Názor

První díl

Proto, chceme-li vést útok, musíme vypadat neschopně; pokud chceme použít síly, musíme vypadat nečinně; pokud jsme blízko, musí to vypadat, že jsme daleko; pokud jsme daleko, má nepřítel věřit, že jsme blízko.” – Sun-c, čínský generál a autor knihy Umění války

V roce 1993 dostal Andrew W. Marshall zajímavou myšlenku. Coby šéf méně známé agentury ministerstva obrany (DoD) pro plánování US zahraniční strategie (United States Department of Defense’s Office of Net Assessment) přivedl do týmu Petera Schwartze. Schwartz je známý futurista a inovátor, přičemž se zamyslel a vyprodukoval sérii převratných úvah o tom, jak se koukat na hrozby proměňujícího se světa ve smyslu – „co kdybychom nemohli použít nástroje a kapacity naší mocenské převahy, jak by to vypadalo?”

Motivem k výše uvedeným úvahám byly pochybnosti majora US Air Force Marka A. Stokese, přidělence US obranné kanceláře ambasády v Pekingu, o pravdivosti informací poskytovaných čínskou stranou o stavu jejich armády. Ten se vydal na vlastní pěst do Hunanu, měníc po cestě taxíky, aby zmizel čínské kontrarozvědce. Objevil tam, že budované kapacity jsou mnohem pokročilejší a neodpovídají oficiálním zprávám – rakety mířící na Tchaj-wan a kapacity budované proti US jednotkám v Japonsku a pacifickém regionu Guam. Tyto objevy způsobily první průlom v uvažování US obranného vedení o Číně.

Je nutné si uvědomit, že USA Čínu aktivně podporovaly jako protiváhu proti sovětské hrozbě a v jejím otevření dlouhodobě viděly obrovskou příležitost pro rozvoj obchodních kapacit. Navíc věřily jejim slibům o postupné a centrálně řízené cestě k demokratizaci a otevřeným trhům. Významně tomuto oblbnutí přispěl také kontrašpionážní počin „zběha” KGB Anatoliye Golitsyna, který tvrdil, že sovětsko-čínské spojení je pevné a k žádným roztržkám nikdy nedošlo. Na tomto základě US administrativy hodnotily i svůj přístup k následnému odvážnému pokusu o odlákání Číny od SSSR v podání H. Kissingera a prezidenta Nixona. Chtěly si Čínu získat na svou stranu stůj co stůj.

Ronald Reagan po svém vítězství v US prezidentských volbách v roce 1980 ve své řeči tuto podporu nadále zdůraznil, načež ministr zahraničí Carterovy administrativy Alexander Haig Číně veřejně nabídl prodej zbraní. National Security Decision Directive (NSDD) 11, podepsaná Reaganem v roce 1981 Pentagonu povolila prodej pokročilé zbrojní techniky a schválila strategii pomoci Číně modernizovat armádu na světově-konkurenční úroveň. Následující rok pak NSDD 12 umožnila rozšířit tuto spolupráci na vojenský a civilní jaderný program. [1]

I když byl Reagan skeptický k linii politiky vůči Číně od Nixona, přes Forda a Cartera, a v jeho administrativě to kvůli tomu nejednou vřelo, NSDD 140 vyjádřil naivní víru v to, že pomáhají Čínu posílit a modernizovat na úroveň stabilní mocnosti, prosazující mír nejen v Asii, ale též ve světě.  Pro porozumění šíře oné vojenské spolupráce, podívejte se, jak USA využily Čínu k tajnému odkupu zbraní, jež byly dodávány bojovníkům proti SSSR do Afghánistánu, proti Vietnamu do Kambodži a proti Kubáncům do Angoly. Většina však dosud nebyla odtajněna, je třeba si počkat:

Reagan dokonce povolil návštěvu čínské vojenské delegace v klenotu tehdejšího i současného high-tech výzkumu, v Defense Advanced Research Projects Agency (tzv. DARPA), odkud mimo jiné pochází internet, apod. Vedle toho byla poskytnuta finanční injekce k vybudování technologických výzkumných institutů pro genetické inženýrství, automatizaci, biotechnologie, laser, vesmírné technologie, cesty do vesmíru, inteligentní robotiku, atd. Z toho všeho vznikla výnosná pracovní místa, akademické granty a penězovody, na nichž je přisátý nejeden tlučhuba a expert.

