Doba je složitá, lidé se již téměř nepotkávají, ulice jsou poloprázdné, příjemný zážitek – kde nic tu nic…
Na zastávce linkového autobusu se v sychravém počasí krčí jen pár čekajících. Téměř před odjezdem přibíhá maminka s asi tříletým chlapcem. Během chvíle se vlhký, prochladlý autobus rozzáří. Klučina se na všechny usmívá, má spoustu otázek pro pana řidiče, maminku i vedle sedící babičky.
Vůz se rozjíždí a vtom se ozve zvuk, asi trochu porouchaná vzduchotechnika. Chlapec strne, vytáhne krček ze šály a podezíravě si měří spolucestující. Na nejbližší křižovatce autobus zastaví. Maminka stáhne synka zpět do sedačky. Vůz se znovu rozjíždí a vzduchotechnika se opět ozve. Klučina vyskočil, očička se mu rozzářila poznáním:“ Jé, autobus bolí bříško! On má „prdíky“!“ Zrudlá maminka opět zamačkává malého „breptu“ do sedačky. Ztratí se za opěradlem, ale široké okolí slyší spoustu úvah, které se točí kolem stejného problému. Co ten autobus spapal? No, přece teplé buchty od babičky to asi nebudou? Má vůbec bříško?
Dveře se s hrknutím otvírají, první zastávka, malý hrdina je v momentě na nástupišti. Maminka si viditelně oddechla. Človíček využívá momentu její nepozornosti, už klečí a křičí na celou ves:“ On nemá nafouklé bříško!“
Autobus mizí za zatáčkou a odváží zbytek osazenstva, ti všímaví mají před očima báječného klučinu a jeho úžasnou fantazii, několika minutový příběh, který zahřál, rozveselil a pohladil po duši.
Díky za každé takové pohlazení…
