Rakovina je jedna z nejběžnějších onemocnění naší doby, a přesto ti, kteří jí čelí, zřídka vědí, co konkrétně na ně čeká. Mají pouze obecnou představu. Michele Goncalvesová ve své sérii článků pro Epoch Times líčí své vlastní zkušenosti s rakovinou tlustého střeva a konečníku od doby před diagnózou až po rekonvalescenci.
Když jsem se poprvé setkala s onkologem, který měl na starosti moje ozařování, bylo to během třídenního orientačního pobytu, jen pár týdnů potom, co mi stanovili diagnózu: rakovina tlustého střeva a konečníku 3. stupně.
V hlavě jsem měla pocit, jako by mi ji vypolstrovali vatou, a všechny konverzace se zdály zpomalené. Spoustu z toho, co mi říkal, jsem vůbec neregistrovala.
Slyšela jsem, jak mi popisuje vedlejší účinky radiace, ale nějak jsem nevnímala, co říká. Samozřejmě, byly tam krátkodobé vedlejší účinky, jako pálení, bolest při močení a podobně, což jsem opravdu očekávala a rozuměla jsem tomu jasně.
Šok s menopauzou
Jenže tam byly i dlouhodobé vedlejší účinky, jako nucená menopauza a také poškození vaginální tkáně. Na to jsem nebyla připravena ani psychicky, ani fyzicky.
Než jsem šla za týden na simulační ozařování, na internetu jsem si zjistila typické vedlejší účinky. Sama sebe jsem se ptala: ,,Bude ta menopauza trvalá nebo je tam šance, že by se mi měsíčky za čas vrátily?”
Onkolog tvrdil, že to bude trvalé. Byla to rána. Neměla jsem sice v plánu mít děti, ale ta tvrdá realita, že mě to poškodí rozmnožovací soustavu a navždy mě to odepíše, byla devastující.
Bylo mi jen 46 let a kromě toho, že mám rakovinu, budu se ještě muset vypořádat s nevyzpytatelným přechodem. Bylo to těžké, ale říkám si, že kdybych si přála mít ještě rodinu, bylo by to o to těžší.
Co mě opravdu překvapilo, bylo, jak rychle vedlejší účinky přišly.
Jde do tuhého
Svoje úplně první ozařování jsem měla 24. ledna 2018 a v polovině února už mi přestal menstruační cyklus. Normálně mastná pokožka, kterou jsem mívala, byla najednou strašně vyschlá.
Den před poslední dávkou radiace, 2. března, jsem zažila svůj první nával horka. Slyšela jsem starší ženy, jak o návalech horka mluví, ale když se mi to stalo, stejně mě to překvapilo. Skutečně je to pocit, jak by vás zevnitř vařili na 300 stupňů.
A po tom horku přijde nával mrazivého chladu. O tom už mi nikdo neřekl. A aby se to završilo, měla jsem daleko vyhraněnější emoce. Brečela jsem ještě víc než předtím. Věděla jsem, že tento „dárek“ také patří k přechodu.
Vrcholem přijetí tohoto nového „normálu“ bylo, že jsem se na posledním ozařování zhroutila. Omluvila jsem se všem za své „vyšilování“ a hlasitě jim oznámila, že jsem teď ,,ženou v přechodu”.
Celá ta scéna byla tak trochu legrační, když si to opětovně vybavím, ale tehdy jsem byla spálená troska – doslova i obrazně.
Další nepříjemné překvapení
Další dlouhodobý vedlejší účinek ozařování se týkal intimních partií. Šlo o poševní stenózu. Nechám vás, abyste si sami vyhledali vědecké vysvětlení tohoto pojmu, ale v podstatě jde o to, že máte poškozenou vaginální trubici.
Scvrkne se a objeví se na ní zjizvená tkáň. Kvůli tomu je velice bolestivé a někdy dokonce nemožné mít pohlavní styk nebo gynekologickou prohlídku.
Neměla jsem pocit, že bych o tomhle byla informována, než mě poslali na léčení. Opravdu si nevzpomínám, že by mi tohle nějak dobře vysvětlili.
A tak jsem musela pátrat na internetu. Zklamalo mě, že mi nedali žádné letáky nebo webstránku, kde by mě na toto připravili.
Co jsem se dozvěděla, je v podstatě to, že po ozařování musí mít žena buď pravidelný pohlavní styk nebo si musí koupit dilatátor, který se používá 2–3krát týdně, aby se tkáň vevnitř roztahovala. Když to neuděláte, trubice se extrémně zúží.
V polovině ozařování jsem se na to zeptala svého onkologa a jeho sestřičky. Tehdy už jsem měla dilatátor koupený. Pověděli mi, abych během léčby nic nepoužívala a že tkáň pocítí dopad až nějaké tři měsíce po léčbě.
A tak jsem dala na jejich radu a víc než tři měsíce jsem nic nedělala a pak jsem šla hned na odstranění nádoru. To mě odepsalo na dalších devět týdnů a cítím, že jsem přišla o prostor, kdy jsem se této otázce měla pořádně věnovat.
Teď se potýkám s problémy extrémního zúžení tkáně, což mi neumožní projít klasickou gynekologickou prohlídkou, natožpak čímkoliv jiným.
Zašla jsem si za terapeutem, který se specializuje na pánevní dno, a ten, když mě prohlédl, potvrdil, že se mi výrazně zúžila tkáň. Bylo mi doporučeno používat pětkrát týdně na 10 minut dilatátor, aby se mi tkáň roztáhla.
Nemusím ani zmiňovat, že co se týče této terapie, nejsem moc pilná pacientka. A vůbec celé to téma je mi nepříjemné a těžko se mi o něm hovoří.
Normálně jsem velice otevřená (proto také píšu o svých zážitcích s rakovinou pro noviny), nicméně přiznávám, že tohle je výjimka.
Doufám, že tato informace pomůže dalším lidem, kteří čelí podobné situaci. I když jsem o tom nepsala, muži samozřejmě také čelí při ozařování rakoviny konečníku poškození tkáně v intimních partiích a i na ně to bude mít v intimní sféře dopad.
Proto se určitě zeptejte svého onkologa na co nejvíc otázek, než do této fáze půjdete, abyste si byli plně vědomi toho, co můžete očekávat.
Příště se budu věnovat jinému tématu. Do té doby se zhluboka nadechněte, buďte hodní a užívejte si každý den.
Michele Goncalvesová pracuje přes den jako finanční auditorka pro jistou společnost ze seznamu Fortune 500 a v noci se s vášní věnuje získávání znalostí o holistické a funkční medicíně.
Přeloženo z anglického originálu.