Zlom

Zpátky k majoru Stokesovi, jehož šéf, admirál Eric McVadon ve své nadutosti zpravodajské reporty o skutečných aktivitách čínské armády (PLA) zavrhoval a vysmíval. A. Marshall byl však prozíravý a jmenováním Schwartze hledal odpovědi na kritické otázky, jak je možné, že tato čínská činnost pověřeným osobám unikla?

Víme své, že institucionální politika a byrokracie vede k zabetonování některých osob a také jejich myšlení, které jim ve své zabedněnosti nabízí stabilitu, profit, vliv a hovění si v sebepotvrzujícím pohodlí. Nepomohla ani zkušenost s nepokoji probíhajícími od dubna 1989, vrcholící tiananmenským masakrem dne 4. června téhož roku. US experti a média zpochybňovali úvahu, že bude zakročeno silou. Teng Siao-pching, tehdejší vůdce a miláček US médií, v květnu 1989 ztratil trpělivost a do Pekingu vyslal 250 000 vojáků, přičemž stovky a možná až tisíce protestujících studentů zastřelili na místě expanzivním střelivem. Jako dohru politbyro zrušilo 12 % existujících novin, 13 % společenskovědních periodik a 76 % z 534 vydavatelských agentur, zabavilo 32 milionů knih, zakázalo 150 filmů a potrestalo na 80 000 lidí za mediální aktivity. Dohry setrvalé cenzury a přepisování historie, dle nadřazené funkce politbyra, jsme mohli vidět v nedávných měsících i na médiích našeho západního okruhu, které si čínskou dojnou krávu nechtějí naštvat.

Nixon tehdy radil prezidentu G. H. W. Bushovi a naléhal na něj, aby myslel v dlouhodobém horizontu a tato zvěrstva přehlédl. Do toho dominoval hlas „expertů”, kteří věřili, že Teng jen chtěl uklidnit svou pozici vůči jestřábům, ale že je třeba se soustředit na čínské reformátory… Šéfové čínské propagandy, Teng Li-čchün a Chu Čchiao-mu to ale viděli jinak a za každou cenu chtěli zabránit jakémukoli „duchovnímu znečištění” ze strany USA. Ti umírnění museli zbytek svých životů strávit ve vyhnanství. [2]

Bylo třeba tyto zamrzlé hlavy trochu provětrat. Ale jak?

Futurista Schwartz navrhl určité scénáře, které se zaměřily na slabé stránky US technologické a vojenské převahy. Marshall je doplnil zpravodajskou činností Stokese a obrátil se na US Naval War College v Newportu, která má zkušenost v simulování válečných her od roku 1887. Dali dohromady dva týmy, každý o velikosti až 50 členů reprezentujících buď modré (US), nebo rudé (Čína). Složení rudých patřilo zejména velmi dobře informovaným zpravodajcům, obchodníkům a členům administrativy, kteří o Číně v té době věděli skutečně nejvíc. Když se projely všechny konvenční scénáře, modří vždy zvítězili. Pak ale Schwartz inicioval scénář, kde Čína uzavřela obchodní a politické aliance se spojenci USA, načež jim pak s jejich pomocí bránila efektivnímu přístupu do východní Asie. Tenhle scénář modří považovali za zcela zhovadilý. Stalo se však něco nečekaného, modří poprvé v historii Pentagonem vedených válečných simulací prohráli!

Byrokracie je skoro neprůchozí

Demokratické země mají svá úskalí. Souboj zájmových, vlivových a vůbec veškerých mocenských skupin vnáší do ustavených institucí neustále se proměňující dynamiku, kladoucí pokaždé důraz na cokoli jiného. Mnohdy jde o to, kdo v tu chvíli více platí nebo kolik komu přispěl na kampaň. Jindy ani přehnaná finanční částka nedokáže pohnout s matadory určitých zájmových pozic. Trvalo to další 2 roky, než Pentagon zaúkoloval zpravodajské služby důrazem na zisk informací o vojenských ambicích a schopnostech Číny. Teprve tehdy si větší skupina tzv. policy-makerů (pro nedostatek českého ekvivalentu) napříč USA uvědomila, že Tchaj-wan není jediným cílem čínských ambicí.

