Vědec, který provází diváky dokumentem, je lékař a vysokoškolský profesor, Dr. Jobe Martin, který byl původně zastáncem Darwinovy evoluční teorie. V roce 1971, během pedagogického působení na Baylor College of Dentistry, čelil výzvě svých studentů, aby obhájil správnost evoluční teorie. Při výzkumu, který se studenty začal realizovat, se setkával s celou řadou nesrovnalostí a omylů.

Filmový dokument: Neuvěřitelná stvoření popírající teorii evoluce.

Během pěti let se pod tíhou důkazů od Darwinovy teorie evoluce začal stále více odklánět. Pochybnosti o přijatelnosti teorie u něj vyvolalo především studium některých druhů živočichů, jejichž schopnost přežít, uskutečňovat různé složité chemické a fyzikální procesy a zplodit potomstvo nebylo možné vysvětlit na základě postupného evolučního vývoje.

Jak šel čas, během výzkumu přibývalo pozoruhodných zjištění, která shrnuje v dokumentární sérii. Nakonec vznikly celkem tři snímky. V prvním autoři seznamují diváky se zvláštnostmi brouků prskavců, žiraf, datlů nebo ptakopysků.


V dalších dvou se doktor Martin věnuje mimo jiné stavbě lidského oka nebo ušního bubínku, kapustňákům, koním a mnoha dalším živočichům.

Dr. Jobe Martin
Dr. Jobe Martin

Doktor Martin se specializoval v oboru zubařství a na univerzitě přednášel o tom, jak se šupiny ryb postupně dostávaly z kůže směrem do úst a potom se z nich postupně staly zuby. Tehdy přednášel o teorii evoluce tak, jak mu ji prezentovali jeho učitelé na univerzitě, a on jejich závěry předával dál.

Tehdy za ním přišla skupina studentů s otázkou, zda by byl ochoten zkoumat věc i z jiných úhlů pohledu na vývoj života a dát se s nimi do výzkumu, během kterého by obhájil evoluční teorii.

„Moje žena vám může potvrdit, že během těch pěti let jsem měl žaludek jako na vodě a byl jsem v neustálém stresu, protože jsem začal zjišťovat, že všechno, co jsem se učil, je úplně jinak,“ říká doktor Martin.

Níže nabízíme některé zajímavosti z dokumentu. Je také třeba poznamenat, že se soustředíme pouze na vědeckou část dokumentu a prezentujeme tyto zajímavé výstupy z vědeckého výzkumu. Doktor Martin se časem stal věřícím křesťanem a v dokumentu svoji víru přiznává a také občas prohlásí, že vše nasvědčuje tomu, že zkoumané živé bytosti musely být stvořeny nějakou velice vyspělou inteligencí, Bohem.


Knižní tip Epoch Times
Devět komentářů ke komunistické straně mapuje děsivou historii Komunistické strany Číny. Iniciovala hnutí, díky kterému vystoupilo ze „strany“ a jejích přidružených organizací již přes 300 milionů Číňanů. Zakoupíte na našem E-shopu.


Článek se v tomto popisu dokumentu zaměřuje především na vědecké aspekty výzkumu, které ukazují, že teorie evoluce i přes svoji spletitou a na první pohled promyšlenou strukturu neodpovídá skutečnosti. Klademe také čtenářovi otázky k zamyšlení.

Brouk Prskavec

(Patrick Coin / CC BY-SA 2.5)
Prskavec. (Patrick Coin / CC BY-SA 2.5)

Jako první se studenty podnikl profesor výzkum brouka prskavce. Tento unikátní brouček, měřící přibližně 3 centimetry, má v těle má chemickou továrnu, zásobárnu na chemikálie, chemický katalyzátor a reaktor.

Když na brouka někdo zaútočí, prskavec vytvoří ve vteřině z chemikálií výbušnou směs, kterou smíchá v reaktoru, kde vybuchne. Poté tento výbuch nasměruje ven otvorem v zadečku, kde má trubici sloužící jako otočné dělo. Zamíří na nepřítele a výbušnou směs na něho v případě nebezpečí vystřelí.

Provádí to tak, že rozdělí výbuchy do stovek menších explozí, takže ve výsledku vytvoří směrový sekvenční výbuch, který se podobá rychlé střelbě z kulometu. Díky tomu dokáže při střelbě stát na jednom místě a není jedním velkým výbuchem odmrštěn pryč.

Nyní si připomeňme, co říká teorie evoluce: Vývoj živých organismů se děje nahodile, slepě, nevede jej žádná inteligence, vše postupuje metodou pokus-omyl.

