Američanka Jennie Jerome Churchillová a její britský manžel Lord Randolph by se pravděpodobně nikdy nekvalifikovali do soutěže o cenu pro Nejlepší rodiče roku.
Přestože Winston svého otce zbožňoval, Lord Randolph zřídkakdy Winstonovi projevil náklonnost, protože ho považoval za líného a slabého. Vzdálenost mezi otcem a synem byla zkrátka obrovská.
V životopise Churchill: Walking With Destiny, spisovatel Andrew Roberts uvádí, že v roce 1930 po jedné z rodinných večeří řekl Winston Churchill svému vlastnímu synovi: „Dnes večer jsme spolu měli nepřetržitou konverzaci delší, než jsem kdy měl já se svým otcem za celý náš život.” Navzdory této poznámce o odtažitém vztahu Winston i přesto ctil památku svého otce.
A také hluboce miloval svoji matku, ale opět zjišťoval, že své chlapecké city vůči ní byl nucen ignorovat nebo odstrčit. Krásná a temperamentní Jennie byla totiž, podobně jako její manžel v politice, chycena ve víru společnosti své doby.
Během let studií, které Winston trávil pryč z domova, opakovaně psal svojí matce a prosil ji, aby jej navštívila, ale jako obvykle jeho prosby zůstaly nevyslyšeny. Andrew Roberts ve své knize dále popisuje, že „v letech 1885 až 1892 napsal Churchill svým rodičům sedmdesát šestkrát; a oni jemu šestkrát. Převážná většina Churchillových dopisů nepožadovala nic víc než lásku a pozornost. Jejich dopisy naopak obsahovaly neustálé připomínky.“
Vstupte, slečno Everestová
Kvůli svému rušnému společenskému životu, podobně jako ostatní ženy její společenské třídy, předávala Lady Churchillová opatrování svých dvou synů, včetně Winstonova mladšího bratra Jacka, do rukou chův. Winstonovou oblíbenou chůvou se stala Elizabeth Everestová.
Byla to právě slečna Everestová, kterou Winston nazval „Woom“ (poznámka: zkrácená hovorová verze slova „žena“, obecně se používá pro označení manželky, přítelkyně nebo partnerky), a která se o něj starala, když byl nemocný a často mu poskytovala útěchu a radu. Churchill na ní později vzpomíná: „Moje chůva byla mojí důvěrnicí. Právě jí jsem svěřil mnohé ze svých obtíží.“
Později po její smrti napsal: „Byla to moje nejmilejší a nejdůvěrnější přítelkyně po celých dvacet let mého života.“ Když umírala, seděl s ní a držel ji za ruku, dokud „neodešla“. Zúčastnil se jejího pohřbu, vztyčil náhrobek na její památku a platil za péči o její hrob tak dlouho, dokud byl živ.
Naproti tomu ve své autobiografii „Můj časný život“ píše Churchill o své matce: „Svítila pro mě jako Večerní hvězda. Miloval jsem jí draze – ale na dálku.“
Proměna matky po smrti Lorda Randolpha
To vše se změnilo v roce 1895, když Lord Randolph zemřel. V jeho nepřítomnosti se vztah mezi Jennie a jejím 21letým synem doslova otočil o 180 stupňů. Historik William Manchester ve své knize The Last Lion: Visions of Glory uvádí, že „pomalu přesměrovala svou oddanost ke svému brilantnímu, výstřednímu synovi. Její vášeň proudila hluboko a silně, bylo to pro něj nesmírně prospěšné, i když nezaměnitelné za mateřskou lásku.”
Navazovala mnoho společenských vztahů. Byla známá svým vtipem a šarmem. Vysloužila si také pověst spisovatelky, účastnila se večírků a plesů. Neměla také ke své škodě nouzi o řadu milenců. Když se Jennie vložila do pomoci pro svého syna, dokázala znovu a znovu využívat svůj vliv a pomáhat mu dosáhnout úspěchů, o které tak naléhavě usiloval.
