Francouzský prezident Emmanuel Macron (vlevo) vítá čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Elysejském paláci. Paříž, Francie. 25. března 2019, během státní návštěvy. (LUDOVIC MARIN / AFP / Getty Images)
Komentář
Evropa se pokouší při jednání s Čínou spojit na úrovni Evropské unie. Čína se na druhé straně snaží jednat s každou evropskou zemí zvlášť, individuálně – což jí umožňuje snadněji využít svoji sílu a vliv.
Vedoucí představitelé Evropské unie se 26. března ve Francii setkali s čínským lídrem Si Ťin-pchingem a mohli se při jednání opřít o zprávu Evropské komise z 12. března 2019, která dokládá opatrnost EU v tomto ohledu a popisuje Komunistickou stranu Číny jako „ekonomického konkurenta“ a „systémového soupeře“ v Evropě.
Právě před tímto setkáním s představiteli EU podnikl čínský prezident cestu do Říma, kde se setkal s italským premiérem Giuseppem Contem. V Itálii strávil tři dny a Conte následně schválil účast Itálie na čínském projektu „Jeden pás, jedna stezka“. Itálie se tak stala první zemí G7, která se do politicko-ekonomického projektu čínského režimu zapojila.
Tím, že přiměl Conteho, aby následoval jeho cíle bez toho, aby se k tomu vyjádřili ostatní evropští vůdci, získal Si Ťin-pching možnost otevřít dveře Evropy ještě před tím, než uskutečnil oficiální jednání s představiteli Evropské unie.
Hlubší aspekty této taktiky
V začátcích komunistické strany v Číně umožnila Maova strategie („obklíčit města z venkova“) vyhnout se obtížnému zápasu vojenských sil na bitevnímu poli, a namísto toho nejprve obsadit pole a zdroje, na kterých závisí přežití měst. Než si tehdejší vedení země uvědomilo, co se děje, bylo již příliš pozdě.
Další opakování této strategie probíhala v Sovětském svazu v rámci takzvané „salámové taktiky“ rozvracení, nebo během nedávné „strategie hlávkového zelí“ komunistické strany Číny v Jihočínském moři. Obě strategie začínají na vnějším okruhu a postupně se dobývají do středu problematiky.
Jako když postupně loupeme list po listu hlávkového zelí, až se dostaneme ke středu hlávky. Nebo opačně, když postupně okolo něčeho nabalujeme vrstvu za vrstvou, až vznikne celá hlávka.
Za vlády Sovětského svazu převzala tato strategie řadu forem. Což zahrnuje vlivové operace, které pomalu přivádějí zahraniční politiky ke spolupráci, vytvářejí opoziční frakce uvnitř existujících politických stran, vytvářejí organizace působící zespoda, aby vytvářely sváry. A mnoho dalších taktik.
Zatímco „salámová taktika“ má za úkol udržovat cíle určené k útoku ve stavu nevědomosti, aby si nebyli vědomi toho, co se ve skutečnosti odehrává.
Strategie „hlávkového zelí“
V květnu 2013 popsal generál komunistické strany Čang Čao-čung způsob, jakým se hodlá zmocnit Jihočínského moře, za použití podobné metody.
Generál Čang Čao-čung vysvětlil, že za účelem převzetí sporného teritoria by měla komunistická strana nejprve poslat rybářské lodě, poté námořní hlídkové lodi a nakonec válečné loďstvo.
„Ostrov je tímto způsobem obalován vrstvu po vrstvě, stejně jako listy jeden po druhém vytvářejí hlávkové zelí…,“ uvedl generál a dodal. „Pro mnohé z těchto kroků musíme využít správné načasování.“
Ve dnešním politickém prostředí jedná komunistická strana na základě stejného přístupu. Hlavním cílem jejích programů, jakým je například „Jeden pás, jedna stezka“, je předstihnout Spojené státy jako světového vůdce – v otázkách ekonomiky a vlivu – ale nemůže to udělat přímo a otevřeně.
Namísto toho, aby čelila Spojeným státům nebo Evropě přímo, postupuje komunistická strana směrem k okolním oblastem. Nejprve protlačuje „Jeden pás, jednu stezku“ v zemích třetího světa, kde již získala díky tomuto projektu značnou kontrolu nad místními politiky a infrastrukturou. Jedná se o Latinskou Ameriku, Afriku a části Asie.
V termínech strategie komunistické strany tvoří Latinská Amerika, Afrika a části Asie vnější vrstvu (nebo venkov). Další vrstvu, bližší jádru, tvoří Austrálie, Nový Zéland, Evropa a Kanada. V každé z těchto zemí usiluje čínský režim o převzetí podílů v projektech na vybudování infrastruktury s různými úrovněmi kontroverzí.
Pokud bude čínský režim schopen převzít kontrolu nad těmito zeměmi – za použití koktejlu infiltrací do kritické infrastruktury, kupování klíčových ekonomických sektorů, podvracení politických kruhů a používáním dluhových pastí – dostanou se postupně k jádru hlávky (USA), které takto odříznou od zbytku světa ve smyslu ekonomického a politického vlivu.
Příznivé podmínky
Z výchozího bodu tradičního čínského umění války je třeba pozorovat změny ve společnosti, abychom pochopili její budoucí směr. Evropa se stala bojovým polem, které může být zasaženo rozvracením.
Otázka Brexitu přivádí Evropskou unii k riziku rozpadu. Mnozí evropští vůdci ze socialistického tábora otevřeně oponují modelu, který razí USA. V očích komunistické strany Číny jsou všechny tyto věci příležitostmi, které je možné využít.
Toto jsou obecné nástroje k rozvracení zemí: pozorování destruktivních trendů uvnitř společností a znásobení jejich síly. Tato taktika pochází z bojových umění, kdy využijete dynamiku pohybu soupeře v jeho neprospěch.
V otázkách mezinárodní politiky, kdy se země odklánějí od modelu USA, který klade důraz na hodnotu individuální svobody a lidských práv, mají tendenci příklonu k čínskému modelu, který razí v oblasti lidských práv a totalitního systému sociální kontroly přístup „dělej si co chceš“.
Toto je pravdou spojeno s pádem „růžové revoluce“ Latinské Ameriky, která mnohé země odřízla od Spojených států a přivedla je do globálního systému, kterému dominují Irán, Rusko a Čína.
Pro Komunistickou stranu Číny je hlavním cílem „rozděl a panuj“. Je obtížné se vypořádat s velkými národy, ale pokud tyto národy můžete rozdělit na menší části a vypořádat se s nimi jednotlivě, stanou se z nich snadné cíle.
Joshua Philipp je starší investigativní reportér Epoch Times.
Názory vyjádřené autorem článku jsou názory autora a nemusejí nezbytně reflektovat postoje Epoch Times.
Překlad a úprava původního článku newyorské redakce: Milan Kajínek
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás, prosím, jeho sdílením na sociálních sítích.
