Mnozí z náš ještě pamatují z televizního černobílého snímku ctihodného starého pána, jak velmi laskavě a s úctou mluví o maminkách a rodičkách… Mnozí mají jeho jméno spojeno také se Sunarem, krabicí sušeného mléka, dětskou náhradní výživou. Tuto výživu vynašel pro matky, které nemohly kojit svoje děti. Později však změnil názor a upřednostňoval přirozené kojení, v rámci možností… Již za svého života byl považován za zakladatele moderní české a slovenské dětské medicíny.
Když o něm r. 1995 Fero Fenič natočil film do série GENUS, tou dobou byl profesor Dr. Josef Švejcar nejstarším pediatrem na světě. Jak Fenič konstatoval, život profesora Švejcara – to byly dějiny čsl. státu ve 20. století.
Josef Švejcar (* 20. května 1897 Praha – 30. ledna 1997 Praha) začal studovat medicínu r. 1915 v Praze, studia dokončil na Slovensku.
Po první světové válce nastoupil zdravotnickou službu na dětské klinice v Bratislavě. Byl ochoten dělat vše, co je potřeba – studoval, ordinoval, někdy sloužil také jako „zdravotní sestra“. Potom pracoval jako asistent na dětské klinice UK v Bratislavě jako žák Jiřího Brdlíka. Počátkem 30. let přešel na dětskou kliniku do Prahy. Kromě léčení začal brzy i bádat.
Průjem, který tehdy postihoval nekojené děti, byl mnohdy smrtelný. Kravské mléko nemohlo dětem zajistit správnou výživu. Mladý lékař vypozoroval, že sušené mléko je pro nemluvňata bezpečnější než čerstvé, protože jeho bílkovina je stravitelnější. A tak vznikl Sunar, dětská náhradní výživa.
Tímto poznáním zachránil stovky dětských životů, jejichž vyčerpané nebo podvyživené nebo nemocné maminky nebyly schopny je kojit.
Švejcar sice zavedl umělou výživu kojenců, avšak když zpozoroval, že ji využívají i maminky, které nemají nedostatek mléka, změnil názor. Od 70. let upřednostňoval přirozené kojení.
Díky rozvoji imunologie se zjistilo, že mateřské mléko je nenahraditelné, protože obsahuje matčiny specifické protilátky.
Péče o dítě
Profesor Josef Švejcar byl legendou české i světové pediatrie. Svoji knihu Péče o dítě publikoval r. 1945 a během dalších 50 let knihu doplňoval a dopracovával. Říká se, že podle ní bylo v českých zemích i na Slovensku vychováno nejméně pět generací dětí. Lékař už tehdy v ní kladl důraz na význam lásky a citu ve vývoji dítěte.
„Máma je pro dítě až do smrti absolutní hodnotou,“ věřil.
Švejcar proslul nejen jako propagátor kojení, ale kromě výživy kojenců učinil významné poznatky v alergologii, imunologii, dětských infekčních onemocněních a v biologii dítěte.
Během svého působení profesor Švejcar vybudoval šest dětských klinik, ústav pro léčbu dětské tuberkulózy, několik ozdravoven, moderní pavilon pro kojence v Bratislavě.
Dětství a manželství
Třebaže Josef sám neměl právě harmonickou maminku, jeho dětství doprovází vzpomínky na osobní setkání s více slavnými postavami české kulturní scény. V kočárku v Praze po Letné jej vozíval básník Svatopluk Čech, potkával tam také malíře Antonína Slavíčka, který na Letné stával s paletou a vytvářel své obrazy.
Právě o výtvarné umění se mladý Švejcar velmi zajímal, a kromě toho i o další kulturní požitky, jako poezie, hudba, divadlo. Tehdy se domníval, že svůj život zasvětí umění.
Ovšem jablko nepadá daleko od stromu. Jeho otec, praktický lékař, směroval svého syna ke stejné profesi. Už od svých deseti let musel otci pomáhat v ordinaci s léčením úrazů jeho pacientů.
Na setkání lékařů jej zaujal libeňský lékař K. Halbich, zejména však jeho dcera Běla. Poprvé ji spatřil na Občanské plovárně, když mu bylo 14 a jí 12 let. Od té chvíle ji nepřestal milovat. Byla to láska na první pohled. Jejich vztah trval 65 let.
Počátky manželství prožili spolu ještě na Slovensku, kde se jim narodily dvě děti. Manželka Běla, velmi vzdělaná a kultivovaná žena, jej ovlivnila svými názory. Zůstala s dětmi v domácnosti, byla manželovi oporou a celoživotně se vzdělávala a pěstovala jazykové vlastnosti.
Později, od r. 1937, mu pomáhala v jeho soukromé ordinaci v Praze, kterou se mu podařilo zázračně udržet až do r. 1960.
Roku 1930 v Praze Švejcar budoval Českou dětskou kliniku na Karlově. Následující roky prošlo klinikou mnoho generací maminek s dětmi.
To největší, co žena muži do života dává, je její kritika.
Profesor kde mohl, zasazoval se také za lepší postavení ženy ve společnosti. Prosazoval, že „žena nemá být služka“.
„Postavení mnoha maminek je nelidské. Místo toho, aby byly královnami, jsou z nich služky!“
Po 70 let se nepřetržitě věnoval vědecké práci, napsal 320 publikací, a jsa na odpočinku, neustále přednášel, bortil zavedené názory a mimo jiné navrhl i přítomnost otce u porodu.
Ke stáru začal profesor psát paměti. Varoval před necitlivostí ve vztazích a před neúctou k rodině.
Napsal: „My nemáme tušení, kde je sídlo citu v lidském organismu. Stejně nevíme, jakým způsobem je žena jeho zdrojem a nositelem, ale je to tak.“
Věřil na zachování rodiny a současně s tím na sebevýchovu rodičů.
Jen o pár týdnů jej minula oslava 100. narozenin.