Toto nové pouto mezi matkou a synem bylo obzvláště silné v letech 1895 až 1900. Po Winstonově promoci na britské vojenské škole Sandhurst, mu pomohla Jennie prostřednictvím svých styků k lukrativnímu postu ve Fourth Hussars, britském jezdeckém pluku. Jennie jako spisovatelka využila svých kontaktů ve světě tisku a zařídila Winstonovi možnost posílat zprávy o bojích, kterých se účastnil v Indii, pro deník Daily Telegraph. Tím mu Jennie pomohla vstoupit na dráhu spisovatele, která mu poskytla ekonomické zabezpečení po zbytek jeho života, a nakonec mu přinesla i Nobelovu cenu za literaturu.
Působila zároveň jako agentka i publicistka při vydávání jeho první knihy „Příběh polních sil Malakand“, pro níž opět využila mnohých konexí ve vydavatelských a politických kruzích. Později požádala předsedu vlády Lorda Salisburyho o Winstonův přesun z Indie do Súdánu, kde se zúčastnil jednoho z posledních útoků kavalérie britské armády, o němž napsal další knihu nazvanou Říční válka: Historický popis znovuzískání Súdánu. Po návratu Winstona z těchto a dalších dobrodružství neúnavně pracovala na tom, aby ho seznamovala s různými politiky a doufala, že mu pomůže ke vstupu do parlamentu.
Když Winston vyhrál volby do parlamentu, napsal matce vzkaz: „Nikdy bych to nedokázal, kdybyste nepřenášela vtip a energii, které jsou nezbytné.“
„Velice věřím ve vaši hvězdu“
Jennie posílala Winstonovi vtip a energii prostřednictvím dopisů plných povzbuzení. Posílala mu knihy, které si žádal během pobytu v Indii. Posílala mu poznámky plné rad a napomenutí. Koncem roku 1915, poté, co Churchillova myšlenka útočit na Německo přes Dardanely selhala a Churchill vykonával vojenskou službu na západní frontě, Jennie mu dodávala odvahu a podporu. V dopise mu napsala: „Velice věřím ve vaši hvězdu.“
I v praktických věcech se ukázala jako neocenitelná pomocnice. Pomohla zařídit jeho pokoje, najít sekretářku a osobně asistovala jeho raným politickým kampaním.
O tomto životním období Winston později řekl: „Moje matka byla vždy po ruce, aby mi pomohla a poradila, ale teď už mi bylo jednadvacet a ona se už nepokoušela o rodičovskou kontrolu. Opravdu, brzy se stala horlivým spojencem, podporovala mé plány a hájila mé zájmy veškerým svým vlivem a neomezenou energií. Stále měla mladých čtyřicet, krásná a fascinující. Pracovali jsme společně za stejných podmínek, spíše jako bratr a sestra, než jako matka a syn.“
Jennie Jerome Churchillová zemřela v roce 1921. Její syn přišel k její smrtelné posteli příliš pozdě, aby se mohl rozloučit se ženou, která pro něj v mládí tolik znamenala a která později prosazovala jeho ambice. Po skončení pohřebních obřadů stál muž, který se stal největším anglickým premiérem, vedle hrobu své matky osamělý, plakal a na její rakev položil pugét růží.
Na bojištích po celém světě vojáci v těžkých chvílích plakali se vzpomínkou na své matky, když umírali. Abraham Lincoln jednou prohlásil: „Za všechno, čím jsem, nebo doufám, že budu, dlužím své andělské matce.“
V díle Mercedes a Anne Maloneyových nazvaném Ruka, která houpá kolébku: Matky a synové, můžeme nalézt řadu slavných mužů silně ovlivněných jejich matkami. Ne všechny tyto ženy byly anděly, ale jejich láska, dispozice a smysl pro principy zanechaly na jejich synech nesmazatelný otisk.
Jeff Minick má čtyři děti a rostoucí četu vnoučat. Po dobu 20 let učil historii, literaturu a latinu na seminářích studentů domácích škol v Asheville v New Yorku. Dnes žije a píše ve Front Royal, Va.
Z originálního článku deníku The Epoch Times New York přeložila M.S.
