Jste venku s dětmi. Všichni se baví a najednou se objeví neznámý pes, který si bedlivě prohlíží vaše děti. Rozhlížíte se kolem, ale žádného majitele nevidíte. Okamžitě se aktivuje váš pocit ohrožení.

Stojíte v pohotovosti, připraveni jednat. Srdce vám bije, pěsti máte zatnuté. Pes se začne přibližovat, cení u toho zuby a vy na něho vyletíte. Jsme v módu přežití, plni vzteku a násilí. Zuřivě na psa křičíte, kopete ho a boucháte nebo ho chytnete za krk a nic vám nezáleží na tom, jestli vás pokouše.

Pes se vyděsí a utíká, zatímco vy stojíte na stráži před svými dětmi. V reakci „bojuj nebo uteč“ lze tento druh vzteku a agrese zařadit mezi bojový přístup. „Bojuj nebo uteč“ je fyziologická reakce, kterou se naše tělo, alespoň podle evoluční psychologie, snaží připravit na útěk před ohrožením nebo na boj s ním.  

Jde o tak důležitou část lidského přežití a přesto se nám může v moderní době krutě nevyplatit. Zlost a agrese mohou mít vážné dopady, obzvlášť při událostech jako jsou pouliční demonstrace, domácí hádky nebo konflikty se sousedy.

Každý se naštve

Vztek je jedna ze sedmi univerzálních emocí, které jsou pro lidi běžné bez ohledu na pohlaví, věk či kulturu, vysvětluje vědec Paul Ekman, který se na výzkum emocí specializuje.

Podle něj je vztek způsoben tím, že nám někdo brání v dosažení našich cílů nebo když zažíváme či vnímáme něco, co nás může ohrozit, ať již fyzicky či psychicky.

Vztek je rychlý (proto se o cholericích říká, že jsou prchliví) a zaměřuje veškerou naši pozornost na vnímanou hrozbu, což se projevuje fyzicky na těle. Obvykle to začíná v břiše, odtamtud to stoupá do obličeje a vyvolává grimasy nebo zatínání pěstí. Když se hněv naakumuluje, vyjadřujeme ho křikem, úderem nebo kopnutím.

Z krátkodobého hlediska může být hněv silný a přinášet pocit zadostiučinění, protože osoba, která je rozzlobená, zpravidla dostane to, co chce.

Jenže líbilo by se vám být ve společnosti rozzuřené osoby? Většina lidí by odpověděla ne a to je také jeden z hlavních následků hněvu: poškozuje vztahy a vznětlivého člověka izoluje.

Je důležité si uvědomit, že samotný hněv problém není. Podstatné je to, jak ho zvládáme a vyjadřujeme.

Psychická porucha

Neexistuje žádná jednoznačná diagnóza poruchy ovládání hněvu, nicméně diagnostický manuál pro psychiatry obsahuje „poruchu přerušované výbušnosti“, která je charakterizována jako opakující se behaviorální výlevy pramenící z neschopnosti ovládat agresivní impulzy. Touto poruchou trpí někdy v životě 7,3 procent populace, přičemž 3,9 procenta ji zažilo v uplynulých 12 měsících.

Hněv je nicméně běžným klinickým projevem, který lze pozorovat při široké škále různých psychických problémů, od deprese a úzkosti, přes posttraumatickou stresovou poruchu až po zneužívání návykových látek a další.

Začnete-li si všímat, že máte často na krajíčku, že děláte věci, kterých později litujete, že zbrkle jednáte a že máte v životě lidi, kteří vám opakují, že máte tendenci se rozčílit, měli byste s tím něco dělat.

Můžete začít například tím, že si promluvíte se svým praktickým lékařem a je-li třeba, požádáte o objednání u psychologa. Anebo můžete zajít za psychologem rovnou.

Kurz sebeovládání (anger management)

Při terapii dostávají klienti otázku:

Čeho byste se nejvíc báli, kdyby se po vás chtělo, abyste se přestal zlostit nebo abyste svůj hněv výrazně zredukoval?

Řada lidí odpoví, že se bojí toho, že jim bude ublíženo, že se nebudou schopni postavit se za sebe nebo že se bojí, že se s nimi bude jednat nespravedlivě. Jsou to všechno rozumné odpovědi.

Jenže je třeba si uvědomit, že hněv není agresivita. Hněv může vést k agresivitě, ale když jsme rozčílení, můžeme to komunikovat i způsobem, které navozuje pocity moudrosti, síly, odvahy a asertivity.

Skupinové i individuální kurzy sebeovládání vedené psychology mají slušnou míru úspěšnosti. Metaanalýza programů pro zvládání hněvu zkoumající 92 studií zjistila, že kongitivně-behaviorální terapie pomohly lidem výrazně snížit hněv a agresivitu a také zvýšit míru pozitivního chování.

Někteří kliničtí pracovníci nyní používají novou techniku zvanou terapie zaměřená na soucit (CFT). Ta se liší od předchozích terapií tím, že se zaměřuje na chápání toho, jak nás náš mozek klame, abychom se nechali nachytat na celé řadě složitých vzorců chování a uvažování a dostávali se do smyček.

Čili z pohledu CFT musíme nejdřív pochopit svůj mozek a to, jak pracuje. Až potom si budeme moct lépe pomoci, až se vztek vynoří. Odborník na hněv Russell Kolts přišel s novým programem na sebeovládání, který z této terapie vychází.

Kolts ji zkouší na vězních a jeho cílem je začít nasměrovávat soucit k sobě samotnému, čímž se člověk ukonejší, dostane se do větší psychické rovnováhy a bude pak schopen pracovat s vnitřní bolestí a negativními pocity, které ke hněvu vedou.

Jak ovládnout hněv

Australská psychologická společnost má pár tip, jak zvládat vztek, když se v každodenním životě objeví:

Identifikujte spouštěče vašeho hněvu: např. prostředí nebo osoby

Všímejte si fyzických projevů hněvu: ztuhnutí ramen, zrychlený tep, horkost v obličeji

Použijte strategii, která u vás funguje: může jít např. o zpomalení dechu, vizualizace, hodnocení svých myšlenek, odchod nebo změna prostředí či relaxační techniky.

Procvičujte si stresové situace: představte si, že jste v situaci, která vás rozčílí a použijte své dovednosti, abyste se z ní dostali bez konfliktu.

Nezapomínejte na to, že samotný hněv problémem není. Problém spočívá v tom, jak ho ovládnout a zdravě vyjádřit. Dalajláma to asi řekl nejlépe: „Opravdový hrdina je ten, kdo porazí svůj vlastní hněv.“

James Kirby je výzkumným pracovníkem klinické psychologie na University of Queensland v Austrálii. Stan Steindl je docentem psychologie na University of Queensland. Tento článek byl původně publikován na portálu The Conversation.