Pokrokům v moderním lékařství vděčíme za výrazné zlepšení zdravotních podmínek, koneckonců se nám téměř podařilo vymýtit choroby, které kdysi decimovaly obyvatelstvo ve velkém.
Existuje však jeden objev, který není až tak lékařského rázu, a přesto měl na zmenšení úmrtnosti obrovský vliv.
Čtenáři odborného lékařského časopisu British Medical Journal hlasovali v roce 2007 v anketě o největší medicínský objev od roku 1840, kdy se začal tento časopis publikovat.
Z jedenácti tisíců hlasujících čtenářů mělo nejvíce příznivců – ano, nečekané – zavedení vodovodních rozvodů do domácností. Ani antibiotika, ani moderní operační zákroky nedokázaly porazit tento pro nás tak všední vynález.
Přívod čisté vody a odvod té špinavé nám přinesly nejen teplou sprchu a pračku, ale také jeden aspekt velmi důležitý pro zdraví. Široké zavedení dnešních sanitárních standardů totiž vedlo k razantnímu poklesu nakažlivých epidemií, které kdysi sužovaly západní svět.
Vybudování složité infastruktury, která tuto změnu umožnila, zabralo dlouhé roky. Profesor historie na University of British Columbia Peter Ward se vzniku moderní hygieny věnuje ve své knize The Clean Body (Čisté tělo).
Revoluce v hygieně
Často se má za to, že objevení teorie o bakteriích, tedy myšlenky, že mikrobiální život způsobuje nakažlivé choroby, přímo vedlo k zavedení současných hygienických standardů.
Tato teorie v tom sice jistou roli sehrála, nicméně semínka hnutí za čistotu vyrašila dávno předtím.
Podle Warda spadá začátek tzv. hygienické revoluce do konce 18. století, kdy čím dál větší počet Evropanů ze středních vrstev začal považovat koupel za způsob, jak předvést, kde na společenském žebříčku stojí.
Není žádnou náhodou, že se tento trend vynořil v osvícenství, kdy společnost začala přehodnocovat zažité pověry a přicházet s racionálními odůvodněními.
Zlá voda
A tak došlo k tomu, že lidé začali měnit svůj postoj k vodě dlouho předtím, než se objevil koncept bakterií. Předtím totiž voda nebyla považována za prostředek očisty, jak to vnímáme dnes.
Ve středověku viděli vodu jako duchovní věc (svěcená voda, křest). Na jednu stranu mohla být použita i pro zdravotní účely, ale na straně druhé lidem přinášela také choroby a smrt.
Názory tohoto druhu přetrvaly až do doby vlády francouzského krále Ludvíka IV., který držel trůn víc než 70 let, až do roku 1715. S jeho jménem si spojujeme opulentní garderobu a výstavní paláce, ale ne tolik lidí už ví, že se koupal pouze dvakrát v životě.
Král Ludvík trpěl křečemi, a lékaři mu proto doporučovali koupel jako formu léčby. Jenže to u něj vyvolávalo bolesti hlavy, a tak se po své druhé koupeli rozhodl, že už do vany nikdy nevstoupí.
Pravidelnou koupel dnes považujeme za samozřejmost, ale podle profesora Warda to tak za časů Ludvíka IV. nebylo.
„Nepovažoval se za špinavého a stejně tak ani jeho současníci. Hygienu prováděl tak, že si měnil spodní prádlo, údajně několikrát denně. Tak se tělo tehdy čistilo. Šaty vstřebaly tu špínu, kterou tělo vyloučilo, a pak se sundaly a vyměnily za něco jiného,” vysvětluje historik. Nežádoucí odér se maskoval štědrými dávkami voňavek.
Vana na půjčení
Když se koncem 18. století začal šířit trend koupání, cílem nebyla nejprve čistota. Lidé to považovali za jakési požitkářství, luxus a způsob, jak se odlišit od nižších vrstev.
Co dělalo z koupele tak exkluzivní záležitost? Částečně to byla cena vody. Uvažte například, že v Paříži stálo začátkem 19. století naplnit vanu vodou asi tolik, kolik si běžný nádeník vydělat za tři dny.
A i když jste si vodu dovolit mohli, problém byl, kde koupel vykonat. Koupelny tehdy v domech nebyly a jít se opláchnout do jezera nebo do řeky se považovalo za nemravné a často to bylo i proti zákonu.
Ale kde je poptávka, vznikne i nabídka, a tak se ve velkých evropských městech objevila nové služba – firma vám do domu dovezla vanu i s vodou a po koupeli si ji zase odvezla.
Koupele pro veřejnost
S tím, jak se koupání rozšiřovalo, začal se vynořovat také ostrý kontrast mezi čistou bohatou vrstvou a nemytými masami.
„Někteří společenští reformátoři z poloviny století viděli úzkou spojitost mezi tím být čistý a být vážený, mít lepší příležitosti a dobrý život,“ říká historik Ward s tím, že tento postoj začal převažovat po celém západním světě.
