Čas od času je normální, že cítíte v práci stres, ale pro některé jedince je míra stresu nesnesitelná a vede k vyčerpání, cynismu či dokonce nenávisti k práci. Říká se tomu syndrom vyhoření.
Vyhoření bylo klasifikováno jako problém související se zorganizováním života, nicméně Světová zdravotnická organizace letos přecharakterizovala syndrom na „pracovní jev”, aby lépe zohlednila fakt, že syndrom vyhoření souvisí s prací a je způsoben chronickým stresem.
Nově definované známky vyhoření jsou:
- pocit vyčerpání a úbytek energie
- zvýšený duševní odstup od práce nebo pocity negativismu, pesimismu či cynismu vůči práci
- snížená pracovní výkonnost a efektivita
V dnešní éře smartphonů a neustálého připojení na internet je čím dál těžší odpoutat se od svého pracoviště a od lidí, kteří nás řídí.
Nová definice vyhoření by měla být pro zaměstnavatele varovným signálem, aby seriózně řešili chronický stres, který se stále nepovažuje za zdravotní a bezpečnostní problém související přímo se zaměstnáním.
Jak poznat, že mám syndrom vyhoření?
Domníváte-li se, že trpíte vyhořením, položte si následující otázky:
- Říkal vám někdo ve vašem blízkém okolí, abyste to s prací tak nepřeháněl?
- Rozčílil/-a jste se v posledních měsících kvůli své práci, kolegům, klientům nebo pacientům?
- Cítíte se provinile, protože netrávíme dostatek času se svými přáteli, rodinou nebo sami se sebou?
- Stává se vám, že jste čím dál víc emocionálnější, například bezdůvodně pláčete nebo křičíte?
Pokud jste na některou z těchto otázek odpověděli ano, možná, že je čas na změnu.
Tyto otázky byly navrženy pro zdravotnické pracovníky ve Velké Británii a jde o dobrý startovací bod pro všechny pracující osoby, aby mohly identifikovat, zda jim hrozí syndrom vyhoření.
Máte-li pocit, že prožíváte syndrom vyhoření v práci, prvním krokem je promluvit si se svým vedoucím, popřípadě personálním pracovníkem nebo někým, kdo má tyto otázky na starosti. Spousta firem dnes nabízí svým zaměstnancům také pomoc externího psychologa.
Co způsobuje syndrom vyhoření?
Každý z nás má jinou míru schopnosti vypořádat se s citovou a fyzickou zátěží a když překročíme tuto míru, tuto pomyslnou hranici, zákonitě to musí někde prasknout.
Lidé, kteří prožívají syndrom vyhoření, mají často pocit emocionálního vyčerpání nebo lhostejnosti a mohou ke kolegům, klientům nebo pacientům přistupovat s odstupem a jako k objektům.
Tito lidé začnou být ke svému povolání neteční a úplně pro něj ztratí nadšení. Mohou se z nich stát pesimističtí cynici, upadá jim výkonnost a postrádají touhu po osobních úspěších. Z dlouhodobého hlediska jde o nezdravý jev jak pro daného člověka, tak pro organizaci, pro níž pracuje.
Vyhoření sice není duševní porucha, ale může vést k vážnějším problémům, například k rozpadu rodiny, chronické únavě, úzkosti, depresi, nespavosti, alkoholismu a závislosti na drogách.
Komu nejvíc hrozí syndrom vyhoření?
Každý, kdo v práci přichází do kontaktu s lidmi, se může stát obětí vyhoření. Může se jednat o učitele, lékaře, policisty, prodavačky, kohokoliv.
Lidem pracujícím v pohotovostní službě jako policistům, záchranářům, sestřičkám a lékařům hrozí syndrom vyhoření dokonce ještě víc, protože se neustále nacházejí v silně stresových podmínkách.
Nedávný průzkum mezi 15 tisíci lékaři v USA zjistil, že 44 procent z nich zažívá symptomy vyhoření. Jeden neurolog to vysvětlil takto: „Bojím se chodit do práce. Když jednám s personálem a pacienty, jsem odměřený a úsečný.”
Francouzský průzkum mezi personálem na nemocničních pohotovostech zjistil, že jeden ze tří (34 procent) zaměstnanců se cítí vyhoření kvůli tomu, že jsou zahlceni prací a požadavky druhých.
Právníci jsou další profese, která je k syndromu vyhoření náchylná. Z průzkumu mezi tisícovkou zaměstnanců jedné renomované právní firmy v Londýně vyšlo najevo, že 73 procent právníků zažívá vyhoření, přičemž 58 procent to přičítalo nerovnováze mezi prací a volným časem.
Bez ohledu na to, jaká je vaše práce, když jste dlouhodobě tlačeni za hranice svých schopností snášet stres, je pravděpodobné, že vyhoříte.
Odmítnout víc práce není hřích
Zaměstnavatelé mají organizační závazek starat se o blaho svých zaměstnanců a měli by zajistit, aby lidé ve firmě či organizaci nebyli přepracovaní, přespříliš vystresovaní a nehrozilo jim riziko vyhoření.
Existují však věci, které může udělat každý z nás. Jednou z nich je posílit si míru odolnosti, abychom na stres dokázali reagovat zdravým způsobem, po těžkých situacích se dali zase rychle dohromady a aby nás překážky posílily, místo aby nás položily.
Odolnost si můžete vybudovat tak, že se naučíte vypnout, nastavíte si jasné hranice mezi prací a osobním životem a budete brát vše s nadhledem. Co nejvíc se snažte naočkovat se proti pracovnímu zasahování a pokuste se zabránit tomu, aby vám práce ukrajovala z vašeho soukromého života.
Ať už děláte jakoukoliv práci, nedovolte vašemu zaměstnání, aby z něj byl jediný způsob, jakým sami sebe charakterizujete. A když už jste ze své práci otrávení, zvažte změnu anebo se přinejmenším porozhlédněte kolem, co se nabízí. Možná budete překvapeni.
Michael Musker je výzkumný pracovník na South Australian Health & Medical Research Institute. Tento článek byl původně publikován na portálu The Conversation.