Zcela potichu a nenápadně vyšla letos kniha, která obsahuje zpověď manželky stalinského čekisty. S názvem Agnessa je spojeno nejen hledající mládí, první lásky, konflikt rudých a bílých gard v porevolučním Rusku, zanášení, klepy, ale středobodem je luxusní život bolševické smetánky, zejména v průběhu třicátých let, kdy všude kolem lidé umírali hlady.
Agnessu Mironovovou, krásnou a společenskou ženu, kdysi potkala ukrajinská spisovatelka Mira Jakovenková, orální historička, která zapisovala vzpomínky přeživších po všelijakých rudých terorech v Sovětském svazu. Agnessa ji zaujala svou bezprostředností a vyprávěním, staly se z nich přítelkyně.
Velmi živé vyprávění znovu a znovu vynáší na světlo bolestivé dopady porevolučního vládnutí bolševiků nad většinou národů Sovětského svazu. Mira si je zapisovala až po návratu domů, nechtěla Agnessu vyplašit nebo přimět k auto-cenzuře.
V dobách represí proti vlastnímu národu – někdo se měl velmi dobře, třebaže to lze nazvat i „tancem na vrcholu sopky“. Členové bolševické suity, tajných služeb a dalších podobných institucí netrpěli nouzí, žili v přepychu, dopřávali si letní dovolenou v sanatoriu, lázně a luxusní jídlo i róby. To vše plyne z úst manželky bývalého důstojníka ČEKY *, která by svého milovaného manžela (S. N. Mironov byl jejím druhým mužem)ráda rehabilitovala, ale to nejde. Již za jeho života říkali Mironovi jeho příbuzní: Máš na rukou krev. Ale nikdo s tím nic nenadělal.
Ovšem svoji Agnessu miloval: „Nemám rád ženské v čepici, bagančatech a ještě s cigaretou v puse – fuj! Ty se hezky učešeš, a mně se to líbí, vezmeš si něco nového na sebe, a mně se to líbí.“
Sergej Naumovič Mironov jako její druhý manžel byl pro ni tzv. osudovou láskou. Pravda, občas se doma zlobil na způsoby výslechů, jaké vedli jeho kolegové soudruzi, nebo když byl na Berijův pokyn zavražděn jeho přítel. Agnessa svědčí, že Sergej Mironov měl někdy pochybnosti – ale jeho oddanost straně a ideologii jej vždy nakonec přemohla. Občas nemohl v noci spát, pod polštářem měl schovanou pistoli, že by se zastřelil, kdyby ho přišli zatknout…
Z historie se dozvídáme, že on rozhodoval o čistkách, kolik lidí má být uvězněno, kolik popraveno atd. – viděl je zřejmě jako figurky na šachovnici. Než sám spadl do propadliště a byl popraven neznámo kde a jeho hrob neexistuje.
Domácké vyprávění o účesech a róbách, jaké si nechávala ušít Agnessa na různé recepce a bály, její vyprávění o známostech a přátelích té doby jsou v knize potichu a věcně doplněny historickými poznámkami pod čarou:
Jméno, funkce – byl náměstkem lidového komisaře vnitra a náčelníkem moskevské správy NKVD. V dubnu roku 1938 zatčen a zastřelen.
Nebo: ...třetí Bljucherova manželka, Glafira Bezverchovová, byla odsouzena k osmi letům nápravně-pracovních táborů.
Nebo: ...byl v roce 1939 pomocníkem náčelníka vyšetřovací sekce NKVD. V souvislosti s procesem proti Berijovi byl r. 1953 jako jeho blízký spolupracovník zatčen a zastřelen.
A takovéto doplnění faktů pokračuje na více stranách.
Agnessa s manželem a všichni z té stejné suity netrpěli nedostatkem a příliš si nevšímali následků teroru, které se odehrávaly kolem nich. Cestovali luxusním vagonem, který byl zařízen jen pro ně, a vojenští kuchaři jim vařili a předkládali na stůl jídla, a jakých se běžným Rusům ani národům nesnilo.
Agnessa tou dobou hrála poker, kulečník a zvala si hosty. Když Agnessina sestra Lena, žijící v té době na Ukrajině, napsala dopis a prosila o jídlo, Agnessa ve své bláhové nevědomosti uvažovala, jaké látky na šaty jí pošle… „Můžu zaslat hedvábí, punčochy, šaty…“ Ale její matka naštěstí pochopila, že situace druhých a jinde je vážná, a poslala jí pytle jáhel a další potraviny. Když vojáci dopravili tuto pomoc k Leně, vzala hrst jáhel a vařila je a pak je hltala ještě polosyrové, protože svoje potravinové příděly přenechávala děcku.
Když je pak Agnessa navštívila, dozvěděla se od sestry, že její balíčky potravin je zachránily od smrti hladem.
Opět poznámka pod čarou: „Během hladomoru na Ukrajině v letech 1931–1932 zemřely nejméně 4 miliony lidí. Hladomor byl řízen státem a doprovázely ho rozsáhlé represe.“
Agnessa však zdaleka nebyla bezcitná. Když ji její služka požádala o zbytky ze stolu, ochotně jí vyhověla a přidala něco navíc pro její rodinu.