Jak tedy vysvětíme, že se prskavec naučil míchat chemikálie? Jak získal znalosti o tom, jak s chemikáliemi zacházet, jak přišel na to, co dělají, když se smíchají, a jak je využít pro mířenou sekvenční střelbu na protivníka?

Další věcí je, jak brouk mohl tyto znalosti aplikovat na změnu svého těla. Jak by mohl přepisovat svoji DNA, aby si v těle vytvořil mikroskopickou továrnu, sklad chemikálií, reaktor a navíc ještě otočné dělo? Co v broučkovi vlastně všechny tyto informace shromažďovalo, analyzovalo a využívalo k přepisování DNA?

Podle teorie evoluce neexistuje žádný inteligentní činitel. Jak tedy tento proces probíhal a mohl být náhodný?

Ukázka z dokumentu – brouk prskavec

Dr. Jobe Martin vysvětluje stavbu těla a vnitřní chemické procesy v těle brouka Prskavce.

Pokud budeme přemýšlet hlouběji, musíme si položit otázku, kde se podle teorie evoluce berou v živých tvorech podněty k tomu, aby přepisovali DNA tak, aby vytvářeli tyto spletité mikroskopické chemické továrny a mechanismy?

Není třeba k psaní kódu DNA nějaká znalost kódu, schopnost programovat tak, aby vznikaly přesné struktury, které budou provádět přesné postupy a chemické reakce, a nevznikaly nefunkční mutace?

Teorie evoluce však říká, že se vše vyvíjí „naslepo“.

Připusťme tedy, že by si prskavec nějakou náhodou v těle vyvinul třaskavou chemikálii a ta by v jeho těle explodovala. Potom by brouk zemřel a nemohl by to zkusit znovu, aby si příště dal pozor a udělal to jinak. A podle teorie evoluce to takto musel zkoušet miliony let, než náhodou objevil tu správnou kombinaci a náhodou vytvořil mikroskopickou továrnu na chemikálie, reaktor a otočné dělo.

Takto složité mechanismy a technologie ve skutečnosti nelze vyvíjet náhodnými postupy. Výzkumy i základní znalosti ukazují na to, že DNA není možné programovat náhodně.

Co (kdo) a jak programuje DNA?

Struktura dvoušroubovice DNA. V této formě se vyskytuje většina DNA například v lidských buňkách. Dvoušroubovice je tvořena dvěma řetězci nukleotidů. (CC BY-SA 3.0 / Vojtech.dostal (talk))

Pokud by tedy mohlo teoreticky docházet k nějakému hromadění znalostí během postupné evoluce, kde se tyto znalosti uchovávají? A pokud je živí tvorové nějakým způsobem předávají svým potomkům, jak to dělají?

Není možné náhodně naprogramovat reprodukční mechanismus, který by umožnil broukovi snést vajíčko, z něhož se vylíhne další brouk, který bude mít v sobě automaticky zakódováno vše, co se naučil.

Kdyby brouk s pokusem o vajíčko neuspěl, potom by zemřel a jeho větev by už dál nepokračovala. Mohl by technologii reprodukce vajíčkem vyvinout během jednoho života? A pokud by to trvalo miliony let, jak by mohl brouk přežít tak dlouho, aby měl dostatek času na experimentování s přepisováním vlastní DNA, než se mu podaří náhodou objevit způsob, jak vložit do vajíčka veškeré informace potřebné k úspěšnému postupnému vývoji plodu?

Pokud víme, jaký činitel je schopen měnit DNA, na základě čeho postupuje? Jak víme, žijeme v kauzální realitě, kde existuje vždy příčina a následek.

Pokud by byla teorie evoluce pravdivá, musel by si brouk nějakým způsobem hromadit znalosti a zkušenosti, a musel by je být schopen předávat dalším generacím, aby v jeho výzkumu pokračovali. Ale jak by mohl pokračovat, kdyby zemřel nebo zmutoval během neúspěšného, nahodilého pokusu o změnu své DNA? Kdo a jak by tuto mutaci vrátil zpět, opravil kód DNA a vydal se jinou cestou?

Mohl by vůbec brouk vést takový výzkum, nezní to absurdně?

Zastánci teorie evoluce však trvají na tom, že žádná tvůrčí inteligence, která by vytvářela živé bytosti neexistuje, vše se děje náhodně a naslepo, podle nejasně definovaného přírodního výběru. Tedy nedochází k cílenému vývoji DNA na základě zkušeností. V takovém případě je postupný vývoj ještě méně uskutečnitelný a pravděpodobný.