Začaly se studovat čínské materiály týkající se vojenského uvažování, strategií, ale též zdroje ideologické mašinérie, vykreslující USA jako ztělesněného Satana, který již od A. Lincolna spřádá proti Číně tajné plány na její ovládnutí a pokoření. Zkrátka, že všechnu ekonomickou, materiální a diplomatickou pomoc jdoucí právě od A. Lincolna, přes další k Nixonovi, apod., USA činí za účelem oklamání Číny a vlákání jí do pasti. No, co si budeme povídat, USA dlouhodobě těží především z institucionální kontroly dané sjednocením právních a tržních norem, to vše opřené o demokratické typy mocenského zřízení. Nicméně scénář překrucování historie US-čínských vztahů je mnohem větší, nacionalisticky bombastický úlet, který vydá na samotné studie.

Postupně se zjistilo, že PLA spolu s politbyrem čerpá zásadně ze strategických maxim, odvozených ze staletého období válek sedmi císařství před sjednocením pod císařem dynastie Qin, tedy Čchin, tedy velkého praotce Číňana, Jing Čen-ka. Jak je pro politbyro důležité vykreslit toto sjednocení coby nutnost k potlačení svobody jednotlivce, můžete sledovat ve státním snímku Hero, tedy Hrdina (2002). Kdo toto období a publikované stratažémy nezná, měl by si udělat domácí úkol. Je to velmi poučné čtení, čerpající z velmi promyšlených taktik špionáže, kontrašpionáže, lsti, vojenství a vychytralosti, spojující se s neskutečnou vytrvalostí v čase od doby cca 771–221 př. n. l. V Čechách známé dílo Suna-c`, Umění války, je jedním z mnoha plodů této staleté zkušenosti.

Díky tomu můžeme pochopit, proč jsme ještě dodnes tak slepí a tupí vůči tomu, co se ve světě s přispěním komunistické Číny děje. Od první válečné simulace z roku 1993 se podobný scénář vítězství rudých znovu opakoval, pokaždé se zapracováním nových a přibývajících zpravodajských zjištění. Hlavní proud informačního průmyslu, na nějž jsou třeba v ČR odkázáni i naši rozhodující činitelé a tvůrci veřejného povědomí, si toho nevšiml ani se zpožděním šesti let. V roce 1999 napsal ředitel pekingské pobočky New York Times, že nic nenasvědčuje, že by Čína svůj masivní rozvoj v technologické oblasti, sponzorovaný masivně ze strany USA, dokázala využít pro modernizaci své zastaralé armády.

Ten samý rok ale, pro lidi s (kritickým) myšlením, přišlo střízlivé varování. Kdo chtěl, mohl se v mandarínštině začíst do knihy dvou plukovníků PLA, Čchiao Lianga a Wang Siang-suejho, vydanou pod názvem „Neomezené válčení”, v ENG Unrestricted Warfare. [3]

Toto dílo volá naprosto neskrytě po vytěžení největších US slabostí a nabízí strategické koncepty, jak USA nekonvenčně zničit. Místo vojenských akcí sází na zneužití mezinárodního práva a jeho nesnadné vymahatelnosti, globálních institucí tyto normy a režimy spravujících, a vlastních legislativních úprav cílených na znemožnění svobody pohybu a obchodu čínských nepřátel. Nejen to, nabízí komplexní řešení ekonomické války, šablony kybernetického boje a dokonce využití terorismu. Samozřejmě se na západě našlo spoustu chytrých, mluvících a píšících hlav, které význam celého díla začaly zpochybňovat (bohužel, dodnes se takové hlavy najdou). Protože však byla vydána oficiálním nakladatelstvím PLA a oba autoři byli po vydání povýšeni, kritické zprávy o ní se objevily v západních médiích. Politbyro ale nařídilo její okamžité stažení z oběhu. V povinném sylabu pro povýšení uvnitř politbyra nadále zůstává.