Služka? Ano, bolševičtí hodnostáři měli služebnictvo a lokaje. Když byla kdesi v novinách fotka manželky sovětského hodnostáře v róbě osázené brilianty, někdo k tomu poznamenal: Nač jsme vlastně dělali revoluci?
„Nemuseli jsme se starat, jak vyložit a odvézt věci, na to jsme měli ´lokaje´“ vyprávěla Mironovovoá. „Vezla jsem z Mongolska tolik věcí, že zaplavily celý „salon“ až do stropu,“ vzpomínala na návrat ze služebního pobytu v Alma-Atě.
Na druhé straně – Aga se ani v té době doma nerozpakovala mluvit o Stalinovi pohrdavě a s despektem, naprosto ironicky – „nejmoudřejší“. Její muž sice byl politicky zdatný, ale ona měla své zájmy.
O šéfovi svého muže se zmínila:
„Vy jste nejspíš Ježova nikdy neviděla, že?“ ptala se Miry Jakovenkové a dodala: „Byl to malý neduživý muž, jednu tvář křížem krážem zjizvenou. Nevýrazná nicka… Ta jeho moc byla sice prázdná, ale sám si myslel, že je skutečná…“ popsala jednoho z vůdců NKVD. I on byl záhy, jako jeden z mnoha „nepohodlný, zbaven funkce a zastřelen“. V sovětském Rusku bylo hrou osudu, kdy a kdo tak podobně dopadne.
Došlo i na Mironova. Byl zatčen a zmizel. Pokoje v bytě zapečetěny, až rodina absurdně musela sama sobě krást věci z vlastního bytu. Třeba vzít teplé oblečení na zimu nebo prodat nějaké to stříbro, aby bylo na jídlo.
Léta života ve smetánce skončila, Mironovová se s rodinou musela nastěhovat do komunálního bytu, navíc probíhala válka.
Krásná žena nedokázala žít sama, bez lásky, a tak následoval třetí sňatek. Dalším manželem se stal Michal Davydovič Korol, bratranec předchozího muže. Avšak i ten uvízl v osidlech podezřívavých sítí bolševického aparátu, po odsouzení poslán na nucené práce.
Když bydlelo několik rodin ve společném bytě, Mironovová se snažila sehnat potraviny i věci na vaření, až nakonec došlo i na ni. Sousedé ji kvůli hádce udali, že „vedla protisovětské řeči“.
Nyní jako řadová občanka, i bývalá žena bolševického funkcionáře byla tak jako miliony jiných transportována na Sibiř, odsouzena na pět let nápravně výchovných prací, a tak zakusila i druhou tvář bolševického režimu na vlastní kůži. Naučila se přežít silou vůle, udržovala si úroveň bytí, jak jen to šlo. Dozorci si k ní kupodivu nedovolovali, a ona jejich nadávky odmítala interpretovat do svého obsáhlého vyprávění.
Tam se projevilo její lepší já, i ve snaze přežít myslela na druhé.
Když porovnáme trestaneckou kolonii, jako byly Ďábelské ostrovy při pobřeží Francouzské Guyany ztvárněné ve filmu Motýlek, – s nucenými pracemi na sovětské Sibiři, nabízí se otázka – co může být horší?
Fr. Guyana byla peklem, kam byli posíláni lidé, kteří se snad opravdu provinili trestným činem. Na Sibiř byli deportováni lidé, jako např. neznámý rolník, polská matka čtyř dětí, nebo učitelka, která ani nevěděla, za co tam je… které hnali ve sněhové vánici stepí, až odpadávali hladem a zimou. A za co? Všechno oblečení, které měli, vyměnili za jídlo. Jak mohli ve sněhu přežít?
O tom všem podává Mironovová svoje svědectví. Po propuštění si nechala zfalšovat pas, ve kterém byl záznam o jejím trestu, aby nezůstala štvancem. Dále usilovala o propuštění svého muže M. Korola. Nakonec, po mnoha snahách, byl osvobozen a rehabilitován.
O čem se recenze nezmiňují: do posledního dechu Korol usiloval o satisfakci pro druhé i pro sebe, zůstal bolševikem, který věřil v socialismus, v domnění, že socialismus je správný směr, ale to jen lidé ho nějak nesprávně uchopili…
Jakovenkové kniha nese dvojí autorství. Agnessa se asi už nedozví, že kniha vyšla, protože byla vydána po její smrti. Pro čtenáře je to cenný kus historie podaný nesmírně poutavým způsobem. Sympatie nebo antipatie vůči hlavní hrdince si může každý vybrat sám.
Kniha Miry Jakovenkové: Agnessa. Zpověď ženy stalinského čekisty vyšla v nakladatelství Maraton.
*ČEKA: první ze série tajných policií v Sovětském Rusku. Byla založena Felixem Dzeržinskim na Leninův popud 20. prosince 1917. V roce 1922 byla přetvořena v GPU, posléze v roce 1923 v OGPU. Soupeřila s vojenskou rozvědkou GRU, v roce 1934 pak byly všechny složky tajné policie sjednoceny pod NKVD .
