Na obřím plátně italského malíře Luca Jordana, čtyři metry vysokém, vystaveném ve vídeňském muzeu, je zachycen příběh jedné z nejpozoruhodnějších nadpřirozených postav evropské mytologie. V mýtech, legendách a příbězích ze vzdálené minulosti jsou zapsány moudrost a poznání, které jsme už zapomněli a nevíme, jak důležité mohou být. Jedním z takový mýtů je příběh Archanděla Michaela.
Michael je “velkým pánem všech andělů” a jedním ze čtyř božích Archandělů. Čtveřici, kromě Michaela, tvoří Raphael, Gabriel a Uriel, kteří svojí mocí ochraňují zemi do všech čtyř směrů – severu, jihu, východu a západu.
V ezoterické tradici angelologie je zmiňováno devět úrovní andělů. Nejvyšší z nich jsou nazýváni Serafíni, ti oplývají největší mocí, protože stojí nejblíže k Bohu. Je na místě zmínit, že Andělé nemají žádné pohlaví, a tedy o nich nelze mluvit jako o mužích či ženách.
Příběh o válce v Nebi
Význam následujícího příběhu o válce v Nebi můžeme lépe pochopit z hebrejského překladu jména Mikha’el (Michael), což znamená „Kdo je jako Bůh?” V této rétorické otázce se ukrývá i význam následujícího mýtu.
Na nebesích kdysi existoval velký, mocný a krásný anděl, který byl možná ještě mocnější než Michael. Byl to anděl světla – Lucifer.
Michael, Lucifer a všechno ve vesmíru bylo stvořeno Bohem. Za hranicemi světa, který byl stvořen, již není nic z tohoto světa. A tak se nelze ani jménem ani činem uvnitř tohoto světa porovnat s tím, kdo existuje mimo tento svět – s Bohem samotným. Jméno Mikha’el tedy naznačuje moudrost, že pro „jméno” jakkoliv slavné, jakkoliv mocné je bláhové a pošetilé pokoušet se s Bohem porovnávat.
Jaké by bylo například snažit se na Boha zapůsobit, jako kdyby měl jednoho dne přijít a říci: „Hej, Mirko, ty tak krásně zpíváš, jak skvělý máš hlas. Kéž bych mohl také tak zpívat,” nebo „hej, Pepo, jaký jsi skvělý vyjednavač. Přál bych si, abych mohl také domlouvat transakce za miliardy korun jako ty!”
Pokud vám tyto dva příklady znějí obzvláště hloupě, přemýšlejte o tom: Jak často se snažíme zapůsobit na svět tím, co děláme? A jak významné naše „jméno” může být?
Luciferova tragédie
Luciferova tragédie tkví v narcismu a pýše. Jeho poznání sebe sama jako velkého, krásného a mocného ho přivedlo k přesvědčení, že to kým je – ho opravňuje.
Vlivný a úspěšný vládce, politik nebo podnikatel může snadno nabýt dojmu, že je něčím výjimečným, nad všemi ostatními, a že je to právě on, kdo by měl změnit běh událostí tohoto světa.
Michaelovo jméno a Luciferova tragédie také připomínají důležité poučení, že žádné „jméno” nás nemá přivést k zapomnění, že je to Bůh, který vládne (tomuto světu) a určuje jeho běh s nekonečnou svobodou, moudrostí a soucitem.
Tradiční mýty také hovoří o pádu andělů pod vedením Lucifera, který byl pro svou pýchu svržen z nebe a stal se protivníkem Boha a svůdcem k hříchu.
Poklonit se?!
Jeho vzpoura, jak se vypráví, započala ve chvíli, kdy se měl poklonit. Některé mýty hovoří o tom, že se měl poklonit před Kristem, který právě vzestoupil na Nebesa, některé vyprávějí o tom, že se měl poklonit někomu jinému.
Ať už je to tak nebo tak – jak potupné může být se před někým poklonit, pokud si myslíme že naše „jméno” je – „skvělý podnikatel”, „schopný vědec”, „vlivný politik” nebo „lepší než ostatní”?
Podobná ponaučení o zhoubnosti pýchy nalezneme v mnohých historických příbězích. Například v pověsti o babylónském králi, jenž byl pro svou pýchu svržen. O pýše a pádu ješitného starce vypráví také jedna z nejslavnějších tragédií Williama Shakespeara – Král Lear.
Tradiční české přísloví rovněž varuje: „Pýcha předchází pád”.
Křesťanská tradice považuje „pýchu” za první ze sedmi hlavních hříchů a za prapůvod všeho zla (pravděpodobně proto, že právě u ní započala celá vzpoura proti Bohu). Opakem neřesti pýchy je potom ctnost pokory, pokory toho, kdo se dokáže poklonit – poklonit před Bohem.
Luciferova tragédie nám ukazuje, jak rozlišovat mezi dobrem a zlem. Ukazuje nám, že pýcha je vnímána jako kvalita zlá, která povede k našemu pádu.
Michael poráží Satana a vzpurné anděly
Anděl světla Lucifer s sebou strhl ke vzpouře další nebeské bytosti. Jejich vzpoura byla nakonec potlačena tím, jehož jméno zní „Kdo je jako Bůh?”.
Anděl světla Lucifer je od té doby zmiňován jako příšera nebo démon – Ďábel, Satan či Malý růžek – padlý anděl, možná jeho pýcha změnila jeho tělo i tvář. Pověsti totiž hovoří o Satanovi jako o ohnivém rudém draku, který zaútočil na Nebesa.
Mýty přímo citují: „A strhla se bitva na nebi, Michael a jeho andělé se utkali s drakem, drak a jeho andělé bojovali, ale nezvítězili a nebylo již pro ně místa v nebi, a veliký drak, ten dávný had zvaný ďábel a satan, ten který sváděl celý ten svět, byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi spolu s ním.”
Michael je v této válce oslavován jako bojovník proti silám zla a zároveň věznitel Satana.
„A viděl jsem anděla, jak sestupuje z nebe s klíčem od propasti a velkým řetězem v ruce. A zmocnil se draka, dávného hada, který je Ďábel a Satan, a spoutal ho na tisíc let. A uvrhl ho do propasti a zavřel a zapečetil nad ním, aby již nezaváděl na scestí národy, dokud neskončí tisíc let. Potom musí být na malou chvíli uvolněn,” vypráví mytologie.
Luciferova tragédie a příběh o válce v nebi nás mohou inspirovat k zamyšlení nad hloubkou a velikostí prastarých mýtů a také nad námi samotnými.
Článek byl napsán na základě článku Jamese Salea, který vyšel na anglických stránkách deníku The Epoch Times.