Po útoku na WTC a Pentagon z 11. září 2001 byl autor, navrhující pro Čínu terorismus jako účinný strategický nástroj proti USA, v komentářích na čínských webových serverech citován, že nejde jen o oběti terorismu, ale též sacrificial victims, přeložitelné asi jako obětní beránci US zahraniční politiky. Za dva roky se spojil s dalšími, aby vydali národní bestseller o tom, jak stávající světové uspořádání zapadá do zkušeností se 7 válčícími státy před sjednocením Číny. [4]

Samozřejmě, obchodníci vydělávající na Číně, a stejně tak vydělávající akademici, přispěchali na obranu politbyra, že jde jen o extrémistické názory, které s proreformním vedením nemají nic společného. Navzdory trpělivé práci nejen US zpravodajských služeb šlo zatím skutečně jen o indície a zdravý rozum, nic víc. To se změnilo s prvním významným režimním zběhem. Sü Ťün-pching, seniorní plukovník PLA, zběhl do USA v roce 2000. Předtím, než v USA obdržel politický azyl, tak šéfoval divizi severoamerických záležitostí v PLA. Jeho reporty už byly natolik alarmující, že se dostaly k tehdejšímu ministru obranu D. Rumsfeldovi.

Navzdory tomu, že administrativa Bushe mladšího byla ryze neokonzervativní, tahle revolucionářská smetánka intelektuálů coby dětí světla proti dětem tmy cílila zejména do oblastí tzv. blízkého východu. Bylo jasné, že Čína aktivně cílí na USA jako na svého úhlavního nepřítele. Nicméně i tak se institucionálně věci hýbaly jen pomalu. Příležitost k prozření nabídla srážka čínské stíhačky F-8 s US EP-3 pozorovacím letadlem v mezinárodních vodách poblíž Číny na Apríl roku 2001. Možná si v USA mysleli, že jde o vtip, když jim poškozené letadlo, co nouzově přistálo na ostrově Chaj-nan, nechtěla PLA vydat a zajala jeho 24 členů posádky.

Rumsfeld patřil před jmenováním do Bushovy administrativy mezi skeptiky a umírněné vůči čínské hrozbě, ale tohle ho nakrklo, neboť Čína si dokonce vymáhala omluvu. Zjistil od Indie i Singapuru, že Čína je svými výpady a útoky také otravuje a není čas ztrácet čas s adekvátní odpovědí. To víte, ale sponzoři politiků v USA jsou mocní a nikdo z nich si tehdy žádné rozpory nepřál. Co kdyby vyústily ve ztrátu přístupu na dojnou krávu miliardového trhu zdánlivě levné pracovní síly? Jak náměstek ministra zahraničí R. Armitage, tak admirál-velitel pacifického vojenského kontingentu D. C. Blair, si vymohli smírčí přístup. Rumsfeld se držel, ale pak ho u prezidenta sejmula Condoleeza Riceová, jeho šéfka pro bezpečnostní strategii.

Tak kdy už nám to konečně dojde?

Největším proponentem výsměchu vůči stoupencům přípravy na čínskou hrozbu byla zpravodajská služba DoD, Defense Intelligence Agency. Věřila, že Čína nemá vojenský dosah delší než 200 mil. Aby se takové vnímání změnilo, muselo by se přistoupit k mnohem agresivnější špionáži, kterou však blokovala politická i zpravodajská komunita jako zbytečnou.

Spojenci USA už tak složitou situaci nijak nezlehčovali. Navzdory zbrojnímu embargu, uvaleném na Čínu po masakru na Tiananmenu, prodávali Číně letouny (Francie), ponorky s tichým pohonem (Německo), radary, rakety a další zbrojní technologie. Rumsfeld se s námi v NATO rozhodl sdílet zpravodajská zjištění od dalších významných zběhů čínského režimu, ale kšeft je kšeft. Rumsfeld se roku 2005 v Singapuru dokonce veřejně zeptal, jak je možné, když Číně nikdo nevyhrožuje, že tak masivně investuje do svých ofenzivních kapacit?

