V nedávné době se čtenáři dostali pouze ke knihovnímu okénku, kde si mohli po předešlé domluvě vyměnit přečtené knihy za nové. Knihovníci pečlivě jednotlivé svazky dezinfikovali, ukládali nebo připravovali knihy předem objednané. Úžasná pomoc, ale kouzlo knihovny je kouzlo knihovny… Když se můžete probírat vystavenými svazky, vybírat podle autorů, žánrů, zkušeností. I přes to se může stát, že čtenář sám sebe překvapí. Nevěříte?
Upoutalo mě velmi staré vydání Klostermannovy knihy V ráji šumavském. Svazek pocházel z roku 1928 a jednalo se o 6. vydání. Založený knižní lístek a zažloutlé stránky prozrazovaly, že knihu přečetla řada čtenářů. Tak dobře, proč ne… Otvírám knížku s očekáváním barvitého líčení šumavské přírody, připomenutím starých sídel a jejich obyvatel.
Ale hned první stránky mě vyvádí z omylu. Co je tedy tím rájem? Použiji slova autora: „Dřeli se sice do krve, těžká, úmorná byla práce, v zimě mrzli, rvali se s děsnými vánicemi, které, čím více pořídly lesy, tím hrůzněji zuřily na vysokých, odevšad otevřených planinách, pražili se v létě na vedru slunečním, hnaly se přes hlavy jejich hrozné bouřky šumavské, řádil blesk, rachotil hrom, lily se s nebe nekonečné proudy, jež měnily jedva upravené silničky a cesty v bezedné černé bahno, potměšilé jako ty vůkol močály, ve kterých hnijí a tlejí celá pokolení zhynulých stromů, krkolomné cesty dolů k vodě, kde vázaly se prámy, plavila se polena … a vše naváželi na cesty, tak že práce nebylo konce … a přece se jim vedlo výborně a nereptali: peněz se vydělalo tolik, že ubožákům se zdálo, jako by bohatství celé země se k nim hrnulo. To byly pak veselé neděle, svátky a poutě! Mohlo se vyhazovat plnými rukami a také se vyhazovalo!“
Klostermann to záhy vysvětluje těmito slovy: „A tento nevídaný, neslýchaný blahobyt, tento život plný práce, ale také plný rozkoše, přinesl jim drobný brouček, pravý zlatohlávek, požehnané zvířátko, které podvrátilo starou Šumavu, a jemuž učenci dali jméno kůrovec!“
Je to tak, pro obyvatele Šumavy se stala vichřice z 27. října 1870 požehnáním. Vyvrácené kmeny v nepřístupném terénu byly napadeny kůrovcem. Autor využil toto téma, aby čtenářům vylíčil převratné změny krajiny, které postihly jak českou, tak i bavorskou stranu pohoří. Za pozornost stojí řada nových nebo rozšířených provozů zpracovávajících dřevní hmotu především v podhůří. Příkladem může být výroba „dřevěné nitě“, ze které se vyráběly zápalky.
Popisuje velmi barvitě, jak lidé toužící po výdělku zapomínali na stará a prověřená pravidla přežití v tomto drsném kraji. Starali se pouze o volské potahy, se kterými sváželi dřevo nejčastěji k vazištím vorů nebo k pilám. Nesklízeli to málo, co jim horská krajina dopřávala. Tak se stávalo, že museli uprostřed zimy prodat hluboko pod cenou dobytek, protože ho neměli čím krmit, nesklidili otavy. S jarem pak pořizovali od překupníků z podhůří ještě mnohem dražší páry volů, aby mohli dostát smlouvám s lesníky. Jinak je čekaly velmi tvrdé pokuty. I přes to všechno většina obyvatel Šumavy velebila „zlatého broučka.“
Jistě nemusím připomínat dnešní kůrovcovou kalamitu, která se ze Šumavy v průběhu minulých let rozšířila téměř do všech krajů. Všichni máme před očima palcové titulky hlásající kolik kubíků dřeva bylo nutno vytěžit, jak rychle se kalamita šíří krajinou. Fotografie obrovských mýtin dávaly tušit, kam až problém zašel. Hodně z nás to vnímá jako smutný konec. Ne všichni se dožijeme obnovy takto postižené krajiny, proto je dobře, v knihovnách jsou uloženy vedle beletrie i obrazové publikace.
