Ilustrační foto. (Toa Heftiba / Unsplash)
Často slýcháme, že odpuštění je laskavý čin vůči sobě a že pokud odpuštění prospěje tomu, komu odpouštíme, pak je to jen přidaná hodnota. Jenže jednou z překážek, kterým čelíme při odpouštění druhým, je, že jim nepřejeme, aby se měli dobře, ba naopak. Chceme, aby trpěli za to, co udělali.
Myšlenka, že ta druhá osoba by se mohla díky našemu odpuštění cítit lépe, je náročná a přesně to, čemu chceme zabránit.
Představujeme si, že neodpustit jim je formou trestu, způsob, jak mít pod kontrolou situaci, kterou jsme předtím v rukou neměli. Na základní úrovni si představujeme, že neodpustit je forma ošetření rány, důkaz, že naše utrpení stále existuje a vždy bude důležité. Neodpustit je způsob, jak potvrdit a vzdát hold našemu vlastnímu zranění.
Tomuhle budeme věřit obzvlášť tehdy, když ten, o kom se domníváme, že nás zranil, nebere za své činy zodpovědnost a tvrdí, že on nic špatného neudělal. Neodpuštění se stává způsobem, jak se držet vlastní pravdy, kdy zůstáváme věrni své verzi události a udržujeme si pocit, že s námi bylo nespravedlivě zacházeno.
Náš nedostatek odpuštění, tak jak si to vykládáme my, nadále dokazuje, že chybu udělala ta druhá osoba, a to ospravedlňuje naši bolest. Vskutku je to tak. Snažíme se, často zoufale, potvrzovat a nechat si potvrdit svou oprávněnost.
Máme za to, že odpustit druhému ukazuje, že nám je teď jedno, co ten druhý provedl či dokonce souhlasíme s tím, co udělal z principiálního hlediska. Naše vnímání je takové, že odpuštění dává najevo, že to, co se stalo, už není podstatné, důležité či živé.
Snad nejznepokojivější však je, že si myslíme, že odpuštěním dovolujeme, aby ten druhý z toho vyvázl. Přirovnáváme odpuštění ke zproštění viny – ke zbavení zodpovědnosti a prominutí toho, co udělal. Představujeme si, že odpuštěním druhé vysvobozujeme z břemena utrpení, které podle nás způsobili.
Následuje tedy otázka: Co je odpuštění a co odpuštění není?
Odpuštění není říkat, že…
· vás nezranilo to, co ta druhá osoba udělala
· už vás to nebolí
· už jste zase ten člověk, jakým jste byl, než se to stalo
· život může začít tam, kde skončil, protože máte pocit, že to, co se stalo, se nestalo
· už si nemyslíte, že ta druhá osoba je zodpovědná za rány, které vám způsobila
· omlouváte jednání toho druhého
· už nepovažujete to, co se stalo, za důležité
· sdílíte vinu za to, co se stalo
· jste zapomněli na to, co se přihodilo
Způsob, jakým na odpuštění pohlížíme, je v mnoha ohledech chybný. Říkáme „odpusť a zapomeň“, ale když odpustíme, nezapomínáme.
Zapomenout není nedílnou součástí odpouštění a ani by nemělo být. Stejně tak to není ani „zakopávání válečné sekery“. Když zakopáváme válečnou sekeru, ta sekera tam je pořád, jen je pod kupou popírání. Ať už je zakopaná nebo ne, stejně se musíme smířit s tím, co se stalo.
Stejné to je, když odpuštění bagatelizujeme a pobízíme sebe i druhé, aby to „nechali plavat“. Ale odpouštění není něco bezvýznamného, co se dá racionalizovat, intelektualizovat, manipulovat nebo do čeho se můžeme přinutit.
Odpuštění je jiné pro každou lidskou bytost, která ho prožívá. U někoho to přijde náhle, jako z nebe, aniž by o tom musel přemýšlet nebo se ho pokoušet vytvořit. U jiných je to proces vyžadující více záměru, úsilí a tréninku. A pro další je to trvalá destinace, která, jak ji jednou objeví, už ji neopustí.
Ovšem může to být i pocit, který přichází ve vlnách. Neexistuje žádný nejlepší způsob, jak najít cestu k odpuštění a uskutečnit ji. Všechny možné cesty jsou správné. A přesto, navzdory faktu, že existuje nekonečné množství druhů odpuštění, existují prvky odpuštění, které jsou z podstaty nezbytné.
Co je odpuštění
Odpuštění je částečně ochota opustit vypravování o nějaké nespravedlnosti a přestat druhým pořád dokola říkat, co nám ta druhá osoba provedla a jak nás to zranilo.
Je to rozhodnutí nechat být minulost minulostí, nechat ji nedokonalou a neuvažovat o tom, jaké že to mohlo všechno být jiné. Odpuštění znamená, že přestaneme s tím věčným „kdyby“ a zanecháme myšlenky, že lze vytvořit lepší minulost.
Odpuštění také svědčí o tom, že jste otevřeni postavit se současnosti s novým postojem. Jste schopni být s tou druhou osobou, aniž by vaše pocity ohledně minulosti ovlivňovaly přítomnost. Dokážete reagovat na to, co se děje v této konkrétní chvíli, a nereagovat se zbytky zlosti a zášti z minulosti.
Když odpustíme, přestáváme používat přítomnou chvíli k tomu, abychom napravovali, potvrzovali, obhajovali nebo trestali minulost. Minulost nás může navěky změnit, ale teď jsme s otevřenýma očima a srdcem připraveni najít to, co se objevit dá.
Odpuštění vyžaduje, abychom odváděli pozornost od té druhé osoby, od toho, co udělala či neudělala nebo toho, co se mělo udělat. Nezaměřujte se na ni, nechtějte, aby byla jiná a místo toho se zaměřte na sebe, na své vlastní prožitky a své srdce.
Přestaňte se pokoušet vyzískat si od toho druhého soucit nebo potvrzení, přestaňte se ho snažit přimět, aby viděl a znal vaši bolest. Odpuštění znamená, že se přestanete zajímat a bojovat s druhými o to, aby pochopili, co vám provedli nebo abyste dostali to, po čem toužíte.
Přestaňte se snažit získat od toho druhého něco nazpět a přeberte roli svého vlastního starajícího se svědka. Nabídněte si soucit, který jste se tak pracně snažili vymoci na té druhé osobě.
Opravdové odpuštění znamená, že si přiznáme, že naše utrpení je pro nás – ty, kdo si jím prošli – důležité, a to bez ohledu na to, zda s tím ta druhá strana souhlasí nebo ne. A ani nezáleží na tom, zda o svém vnitřním stavu s někým hovoříte. Odpuštění je vnitřní záležitost.
V konečném důsledku je odpuštění o svobodě. Potřebujeme-li pro svou duševní pohodu, aby se změnil někdo druhý, jsme jen vězni spoutaní zlostí a záští.
Zoufale se držíme naděje, že se dočkáme empatie, po níž toužíme, ale když svou pozornost soustředíme ven, přicházíme o svou vlastní sílu. Nebojte se využít své zásoby soucitu pro sebe. To, co od druhých nejčastěji chceme, je láska. Odpuštění je vlastně zvolit si, že nabídnu svou lásku sobě, a s ní přijde svoboda.
Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Bloguje pro Psychology Today, The Huffington Post, pořádá workshopy a je autorkou několika knih o vnímavosti a osobnostním růstu. Se svými klienty pracuje i přes Skype. Její internetové stránky jsou NancyColier.com.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích. Zdroj.
