„Nesmím se bát. Strach je zabiják mysli. Strach je malá smrt, která přináší úplné vyhlazení.“

Z vědeckého hlediska měl známý autor sci-fi románů, Frank Herbert, pravdu, když napsal tato slova ve své knize Duna. Strach je opravdu zabiják mysli.

Samozřejmě, i strach má svůj účel a jsou okamžiky, kdy je ospravedlnitelný. Jde zejména o situace, kdy jsme v ohrožení života. Jenže adrenalinem navozená zvýšená rychlost, síla a zbystřené smysly přináší i zápory.

Jelikož proces strachu si vyžaduje současné zapojení několika oblastí mozku, které musí vykonávat komplikované úlohy (např. koordinace uvolňování různých hormonů a neuropřenašečů a omezení přísunu krve do „životně nedůležitých“ procesů jako zažívání), organismus nedokáže dělat zároveň i jiné věci.


Jak píší vědci z University of Minnesota: „Strach nám může v mozku přerušit procesy, které nám dovolují regulovat emoce, luštit neverbální signály a další informace, které jsou nám přednášeny. Také umožňují zamyslet se před tím, než jednáme a konat eticky. Strach negativně ovlivňuje naše uvažování a rozhodování a způsobuje, že podléháme intenzitním emocím a impulzivním reakcím. Všechny tyto dopady mohou vést k tomu, že nejsme schopni přiměřeně jednat.“

Tyto vedlejší účinky zpravidla opadají společně se strachem. Koneckonců lidé nejsou naprogramováni, aby se neustále báli. Chronické pocity strachu a úzkosti ubližují našemu fyzickému zdraví i emočnímu stavu.

Někdy víme, že je náš strach iracionální, ale narušené uvažování (jako např. při posttraumatické stresové poruše, úzkosti nebo panice či při fobiích) se neřídí racionálností a pak může pomoct odborník na duševní zdraví.

Známe-li tedy všechny tyto informace, co se stane, když nás vyděsí něco vážného, například teroristický útok nebo pandemie? Je naprosto v pořádku, že nás děsí něco takového, ale tento stav strachu nám často brání, abychom činili chytrá, dobře zvážená rozhodnutí.

Pracovat se strachem je těžké a nepříjemné. V hloubi duše víme, že když máme strach, neděláme nejlepší rozhodnutí, a to v nás vzbuzuje touhu vyhledávat ty, kdo se zdánlivě bojí méně než my a spoléhat se na ně, že za nás učiní důležitá rozhodnutí. V dnešní moderní společnosti jsou to obecně řečeno političtí vůdci, ke komu vzhlížíme.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k odběru Newsletteru. Jednou týdně vám tak budeme moci zasílat výběr těch NEJ zpráv.

Jenže je tu problém. Naši političtí vůdci jsou také lidské bytosti, zrovna jako my. Možná mají lepší PR týmy než běžní lidé, ale pořád jsou to jen lidé a podléhají stejným emocím a pobídkám jako my ostatní. Zvolení politika do úřadu nezmění zázračně způsob, jakým lidé na různé podněty reagují.

Rádi bychom věřili, že naši politici (alespoň ti, které jsme volili) jsou dobří a osvícení, že schvalují a připravují zákony pouze s dobrými úmysly a věříme tomu proto, že máme za to, že i my bychom udělali to samé, kdybychom byli na jejich místě.

Ale jak řekl Zuri ve filmu Black Panther: „Pro dobrého člověka je těžké být králem.“ To se shoduje s varováním Lorda Dalberg-Actona, že „moc korumpuje“, což potvrzují také ekonomové v takzvané „teorii veřejné volby“.

Teorie veřejné volby předpokládá, že se z lidí po získání nějaké mocenské funkce nestávají zázračně andělé. Tak jako my i oni pořád podléhají stejným popudům. Proto je pro politiky snadné zvyknout si na své křeslo a snažit se tuto moc zabezpečit i do budoucna.

Nemá smysl, aby se voliči snažili do detailů lustrovat chování svých politiků, protože informovaný hlas má stejnou cenu jako neinformovaný hlas vašeho souseda. A tak se na špatné jednání politiků často zapomíná anebo se zamete pod kobereček.

A pak se stane ta strašná věc. Útok na Dvojčata, finanční krize v roce 2008, COVID-19. Skutečné problémy, které jsou opravdu děsivé a občané si vyžadují akci, chtějí, aby se s tím něco udělalo, protože se příliš bojí na to, aby dělali rozhodnutí za sebe.

Jenže politici jsou vyděšení také. Ani oni nechtějí zemřít při nějakém vražedném výbuchu nebo být napojení na dýchací přístroj někde na JIPce. A tak jako každý jiný člověk, i oni dělají chyby a v tlaku činí špatná rozhodnutí.

Po teroristických útocích na Dvojčata jsme zažili obří expanzi moci federální vlády. Národní bezpečnost se stala dokonalou výmluvou pro to, aby vláda rozšířila své pravomoci a zasáhla do denního života běžných, neškodných občanů. Koneckonců nikdo nechce, aby teroristé vyhráli, nebo ano?

Podobně strašidelnou expanzi moci zažíváme nyní při epidemii COVID-19. Řada velkých, důležitých rozhodnutí spočívá v rukou států a místních samospráv a s rostoucí mocí vidíme, kolik rádoby tyranů nám vládne. Zavírají se firmy, vyhlašuje se zákaz vycházení, omezuje se cestování, dochází ke kontrole cen, to vše s katastrofálními a smutnými dopady.

Pravda, řada otravných a nepochybně zbytečných předpisů bylo zrušeno ve snaze zpomalit ekonomické dopady a dostat tolik potřebný materiál a služby ke zdravotnímu personálu, ale ekonomika není nějaký stroj, co se na pár týdnů nebo měsíců vypne a pak pojede normálně, až dostane příkaz se znovu nastartovat.

Spousta lidí je nemocných a někteří z nich umírají. To je tragické a děsivé a nechci to nijak zlehčovat. Jako člověk patřící k rizikové skupině jsem si plně vědoma rizik a obav. Vím, co je to strach.

Ale pokud nás má naše nedávná minulost něco naučit, pak je to fakt, že se nesmíme strachu poddávat. Nesmíme zahazovat věci, pro které stojí za to žít výměnou za vidinu ochrany před újmou. Naše svoboda je naší nadějí a naším štěstím a je všemocná. Pokud dovolíme, aby nám ji sebrali, bude strašně těžké ji získat zpět.

Ta úvodní citace z Franka Herberta pokračuje: „Budu čelit svému strachu. Dovolím mu, aby mě přešel, aby mnou prošel a až odejde, použiji vnitřní oko, aby sledovalo jeho směr. Tam, kde už není strach, nezůstane nic. Zůstanu jen já.“

I tato krize jednou skončí, tak jako končí všechny věci. O tom není pochyb.

Až se vytratí kouř a bude po karanténách, zůstává jen otázka, jestli jsme čelili svým strachům, jestli jsme jim dovolili přejít a projít námi skrz, a po tom všem, zůstali jsme svobodnými jedinci? Anebo v záchvatu strachu dovolíme, aby nás svázaly ustrašené příkazy? A co ještě horší, nebude řada z nás přesně o to žádat?

Autorka článku Jen Maffessanti je redaktorkou portálu Nadace pro ekonomické vzdělávání a matkou dvou dětí. Její internetové stránky najdete zde. Tento článek byl původně publikován na stránkách FEE.org.

Přeloženo z původního článku newyorské The Epoch Times.