Později se USA dozvěděly, že Čína pracuje na raketách proti kosmickým satelitům. Podezření z roku 1997 potvrdily definitivní důkazy až v roce 2006. Přesto všechno se analytici a experti všeho druhu snažili tato zjištění zlehčovat a nadále tvrdili, že Čína takové technologické schopnosti nemá, ani je nevyvíjí. Spadla jim brada hned v lednu 2007, kdy PLA z orbitu úspěšně odpálila jeden meteorologický satelit. Zcela zásadní hrozba, vracející nás zpět k prozíravosti futuristy Schwartze, neboť celé systémy velení USA závisí na satelitní komunikační a monitorovací síti. Včetně navigace, palebných koordinátů, a to i pro balistické rakety.

Už to mohl vidět i slepý. Rumsfeld opatrně formuloval strategii, tzv. jdoucí nad rámec Tchaj-wanu. Přece jen, masivní budování kybernetických kapacit a anti-stealth technologií neslouží jen pro invazi na 100 mil vzdálený Tchaj-wan. Začal agresivní sběr zpravodajských informací. Další válečná simulace v Newportu v roce 2006 ukázala, že zasažením satelitní sítě a použitím anti-stealth technologií jde o možnost dosáhnout strategické převahy preemptivním útokem. Přičemž preemptivní útok je strategickou maximou PLA, viz publikace jejích plukovníků výše.

Pokud si myslíte, že je to nereálné, pak nezapomeňte, že třeba CIA mimo jiné třikrát zcela jasně selhala ve svých predikcích stran preemptivního útoku Číny:

  • Čína nevpadne do Koreje” – v říjnu 1950 změnila rozhodujícím způsobem poměr sil.
  • Čína nenapadne SSSR” – v březnu 1969 zaútočila na hraniční stráž Damanského ostrova, což US administrativa dlouho nepřipouštěla díky konfliktním informačním zdrojům (viz výše A. Golitsyn); vyvrcholením však nakonec bylo Détente mezi USA a Čínou.
  • Čína nevpadne do Vietnamu” – v únoru 1979 vpadla do severní části Vietnamu. [5]

Říkáte si, že je to s podivem? Vůbec. Říkáte si, že naše elity dokáží efektivně a odpovídajícím způsobem rozhodovat o bezpečnostních rizicích, jimž naše vlast a EU čelí? Pak sněte dál…

Naprosto zdrcující porážky „modrých” bylo v Newportu dosaženo 28. října 2008 a konečně se probrala celá generalita s administrativou Pentagonu. Simuloval se konflikt na základě aktualizovaných zpravodajských informací a probíhal ve fiktivním roce 2028. Není divu, že tzv. asijský pivot ohlásila právě Obamova administrativa, neboť pověření k vypracování nové bojové strategie s Čínou vzniklo teprve v polovině roku 2009. Vychází z polo-utajeného plánu Air Sea Battle Concept.

Obě Obamovy administrativy si dozajista zaslouží kredit za to, že konečně byly schopny míru této hrozby pojmenovat a začít pracovat na jejím řešení. Uvolnily se tak bariéry dílčích vlivových a názorových skupin, které kritiku Číny a PLA zesměšňovaly, nebo dokonce aktivně blokovaly. Čína v té době ale velmi aktivně začala své pozice posilovat, přičemž na to US vedení nebylo schopné operativně a odpovídajícím způsobem reagovat.

Podle RAND Corp. bude mít Čína v roce 2030 k dispozici 1 trilion USD pouze na vojenské výdaje, přičemž její strategický Program 863 paralelně alokuje značné prostředky na dvojí využití hi-tech civilních technologií, jako jsou lasery, vlastní satelitní systém BDS, hypersonická orbitální plavidla schopná manévrovat na úrovni Mach 5, telekomunikační a výpočetní technologie, apod. pro vojenské účely. To je prosím legislativně kodifikovaný a prakticky vymáhaný imperativ finanční podpory jakéhokoli státního konglomerátu, který financuje politbyro = být k dispozici rozvědce a PLA: viz díl druhý (připravujeme).