Takto by se mohli vyvíjet pouze takoví jedinci, kteří nezemřeli dříve, než se stihli rozmnožit, nebo kteří neudělali nějakou osudnou chybu při náhodném a slepém experimentování s kódem DNA. Nikde na světě však nebyly nalezeny zkameněliny nefunkčních, zmutovaných tvorů, přitom podle evoluce by muselo k mutacím a vytváření náhodných nefunkčních „paskvilů“ docházet neustále. Princip pokus-omyl by produkoval nežádoucí mutace neustále.

Zásadní otázkou je také to, jak by mohl brouk přimět svoji DNA ke změně. Ani člověk nemůže na základě svých znalostí, nějakou vůlí nebo vědomým impulzem dát podnět k přepsání DNA. Kdo je tedy oním programátorem, činitelem, který má know-how a analyzuje, co by bylo potřeba dotvořit a vylepšit, jak uvádí evoluce?

A pokud by to byl nějaký mikroskopický činitel v buňce, který dostává od buňky informace, pohybujeme se stále v mikrosvětě. Kdo analyzuje informace z makrosvěta? Někdo musí vědět, že má brouk (ne jako buňka, ale jako bytost) nepřátele, musí chápat, že kolem bytosti brouka existuje vnější svět, ve kterém žije, znát podnebí a prostředí, kde žije, vědět, že čelí nebezpečí. Jak by všechny tyto věci mohla mikroskopická buňka vědět, analyzovat a vyhodnocovat?

Někdo nebo něco musí také vědět, jak zkonstruovat chemickou továrnu s reaktorem a otočným dělem jako obrannou zbraní. A tyto informace poskytnout buňce, aby na základě nich sepsala vhodný kód DNA, podle kterého se vše v těle náležitě vytvoří. Může se toto dít naslepo, formou pokus-omyl, bez činitele, bez inteligence?

Vodní savec kapustňák

Vodní savec Kapustňák. (Iyan Darmawan / Pexels)
Vodní savec Kapustňák. (Iyan Darmawan / Pexels)

Kapustňák je jediný rod z čeledi kapustňákovití. Jedná se o velkého vodního savce známého také jako „mořská kráva“.

Zastánci teorie evoluce prohlašují, že se kapustňák vyvinul ze slonů, kteří se vrátili do vody a změnili se na tohoto tvora žijícího ve vodě. I když má kapustňák některé podobnosti se slonem, nikdy nebyl nalezen uvažovaný mezistupeň přeměny ze slona na kapustňáka.

Respektive nikdy nebyly nalezeny pozůstatky tvora, který by byl mezistupněm přeměny ze slona na kapustňáka. Také není jasné, jaký by měli sloni důvod vracet se do vody a proč někteří zůstali na souši.

„I když jsou mezi těmito dvěma druhy určité podobnosti (příbuznosti) máme tu dnes slony i kapustňáky, ale nic mezi tím,“ říká profesor Martin. „Donedávna jsem byl zvyklý přijímat evoluční příběhy automaticky, ale teď chci opravdu solidní důkazy. Najděme nějaké důkazy. Žádné však nemohu nalézt, a to jsem je hledal, věřte mi, opravdu důkladně.“

Kapustňáci floridští jsou přátelští tvorové, velice citliví na teplotu vody, ve které žijí. Pokud teplota vody klesne pod 20 stupňů Celsia na delší dobu, kapustňáci v takovém prostředí nepřežijí.

Tito tvorové mají velice citlivý čenich, respektive jeho ochlupení, díky kterému mohou velice přesně a detailně rozlišovat předměty, kterých se dotknou. Dospělí jedinci dosahují délky 4,5 m. Dnes jsou chráněni zákonem.

Kapustňáci se dokáží nadechnout nad hladinou a poté usnout pod vodou na dlouhou dobu. Přitom podstatně zpomalí tep svého srdce, někdy až do bodu jednoho úderu za 15 minut. Protože nemají žábry, je toto jediný způsob, jak mohou spát pod vodou, jinak by museli spát na souši, na hladině nebo spánek často přerušovat kvůli nadechnutí nad hladinou. Proč jim podle evoluce nenarostly žábry, výhodnější pro pobyt ve vodě, když mohli údajně projít tak fatální změnou ze slona na tvora, který připomíná tuleně?

Mají také unikátní imunitní systém. Jejich tělo je schopno rychlé regenerace. Podle některých vědců jejich krev obsahuje přibližně 90 % bílých krvinek. Díky tomu jsou schopni se zotavit z velkých ran, které jim způsobují lodní šrouby projíždějících člunů.

