Ilustrační foto. (public domain)
Poslední snahou vnést více stability do italské politiky byl pokus bývalého premiéra Mattea Renziho z konce minulého roku. Novela ústavy, kterou skrze referendum prosazoval, měla v Itálii zrušit symetricky bikameralismus (dvoukomorovost parlamentu).
Italský parlament je totiž unikátní v tom, že obě komory parlamentu mají ve vztahu k vládě stejné pravomoci. V praxi to znamená, že vláda musí žádat o důvěru v obou komorách parlamentu, jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu.
Obě komory jí také mohou kdykoli vyslovit nedůvěru. Italové tuto změnu v referendu zamítli. Bohužel, více než o návrhu změn hlasovali o jejím autorovi, tehdy již o neoblíbeném výše zmíněném premiérovi.
Hlavním cílem poválečných tvůrců ústavy bylo vyvarovat se nástupu další diktatury, podobné Mussoliniho fašismu. To se sice povedlo, ale slabá exekutiva téměř znemožňuje efektivní vládnutí v této čtvrté největší ekonomice v Evropě, která je na tom dlouhodobě špatně.
Životní standard Italů je stejný jako před dvaceti lety. Itálii navíc trápí nezaměstnanost přes 11 % a k tomu ji dlouhodobě zatěžuje proud migrantů přicházející přes Středozemní moře.
Za této situace by bylo téměř zázrakem, kdyby parlamentní volby vyhrál někdo jiný než protestní nebo populistické strany, navíc v době, kdy je nástup těchto stran celosvětovým trendem. Protestní strany, které v Itálii utvořily vládu, získaly dohromady celkem 50 % hlasů a v obou komorách parlamentu mají pohodlnou většinu.
Na první pohled ideální situace, kterou nekazí ani fakt, že vítězné Hnutí pěti hvězd má levicový program s vyššími vládními výdaji typu garantovaného příjmu a Liga Severu zase kandidovala v pravicové koalici po boku strany bývalého premiéra Silvia Berlusconiho.
Jak je možné, že tyto na první pohled rozdílné strany utvořily vládní koalici, a to za relativně krátkou dobu po volbách? Vysvětlení je v tom, že Hnutí pěti hvězd není levicovou stranou, alespoň ne v tradičním slova smyslu. A Liga severu zase není tradiční pravicovou stranou.
Tradiční levicové a pravicové strany se totiž formují na socioekonomické konfliktní linii ve společnosti tj. „vlastníci“ vs. „pracující zaměstnanci“. U populistických stran je však konfliktní linie umístěna mezi „lid“ a „zkorumpované elity“ (těmi mohou být tradiční strany, establishment, Brusel apod.). V tomto světle se utvoření italské vlády jeví jako vcelku logické. Obě strany jsou si totiž pod povrchem velice blízké.
Jaký je další možný vývoj? Vláda zaměří svou pozornost na migrační krizi, což dokládají i první kroky nového ministra vnitra. Finanční trhy budou znepokojovat plány na vyšší vládní výdaje v sociální oblasti, které by mohly už tak dost zadluženou italskou ekonomiku přiblížit k útesu.
Neschopnost splácet dluhy by dopadla negativně na celou eurozónu. Na rozdíl od relativně malého Řecka je v tomto ohledu Itálie mnohem větší problém. V současné chvíli se jako nejdůležitější jeví, že se v programu vlády neobjevil záměr vyvolat referendum o setrvání v měnové unii.
Zásluhu na tom má italský prezident Sergio Mattarella. Itálie je však aktuálně „nemocný muž“ Evropy. Potřebuje ekonomické i politické reformy. Nová netradiční vláda může překvapit. Může však být i v jedné věci tradiční – v té, že italské vlády mívají jepičí život.
Autor je politolog