Spojme to prosím s opačným trendem našeho západního spojeneckého okruhu s režimy austerity a snižování obranných rozpočtů, které by tou dobou měly být tisícinásobně menší. V kontextu diplomatické snahy stávající US administrativy o posílení členských rozpočtových výdajů v rámci NATO není dobré dát pouze na mediální šum. Čelíme totiž mnohem náročnějšímu, zcela revizionistickému protivníkovi, než jakým je škodící Rusko. Jen si představte, jak dlouho bude v našem evropském politickém kolbišti trvat, než si jí na nejvyšších místech určíme a rozhodneme se k jejímu vyvažování. USA to trvalo od Nixonovy administrativy déle než 40 let, a to jde o již centralizovanou federaci. Nutno dodat, že ono ruku v ruce jdoucí uvědomování a současné zpochybňování v USA nadále trvá.

Závěrem

Dnes jsem vám nabídl skromné historické ohlédnutí se za postupným uvědomováním si válečného charakteru čínské hrozby. Viděli jsme, že dokud nepřerostlo ve viditelnou vojenskou výzvu, nebylo si jí strategické vedení našich států vůbec schopné uvědomit. Evropské mocnosti prokázaly, že pro kšeft svých výrobců vojenské a high-tech techniky udělají a zapřou cokoli; především pak jakékoli hodnoty nebo bezpečnostní zájmy. Berme to jen jako takový exkurz. Bez rozboru komplexity této hrozby se nelze nikam pohnout a zdánlivě nesouvisející střípky vám budou unikat asi tak, jako profesionálním novinářům, analytikům, či akademikům.

Pokud celý tento exkurz přeneseme na tak oblíbenou emocionální bázi – ano, chtěl bych žít ve světě, kde bychom nemuseli mít žádné oprávněné obavy o úmyslech a plánech čínského politbyra. Svět míru a společného blahobytu. Ale to není svět, v němž žijeme. Ve věci národní bezpečnosti musíme dát emoce stranou a přistoupit k faktům. Faktem je, že Čína se angažuje ve státem organizovaném vykrádání intelektuálního vlastnictví a inovací; přičemž na tom nehodlá nic měnit. Faktem je, že Čína si vynucuje technologické transfery pomocí akvizic, jež financuje politbyro; přičemž na tom nehodlá nic měnit. Čína na finančních trzích páchá podvody v masivním rozsahu, který naprosto uniká schopnostem regulatorních orgánů a podnikatelů jim jakkoli zabránit. Faktem je, že Čína provozuje koncentrační tábory a jejich vězně porcuje na lidské orgány, sloužící k prodeji movitým komunistům. Čína sleduje i naše občany, vykonává kontrolu nad informacemi, hodlá ji převzít nad kritickou infrastrukturou, produkcí potravin a vynucuje si naši poslušnost. Ano, i my se svými spojenci provádíme špionáž Číny, protože už nám pomalu její hrozba dochází. Tak to prostě je, to není souboj dvou utopií, které vždy tak jako tak skončí masivním vyvražďováním.

Takže spíše než abychom nad naší bezpečnostní strategií uvažovali v rozmezí toho, co by mohlo a mělo být, měli bychom se vrátit na zem a vyhodnotit pouze to, co je; teď a tady. Dnes je Čína mnohem více a otevřeně revizionistická vůči světovému uspořádání. Dnes již jen ti zkorumpovaní čínským režimem a ti nevědomí věří, že čínské politbyro opravdu postupně demokratizuje a už teď, za moment se otevře světu a právním normám. Čína je mnohem více odhodlána ke komunistické diktatuře dle svých charakteristik, než kdy dříve. Čína je dnes otevřeně odhodlána k vojenské paritě s USA a jejímu následnému překonání. Si Ťin-pching, nejradikálnější nacionalista, si vynutil, že bude doživotním diktátorem. Dnešní Čína je plně odhodlaná totální kontrole nad svými obyvateli, jejich chováním, žitím, soukromím a myšlením; odhodlána nedovolit žádnou svobodu slova, ani tisku a naopak své kritiky umlčovat i v zahraničí. Čína si za několik set tisíc může koupit dvojstranu v Hospodářkách, kritizujíc nás za kdeco a vyhrožujíc, jak přijdeme o kšefty, pokud si dovolíme cokoli jiného, než nadšeně tleskat a vyvěsit na lampy rudé vlaječky. My, ani USA, či jakýkoli jiný velkobyznys si nic takového v Číně dovolit nemůžeme.