Ušní bubínek

Ušní bubínek. (BruceBlaus / CC BY 3.0)
Ušní bubínek. (BruceBlaus / CC BY 3.0)

Bubínek je vazivová blanka většiny savců, oddělující vnější a střední ucho. Bubínek člověka se nachází na konci vnějšího zvukovodu. Má průměr asi 1 centimetr a tloušťku asi 0,1 milimetru. Ztluštělý okraj bubínku zapadá do žlábku na spánkové kosti.

Bubínek má několik vrstev a je velmi pružný. Zvukové vlny, které přicházejí zvukovodem, jej rozkmitávají a toto kmitání se přenáší na sluchové kůstky prostřednictvím kladívka držátkem, které je přirostlé k bubínku.

Kovadlinka kladívka, které přenáší pohyby bubínku, se pohybuje o mikroskopické vzdálenosti a dokáže přenášet neuvěřitelně pestrou škálu zvuků. Takovou, že jsme schopni rozeznávat barvu hlasu, emoce a jemné nuance ve sdělení ostatních lidí nebo různých zvuků symfonického orchestru.

Opět je otázkou, zda je takto složitý mechanismus možné vyvinout náhodně, slepě, bez účasti inteligence, bez výzkumu a shromažďování znalostí, když na začátku nevíme vůbec nic. A především náhodným programováním DNA, bez znalosti zákonitostí programu. A jak to, že tento kód vůbec existuje, kdo a jak ho vytvořil?

A kdo vlastně vytvořil DNA? Náhoda? Gravitace? Takto složitý kód, který rozhoduje o vývoji těla z vajíčka až po dospělého jedince, o umístění a struktuře každé buňky. Je návodem pro vytváření fungujících metabolismů schopných regenerace, tvorby protilátek, reprodukce atd. Může to být produktem náhody?

Ještěrka gekončík

Detail spodní části nohy gekona při chůzi na svislém skle. (Bjørn Christian Tørrissen / CC BY-SA 3.0)
Detail spodní části nohy gekona při chůzi na svislém skle. (Bjørn Christian Tørrissen / CC BY-SA 3.0)

Tento malý ještěr (ještěrka) má jednu zvláštnost. Jsou to jeho nohy, respektive chodidla, díky nimž je schopen udržet se i na svislé skleněné stěně.

Vědci dlouho bádali po tom, jak je to možné. Když zkoumali chodidla gekončíka, nemohli na nic přijít. Potom použili mikroskop, který zvětšuje 2 000 x a objevili na nich chomáčky chloupků. Ale ani potom nerozuměli tomu, co způsobuje tuto neuvěřitelnou přilnavost chodidel.

Když dali tyto malé chomáčky chloupků pod elektronový mikroskop a zvětšili je 35 000 krát, uviděli, že všechny tyto malinké chloupky jsou mikroskopické přísavky. Mají takovou sílu, že kdyby se jimi ještěrka přisála na hladký povrch, už by se nedokázala odtrhnout. K odlepení přísavek jí pomáhají zaoblená bříška na chodidlech.

Trpasličí žlutohlavý gekon, ilustrační foto. (Muhammad Mahdi Karim / GFDL 1.2 )
Trpasličí žlutohlavý gekon, ilustrační foto. (Muhammad Mahdi Karim / GFDL 1.2 )

Jak se vyvíjela tato vysoce funkční nanotechnologiie, která je viditelná pouze s ohromným zvětšením elektronového mikroskopu? Podle doktora Martina je třeba, aby chodidla gekončíka měla přesně takový tvar a specifika, aby celý mechanismus přisávání a oddělování od povrchu fungoval, a to hned v mnoha různých směrech.

Je možné takovou nanotechnologii a celé chodidlo s mikroskopickými přísavkami vyvinout náhodnými kroky, přístupem pokus omyl, jak uvažuje teorie evoluce?

Dokument obsahuje více než desítku dalších podobných výstupů z výzkumů jednotlivých druhů živočichů, které již zde nebudeme podrobně rozebírat. Pokud máte zájem, nabízíme níže link na zmiňovaný dokument.


Premiéra rok 2000 * ČSFD * IMDB * délka 172 minut.

TIP: Trojdílný dokument je možné zakoupit on-line v češtině.

Ideologické (zne)užití teorie

Samotný tvůrce teorie, Charles Darwin, ve své době vnímal její nedostatky a neprohlašoval, že by měla mít univerzální platnost. Teorie si ale všiml jeho současník Karl Marx, který prosazoval svržení tehdejšího společenského řádu a nastolení komunismu.

