bezesporu patří ke skvostům Asie – přezdívá se jim „osmý div světa“. Stále více turistů přijíždí do Banaue, aby tento úžasný kout světa obdivovali.

Problém je, že místní nechávají ležet ta rýžová pole ladem. Už jim nezáleží na úrodě, na živobytí si díky cizincům vydělají snadněji. Nemají čas udržovat hráze, stali se z nich podnikatelé v turistickém průmyslu. Hrozí, že přijde extrémní liják a půlka teras se kvůli dominovému efektu sesune do údolí. Pak přijde ten okamžik, kdy Ifugaové budou stát u silnic se svými suvenýry a křehkými tortillami v rukách a nikdo si je nekoupí, protože turisté prostě nepřijedou. Nebudou mít za čím, terasy vzal ďas nebo spíš lidská hloupost. Tak se mění svět.

To zní trochu pochmurně. Pojďme se rozloučit v pozitivnějším duchu. Stihl jste si už splnit všechny své sny?

S věkem a znalostmi se sny zužují na reálné možnosti. Když mně bylo v těch tíživých 50. letech uvnitř železné opony kolem patnácti, pevně jsem věřil – odchován dobrodružnými příběhy a cestopisy – že uvidím všechny krásy světa. Mnohé se mi splnilo. Teď by mně už stačilo znovu se vydat po himálajských stezkách pod osmitisícovky nebo se opět toulat japonskými zahradami – a třeba konečně spatřit ty sakury.

Děkujeme za rozhovor.




 

Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Epoch Times.