Snímek mladého páru sedícího na horním schodu Památníku lidových hrdinů v Pekingu 4. června 1989. Kanadský novinář Arthur Kent natočil video kolem 3:00 ráno, předtím, než čínská armáda zcela zablokovala východní stranu náměstí Nebeského klidu. (Zdroj Arthur Kent)
Kent vytvářel zpravodajství pro přední světová média a za své mezinárodní reportáže získal ceny Emmy. Patřil také mezi zahraniční zpravodaje, kteří informovali o protestních demonstracích v Číně v roce 1989. Byl také přítomen přímo u násilného zákroku čínského režimu, který se udál 4. června 1989 a celosvětově proslul jako „masakr na náměstí Nebeského klidu“ v Pekingu.
„Byl jsem velmi šokován a zklamán z toho, že se stanné právo změnilo v násilný zákrok. Ale byl jsem připraven, tak jako ostatní novináři, kteří byli na místě,“ říká Kent v rozhovoru.
U příležitosti 30. výročí masakru Kent vytvořil krátký film s názvem „Černá červnová noc“. Kent moderuje film, ve kterém se objevují jeho vlastní záběry protestujících studentů a jejich odvážnou reakci, když na náměstí Nebeského klidu vnikly jednotky Lidové osvobozenecké armády.
„Mnoho lidí se mě ptalo, jaké to bylo, co se opravdu na náměstí Nebeského klidu stalo? Tímto filmem jsem to lidem chtěl ukázat,“ – Arthur Kent
Tiananmen Square Massacre: Black Night In June (2019)
Film ukazuje ozbrojené síly, které se pohybují podél ulice Čang-an směrem na náměstí Nebeského klidu, pak střílejí ostrými náboji do obrovského davu demonstrantů, který se skládal hlavně z mladých studentů.
Demonstranti reagovali křikem „kupředu“, přičemž na vojáky házeli různé předměty ve snaze zablokovat jim cestu.
„Mohli jste cítit mezi nimi všemi, vnímat instinkt, instinkt bránit se,“ říká Kent ve filmu.
Armáda nakonec prošla přes barikády. V jedné scéně demonstranti zastavili tank a jednoho člena posádky tanku zajali a bili, když se pokoušel uprchnout. Výkřiky z davu žádaly, aby bylo bití zastaveno.
„Nebylo to o nás cizincích. Bylo to o demonstrantech. Tyto děti hleděly na největší pěší armádu světa,“ říká Kent.
Film také ukazuje záběry studentů medicíny a lékařů, kteří se snaží zachránit životy zraněných demonstrantů, zatímco se zvuky výstřelů přibližovaly stále blíž a blíž.
Kent řekl, že vynaložil značné úsilí, aby konvertoval své záběry do digitálního formátu s vysokým rozlišením a poskytl překlad toho, co říkali studenti a co vyslanci státních úřadů komunistické strany křičeli přes megafony. Chtěl, aby diváci viděli, jak se události vyvíjely, jak armáda řekla demonstrantům, aby „odešli nebo zemřou“ a jakou studenti prokázali „statečnost ve snaze pomoci svým zraněným přátelům a evakuovat je do bezpečí“.
Ke konci filmu padne záběr kamery na mladý pár, jak sedí u Památníku lidových hrdinů. Dívka v jeden okamžik zneklidní, protože si všimne, že ji natáčí Kentova kamera. Kent ve filmu vysvětluje, že musel zvednout hlavu od kukátka kamery, aby viděla, že je zahraniční novinář a nenatáčí studenty na objednávku čínského režimu.
„Proč se na mě tato mladá žena dívala s podezřením? Protože měla strach. Přemýšlela, jestli ta osoba s kamerou nahrává pro vládu. Ve skutečnosti měla důvod se obávat, protože to tak mohlo být,“ vysvětluje Kent.
Kent podle jeho slov nechtěl místo opustit a nechat studenty napospas armádě, ale jako profesionál cítil zodpovědnost publikovat záběry, které na místě pořídil. Pokud by zůstal na náměstí déle, armáda by se ho mohla pokusit zadržet a čínské úřady by mohly zkonfiskovat jeho materiály. Nikdo by se potom o události nedozvěděl.
Nakonec si vložil kameru pod paži jako míč při rugby a začal „utíkat jako záložník“. Všiml si, že ho vojáci pozorují. Jakmile se ocitl v okolních ulicích přiléhajících k náměstí, uviděl, že policisté masivně zatýkají lidi, zejména novináře s kamerami. Jeden z jeho kolegů byl zajat skupinou vojáků, kteří ho bili a vykřikovali „zbijte to prase“.
Kent byl také téměř zatčen poté, co si ho skupina policistů všimla a začala ho pronásledovat. Podařilo se mu uniknout díky místní rikše. Jakmile se setkal se svými kolegy, společně se postarali o tom, aby se záběry dostaly do Hongkongu a Tokia. O několik týdnů později opustil Čínu.
Kent řekl, že se rozhodl zpřístupnit film na své internetové stránce skyreporter.com, aby se o tom, co se stalo, mohlo dozvědět více lidí.
Film končí záběry na otevřený dopis „Matek dětí zavražděných na náměstí Tiananmen“ adresovaný vůdci čínského režimu, ve kterém žádají o „pravdu, odškodnění a přijetí odpovědnosti“ za masakr, který vzal životy jejich dětí.
„Po všech těch letech v Číně jsou dost odvážné od komunistické strany žádat, aby se za to musela zodpovídat,“ říká Kent. „Představte si to obtěžování a hrozby, kterými jsou vystavovány, ale snášejí to. Jsou to skvělí lidé,“ míní Kent.
Z původního článku newyorské pobočky The Epoch Times přeložili Martin Konečný a Milan Kajínek
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