Karl Marx (1818–1883). (Volné dílo)

V prosinci roku 1860 napsal Marx o Darwinově teorii svému spolupracovníkovi Friedrichu Engelsovi pochvalnou zmínku, v níž spis O původu druhů chválil jako „knihu, která obsahuje přírodně historický základ pro naše stanovisko [historický materialismus]“.

V dopise adresovaném socialistickému filozofovi Ferdinandu Lassalleovi v lednu roku 1862 Marx napsal: „Darwinova kniha je velmi důležitá a slouží mi jako přírodovědecký základ pro třídní boj v dějinách.“

Teorie evoluce (v oblasti přírodních věd) a materialismus (v oblasti filozofie) byly během komunistických hnutí po celém světě široce propagovány. Pro Marxe a komunisty byla evoluce důležitá zejména tím, že nahrazovala víru hlavních náboženství ve stvoření člověka Bohem. Široké přijetí těchto teorií společností mohlo uspíšit realizaci jejich plánované revoluce.

Po dlouhé období tak sloužil dialektický materialismus k popírání existence duše, a teorie evoluce k popírání stvoření člověka Bohem. Přirozený výběr dal vzniknout teorii, že přežije ten nejsilnější, a prohlášení, že pokrok je způsobován třídním bojem. Přes všechny vědecké námitky a nedostatky byla teorie evoluce desítky let protežována.

Vědci tvrdí, že tvořila inteligence

V roce 2005 vzniklo volné sdružení vědců, kteří darwinismus odmítli a postavili proti němu alternativu, a sice takovou, že složitost živého světa není možné vysvětlit neřízenými, spontánními přírodními procesy, ale musí být výsledkem procesů řízených, které mají povahu inteligentního plánu či návrhu.

„Podstatné přitom bylo, že tento závěr nevyplynul z filozofických či teologických úvah, ale byl výsledkem ryze sekulární, vědecké analýzy problému,“ uvádí v článku z 3. ledna 2015 Emil Kalabus.

Citace

Prof. Bruno Vollmert, makromolekulární chemik: „Všeobecně rozšířené úvahy o chemické evoluci, která měla předcházet evoluci biologickou, postrádají jakékoliv vědecké opodstatnění.“

Biolog, prof. Conklin z Princenton University: „Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je srovnatelná s pravděpodobností, že dokonalý slovník je výsledkem exploze v tiskárně.“

Francouzský botanik A. Wigand: „Darwinismus není ani teorií, ale náladou, která uchvátila mysl lidí. Je vědou asi tak, jako je pohádka dějepisem.“

Autor teorie gravitace Isaac Newton: „Nádherné uspořádání a harmonie vesmíru mohly vzniknout jen podle plánu všemohoucí bytosti. To je a zůstane mým posledním poznatkem.“


Související články a knihy:

Darwinova evoluční teorie se hroutí (Emil Kalabus, 2015)

Evoluce: Teorie v krizi (Michael Denton, 1985) anglicky

Molekula a život – Co Darwin nemohl vědět a co darwinisté vědět nechtějí (Bruno Vollmert, 1985) německy

Tajemství vzniku života (Roger L. Thaxton, Charles B. Bradley, Walter L. Olsen, 1984) anglicky

Darwinova černá skříňka (Michaela Behe, 1986) anglicky

Spor o Darwina – podle knihy Phillipa E. Johnsona (1996)

Zamrzlá evoluce – aneb je to jinak pane Darwine (Jaroslav Flegr, 2007)

Vedecké dôkazy dokazujúce neplatnosť Darwinovej evolučnej teórie (Peter Michalík)

Opodstatněnost evoluční teorie jako primární teorie v rámci vzdělávání české populace (Jaromír Všetečka, Diplomová práce, 2012)

Vyučování evoluce v evropských školách (Maciej Giertych, 2009)

Darwinova chyba: Vysvětlení diskontinuity mezi člověkem a
nehumánní myslí
 (Derek C. Penn, Keith J. Holyoak, Daniel J. Povinelli, 2008) anglicky

(Video) Mathematical Challenges to Darwin’s Theory of Evolution with Berlinski, Meyer, and Gelernter (Hoover Institution, 2019)

(Video) David Berlinski: Atheism and its Scientific Pretensions (Hoover Institution, 2011)

(Video) Stephen Meyer: God and the Origin of the Universe (Discovery Science, 2019)

(Video) David Berlinski: The link between evolution, science and progressivism (Fox News, 2018)