A tak se na svět znovu dostal staronový vynález – veřejné lázně, které vznikaly v Evropě i ve Spojených státech. Za návštěvu se účtoval malý poplatek, ale přesto, zajít se jednou za týden okoupat bylo stále mimo dosah většiny.
Nicméně tlak přivést hygienické normy horní vrstvy chudým neustával. Částečně to bylo způsobeno zápachem a částečně novým pozorováním ohledně nemocí: kde je koncentrace špíny, tam se brzy objeví i epidemie.
Zřetelně to bylo ukázáno na příkladu cholery, jednoho z největších zabijáků moderních dějin. Přesto lékaři ještě nechápali, proč k tomu dochází. Vysvětlení přišlo až koncem 19. století ve formě teorie o bakteriích.
Pro zastánce hygieny byla teorie o bakteriích vítaným vědeckým objasněním jejich snah. Profesor Ward však poznamenává, že tento názor se nesetkával s jásavým přijetím. Dokonce řada doktorů měla k tomuto konceptu výhrady a nemohla uvěřit, že by zdrojem infekce byly nějaké mikroskopické bytosti.
„Máme sklon myslet si, že teorie o bakteriích byla jako nějaký čarovný okamžik, kdy se všechna ta moudrost a pochopení přetransformovala ve velice krátkém čase,“ objasňuje profesor Ward a dodává, že teorie „nebyla široce přijata ještě dlouhou dobu po zveřejnění“.
Voda do domácností
Dnes si jen stěží dokážeme představit život bez ní a snad je to proto, že vodovodní potrubí běží doslova v pozadí našich životů. Čistá voda spolehlivě vytéká z kohoutků a ta špinavá nepozorovaně odchází pryč.
Je však důležité uvědomit si, že to celé se odehrává díky infrastruktuře pod zemí. Moderní rozvody vody sestávají ze dvou systémů – jeden přivádí čistou vodu do domu a ten druhý ji odvádí pryč.
Jde o složitou a drahou soustavu, ale díky ní si můžeme být jisti, že pitná voda nebude kontaminována nebezpečnými bakteriemi.
Vymyslet tento propracovaný systém znamenalo nechat se inspirovat ztracenou technologií z minulosti. Už před dvěma tisíci lety totiž fungovaly vodovodní systémy ve velkých městech říše římské.
Vodovodní rozvody zažily comeback ve 20. století, kdy se přístupu k pitné vodě z kohoutku dočkala velká část obyvatel na venkově a takřka všichni obyvatelé měst.
Se všeobecnou dostupností se snížila i cena vody, ale pravidelné koupání nebylo ještě nějaký čas běžnou záležitostí.
„Často se neví, že ve Spojených státech, které byly v polovině 20. století nejbohatší zemí západního světa, měla v té době koupelnu pouze polovina domácností. Všeobecným standardem se stala víceméně až v 80. a 90. letech,“ popisuje profesor Ward.
Díky potrubí v našich domovech se začaly normalizovat návyky moderní hygieny. Školy a nemocnice začaly klást důraz na pravidelné umývání rukou ve snaze snížit šíření nemocí a bakterií a výrobci mýdel nám toto poselství neustále masírovali do hlavy pomocí tisku, rozhlasu i televize.
Proč je vodovod tak důležitý?
Nikdo už dnes nepochybuje o tom, jakou roli mají hygienické podmínky při boji proti chorobám. Někdy se za nejlepší nástroj ničení chorob považuje očkování, ale další tvrdí, že se význam vakcín zveličuje a že kredit by se měl připisovat spíš zavedení moderních sanitačních standardů.
Kampaně na očkování se objevily v té samé době, kdy se začaly ve velkém využívat kanalizační a vodovodní přípojky. Jedním příkladem může být dětská obrna. Tento virus se přenáší lidskými výkaly a v oblastech, kde je špatná hygiena a sanitace, se může roznášet velice rychle.
S odstupem můžeme říci, že víc jak dvousetletý posun k větší čistotě měl pozitivní dopad. Někteří lékaři však varují před zacházením do extrému a upozorňují, že ne všechny bakterie jsou škodlivé a jejich naprosté vyloučení z našeho života může vést k oslabení imunitního systému.
Objevují se tudíž hlasy z řad odborníků, které radí, abychom to s dezinfekčními prostředky nepřeháněli, abychom si neničili pokožku nadměrným používáním mýdel a dokonce doporučují dětem, aby si pro své vlastní dobro hrály ve špíně.
Profesor Ward chápe praktické i ideologické důvody, které k takovému uvažování vedou, ale věří, že do extrémů nepůjdeme.
„Hlavní cesta, jak se nemoc přenáší, je z ruky do úst, a proto jsou čisté ruce důležité. Proto má každá nemocnice u vstupů všechny ty malé dezinfekční dávkovače.”
Už od doby bronzové jsou si lidé vědomi toho, že když si chrání tělo a životní prostředí před znečištěním, společnost bude vzkvétat. Když je opak pravdou, bude se dařit nemocem.
„Jde o jeden z klíčových principů současné epidemiologie a zdravotnictví a spočívá na základních vědeckých znalostech,” podotýká profesor Ward.
Přeloženo z článku z newyorské edice The Epoch Times.
