Vavřín není jméno spojené pouze s věncem vítězství, ale u nás v Čechách je kupodivu spojeno se – síťovkou.

Lidé se dříve živili síťováním ozdobných a praktických prvků náležejícím k odívání, jako byly třeba síťované čepce. Ženy si podle tehdejší módy dávaly na hlavu síťku nebo nosily síťovaný čepec, který jim účes pomáhal udržet upravený.

Síťované čepce se síťovaly (– necovaly) z různých materiálů, jedním z nich byly i lidské vlasy. Umělé hedvábné příze nebo různá syntetická vlákny rovněž sloužily jako materiál k síťování.

Avšak už tehdy zdejší trh zaplavily konkurenční výrobky z dálného Východu. Tehdy z Japonska přicházely levnější a dokonalejší sítěnky a tak postupně záhy vytlačily zdejší výrobu.

Tenkrát Vavřín Krčil vynalezl tašku síťovku.

Vavřín Krčil se narodil své matce, služebné Antonii Krčilové z Podlouček, pokřtěn byl jako Lorenz Emmanuel. ( Jeho otcem byl statkář Lorenz Schmied, který své otcovství uznal až v roce 1941.)

Naučil se síťovat v jedenácti letech od své matky, aby jí pomohl živit rodinu výrobou síťovaných čepců. Kvůli chudobě si nemohl dovolit jít do učení na stolaře, proto se po škole stal zemědělským dělníkem na panském dvoře.

V patnácti letech vstoupil do armády, kde hrál na fagot u dechové hudby 23. pěšího pluku v Budapešti.

Po válce se vrátil do Zámku Žďáru, stal se obchodním zástupcem firmy JARO J. Rousek (později TOKOZ), získal živnostenský list na prodej galanterního zboží.V roce 1923 uspořádal v Zámku Žďáře výstavu vlasových sítěk, ale téhož roku vyšly vlasové síťky z módy (nastal čas krátkých sestřihů). Navíc se objevil nebezpečný konkurent – Japonsko.

Síťované tašky zpočátku budily u kupujících nedůvěru, ale jen krátce, neboť byly levné, lehké a skladné. Jakmile si je zákazníci oblíbili, objevily se síťovky všech možných druhů: nákupní, vycházkové, loketní, ramenovky, tlumokové, pro sport a hry, na dámská kola; také na tenis. 

Taška síťovka je velmi lehká, skladná, pružná a zároveň pevná. Přizpůsobí se nesenému obsahu a po jeho vyndání lze zmuchlat do malé kuličky a vložit do kapsy. Její držadlo (lidově zvané „ucho“) je také vytvořené metodou síťkování (necování).

Sítovka Taška
Klasická taška síťovka ve tvrzi ve Žďáru nad Sázavou. (Z. Danková / ET ČR)

Síťovky vnímáme jako jeden ze symbolů éry 1948–1989. Používaly se hojně jako nákupní tašky a většina z nás si je představí naplněné lahvemi s pivem nebo vánočními kapry. Postupně byly vytlačeny igelitovými taškami.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k odběru Newsletteru. Jednou týdně vám tak budeme moci zasílat výběr těch NEJ zpráv.

V podstatě to byla podle současných měřítek ekologická taška, sloužící na opakované použití, doslova „až do úplného roztrhání“.