Globalismus za každou cenu pro nás a naše politické vedení může znamenat, že známe cenu všeho pro dnešní dny, ale uniká nám hodnota ničeho, které nás pak za odměnu čeká v budoucnu.  Nemusí jít jen o levné čínské hračky. Čína je dnes ochotná zaplatit jakoukoli cenu za to, aby v budoucnu dosáhla svých hodnot. Kdy budou naše budoucí hodnoty stát za to, abychom za ně dnes začali platit?

Příště se pokusím nastínit, jak do čínské dlouhodobé strategie zapadají dílčí zprávy ekonomicko-technologického charakteru, jimiž jsme ve většinově neinformovaném mediálním proudu bombardováni. Ta vojenská rovina hrozby by se sama o sobě neměla o co opřít.


Jan Hladík studoval politické vědy a historii na Karlově univerzitě. Na University of Sussex se věnoval geopolitice a geoekonomice. Dnes se věnuje inovativním technologiím, primárně v biomedicíně. Podle Hladíka je pro efektivní orientaci se ve světovém obchodu třeba porozumět zejména Spojeným státům americkým, čemuž věnuje nepřetržitý zájem.

Postoje vyjádřené v článku se nemusejí shodovat s postoji The Epoch Times.


POZNÁMKY:

[1] Kenneth Conboy, The Cambodian Wars: Clashing Armies and CIA Covert Operations (Lawrence: University Press of Kansas, 2013).
See also Andrew Mertha, Brothers in Arms: Chinese Aid to the Khmer Rouge, 1975–1979 (Ithaca, NY: Cornell University Press, 2014). George Crile, Charlie Wilson’s War: The Extraordinary Story of the Largest Covert Operation in History (New York: Atlantic Monthly Press, 2003). Mary Louise Kelly, “Intelligence Veteran Focuses on North Korea,” NPR, October 13, 2006, Dostupné zde. NSDD 166, US Policy, Programs, and Strategy in Afghanistan, March 27, 1985, Dostupné zde. Steve Coll, Ghost Wars: The Secret History of the CIA, Afghanistan, and Bin Laden, from the Soviet Invasion to September 10, 2001 (New York: Penguin Press, 2004), s. 66. Karl D. Jackson, Memorandum for the Interagency Group on U.S.-China Military Relations, Subject: U.S.-China Military Relations: A Roadmap, September 10, 1986, Department of Defense, International Security Affairs, Douglas Paal file, Reagan Presidential Library.

[2] George H. W. Bush, diary entry, June 5, 1989, in George H. W. Bush and Brent Scowcroft, A World Transformed (New York: Alfred A. Knopf, 1998), s. 98. George H. W. Bush, Memorandum of Conversation, Subject: “Meeting with Wan Li, Chairman of the Standing Committee of the National People’s Congress and Member of the Politburo, People’s Republic of China,” May 23, 1989, 2:30 p.m.–3:45 p.m., Oval Office, Cabinet Room, and Residence, Dostupné zde.

[3] Qiao Liang and Wang Xiangsui, Unrestricted Warfare: Assumptions on War and Tactics in the Age of Globalization (Beijing: PLA Literature and Arts Publishing House, 1999). Shrnutí anglického překladu této knihy je dostupné na stránkách Federace amerických vědců.

[4] Wang Jiang, Li Xiaoning, Qiao Liang, Wang Xiangsui, Xin Zhanguo Shidai [The New Warring States Era] (Beijing: Xinhua chubanshe, 2003).

[5] On 12 October, CIA Office of Records and Estimates Paper 58-50, entitled Critical Situations in The Far East—Threat of Full Chinese Communist Intervention in Korea, concluded that, “While full-scale Chinese Communist intervention in Korea must be regarded as a continuing possibility, a consideration of all known factors leads to the conclusion that barring a Soviet decision for global war, such action is not probable in 1950.” zdroj 1, zdroj 2