Rakovina je jedna z nejběžnějších onemocnění naší doby, a přesto ti, kteří jí čelí, zřídka vědí, co na ně konkrétně čeká. Mají pouze obecnou představu. Michele Goncalvesová ve své sérii článků pro Epoch Times líčí své vlastní zkušenosti s rakovinou od doby před diagnózou až po rekonvalescenci.

Říct, že jsem byla vystrašená, když jsem nastupovala po odstranění tumoru na intenzivní chemoterapii (infúze a prášky), by bylo podhodnocené, protože jsem věděla, že moje ultracitlivé tělo to nebude dobře snášet. Přestože tato zkušenost byla krátká (skončila jsem po druhém cyklu), to, co jsem se o sobě a chemoterapii na této přetěžké cestě dozvěděla, se mnou zůstane navždy.

Vzpomínám si, jak jsem brečela v kanceláři chemoterapeuta, kde jsem vysvětlovala svou úzkost z blížícího se data léčby. Znovu a znovu mi bylo opakováno, že mám na vybranou, a jestli nechci s léčbou pokračovat, stačí to oznámit. Je to moje právo.

Slyšet něco takového mi úžasně dodalo síly a pomohlo mi to nabrat kuráž, abych čelila svých strachům.

První cyklus

Konečně přišel ten den. Přijela jsem do centra a všechno to začala infúzí, kterou mi napíchli do ruky, jak už tolikrát předtím. Než jsem sem šla, měla jsem za sebou už několik prohlídek, ale nikdy nezapomenu ten sestřiččin ustaraný pohled, když mě uviděla.

„Ehm, máte na hrudi (injekční) port?“ zeptala se mě, když se podívala na infúzku, co mi měla dát.

„Ne, nepotřebuji žádné porty a bylo mi řečeno, že nic takového nepotřebuji,“ odvětila jsem.

„No, víte, ten chemický lék, který budete dostávat (Oxaliplatin) je strašně kyselinový a normální infúzí to bude hodně pálit. Potřebujete centrální žilní katetr, ale protože zbytek centra už je dnes zavřený, můžeme protentokrát použít alternativu.“

Když to řekla, zamlžilo se mi před očima. Panika vypukla naplno. Další dvě hodiny byly hodně intenzivní, jak si chemikálie razily cestu žílami.

Nejhorší bolest přišla potom, kdy mi na několik týdnů natekly žíly a byly hodně citlivé. Na každé další sezení jsem musela mít periferně zaváděný centrální katetr. Druhé sezení už šlo lépe.

Zastavení léčby

Co se týká vedlejších účinků, vzpomínám si, jak mi po první infúzi, po cestě domů v autě, šíleně tikalo v oku. Druhý den se objevily běžné problémy jako intenzivní, ostrá bolest pokaždé, když jsem se dotkla něčeho studeného nebo něco studeného vypila.

Také tam byly méně vážné neurologické problémy jako nahodilé ochrnutí levé ruky, levé strany tváře a na rtech. Naštěstí to trvalo vždy jen pár minut. A také, když jsem se rozbrečela, což bylo naneštěstí často, měla jsem pocit, jako by mi do očí píchaly tisíce nožů.

K tomu všemu se dostavily ještě závratě, i když to jsem čekala. Vlastně ten první cyklus nebyl až tak zlý, ale když jsem začínala druhý, zvracela jsem po infúzích tak moc, že jsem nemohla několik dnů nic jíst ani pít. Dočasně jsem musela přestat s chemo léky Xeloda, které jsem musela brát 14 dnů po každé infúzi.

Měla jsem tolik neurologických problémů, že jsem se rozhodla zajít na pohotovost všeobecného lékaře v mém centru pro léčbu rakoviny a nakonec jsem po pár dnech telefonicky oznámila svému onkologovi, že končím s léčbou.

Domluvila jsem se s ním na konzultaci za další týden a on souhlasil se zastavením chemoterapie. Poznamenal, že v mém případě přínosy očividně nepřevýší vážná rizika, protože biopsie, které mi dělali při operaci, ukázaly, že v nádoru ani v okolních lymfatických uzlinách rakovina není.

Byla jsem ráda, že není proti, a oddechla jsem si, že mám tuto velice těžkou fázi za sebou.

Příště se budu věnovat jinému tématu. Do té doby se pořádně nadechněte, buďte hodní a užívejte si každý den.

Michele Goncalvesová pracuje přes den jako finanční auditorka pro jistou společnost ze seznamu Fortune 500 a v noci se s vášní věnuje získávání znalostí o holistické a funkční medicíně.

Přeloženo z anglického originálu publikovaného na www.theepochtimes.com.