Luca D’Alberto při bratislavském koncertě ve Velkém koncertním studiu Slovenského rozhlasu; 28. června 2019. (Rudolf Baranovič)
Skladby italského multiinstrumentalisty a skladatele Lucy D‘Alberta transformují silné niterní pocity do hudby a ta zase na oplátku vyvolává silné emoce v posluchači. Každý zvlášť, a přece všichni spolu jsme se vydali do hlubin své duše za inspirativního doprovodu Lucova uměleckého tria mistrně ovládající violu, violončelo a klavír.
Místy rozjímavá, jindy zase dramatická, ale vždy podmanivá, taková je hudba 36letého talentu italské neoklasické hudby. Lucovy skladby znáte možná z reklamy Applu nebo z televizního seriálu Salvation. Ostatně s filmovým a divadelním průmyslem spolupracuje Luca často, jmenujme alespoň italského režiséra Michela Placida (proslul jako Corrado Cattani v seriálu Chobotnice) nebo Petera Greenawaye.
Lucovy skladby svým stylem připomínají krajana Einaudiho nebo Francouze Yanna Tiersena, jenž se proslavil soundtrackem k Amelii z Montmartru. Luca ale namítá, že zatímco jiní začínají svá díla klavírem, on sází na smyčce, kdy ústřední roli hraje jeho milovaná viola.
Po bratislavském koncertě jsme si s Lucou sedli, abychom se ho zeptali na pár otázek:
Luco, kdy jste začal hrát?
Ve svých pěti let. Vystudoval jsem housle a violu. Ale po velké kariéře ve vážné hudbě, která přišla na začátku, jsem cítil, že nechci hrát jen hudbu někoho jiného, ale i svou vlastní. A tak jsem začal hodně skládat.
Kde berete inspiraci? Přichází náhle nebo nad tím musíte hodně přemýšlet?
Inspirační krizi jsem naštěstí nikdy neměl. Právě naopak, mám ten pocit, že je to jako plameny, které ve mně vzplanou. Někdy je to na mě až moc, hlavně když jsem byl mladší, jsem ty plameny nedokázal zvládat.
Někdy je to až bolestivé, že to nejsem já, kdo rozhoduje, kam jít, ale můj talent mě zavede tam, kam se mu zachce. Někdy se my dva neshodneme (směje se) na směřování...Například někdy jste stydlivý člověk a chcete být o samotě, ale musíte se naučit svůj talent sdílet, takže to občas může být náročné.
Preferujete tedy při skládání samotu?
Vždycky jsem při skládání sám. Na svých albech hraji na všechny nástroje, většinou nespolupracuji s orchestrem ani s kapelou. Ano, může to být krásné, ale zvuk může být tak trochu klišé. Proto používám více vrstev violy, a to dává mému albu opravdu osobitý zvuk.
Luca D’Alberto Trio při vystoupení v Belgii. (poskytl Luca Luca D’Alberto)
Čili s kapelou vystupujete, tak jako dnes, pouze naživo?
Ano, pouze naživo. Když hrajete naživo, museli byste mít kolem sebe moc elektroniky, a to by nebylo tak osobní. Ale ve studiu pracuji vždycky sám.
Dnes jsme slyšeli, že kombinujete klasické nástroje s elektronikou, a vytvořilo to dobrý efekt. Umocnilo to velkolepost skladby a vyjadřovací sílu akustických nástrojů. Je tohle něco, po čem je dnes poptávka?
Mixování elektroniky s klasickou hudbou se dělá už dlouho. Myslím si, že hlavní část tohoto experimentu je tak trochu kýčovitá, a tak trochu propadák. Spoustu těchto pokusů v 70. letech skončilo jako kýč. Proto bych řekl, že musíme tuhle rovnováhu studovat víc, protože je velice křehká. Technologie se neustále vyvíjí a čistě elektroničtí umělci jsou otroky technologie. Já se tyhle věci snažím vyvažovat, uzavírat to elegantně a dát tomu nějakou rovnováhu.
Proč se vaše poslední album jmenuje EXILE (Exil nebo Vyhnanec)?
Při práci na tomto albu jsem se zamkl do pokoje a izoloval se od světa, abych dal průchod svým emocím a převedl je do hudby. Když dělám na něčem novém, všechno si skládám, hraju a nahrávám sám, to moc lidí nedělá. Název odráží mou touhu být přítomný v mé vlastní hudbě, nezávislý na druhých a použít své vlastní silné stránky a limity.
Normálně máte celý štáb producentů, umělců a hudebních aranžérů, ale já si to dělám na sto procent všechno sám. Přeji si, aby umělci v budoucnu pracovali s tím, co mají, využili plně svůj potenciál. Já chci poslouchat toho umělce, co on umí, ne celý ten tým za ním a jejich nápady. Umělec by měl pracovat s dary, které má. Navíc spousta velkých jmen ukradla nápady svých spolupracovníků, lidí, co s nimi hráli na turné.
Jaké vlastnosti musí mít skladatel, aby vytvořil dobrou hudbu, takovou, co chytne člověka za srdce?
Být k sobě i k obecenstvu upřímný, nebát se odhalit svou duši se všemi svými přednostmi a zranitelností.
Jak se vám líbí v Bratislavě?
Líbí. Je to kombinace dekadentní krásy a pozornosti, jakou lidé věnují umění. Nežijí jen v minulosti, ale i v přítomnosti a budoucnosti. V Itálii máme momentálně takovou situaci, že země je uzavřená do sebe, pokulháváme. Je to italské umění pro Italy. Na to, jaké máme možnosti, to není kdoví co.
Například Michele Placido říká, že není problém, že se u nás dělají komedie, ale že máme 99 procent komedií a když chce někdo dělat něco jiného, nějaký angažovaný film, je to téměř nemožné. Kdyby tam byla rovnováha mezi dramatem a komedií, bylo by to skvělé, ale když je to jen pro zasmání… (povzdechne si).
Jaké máte další plány?
Připravuji projekt se zpěvákem kapely Editors, Thomasem Smithem. Bude to v příštím roce, mám z toho radost a těším se na to. Takže svou energii teď soustředím tím směrem, bude to zase něco jiného, než dělám já, pop-rock, pravděpodobně moje hudba doprovázená jeho zpěvem.
Děkujeme za rozhovor.
