V bohaté tapiserii západní civilizace se neustále opakují určitá témata a příběhy. Značí kontinuitu naší kultury, protože každá generace v nich nachází nový význam.
Od středověku až po současnost nikdy nezmizela legenda o Faustovi. Oslovuje lidi v každé době a na každém místě. Proč? Snad proto, že každý z nás stojí před stejnou volbou: žít pro světské odměny, jako jsou peníze, potěšení a sláva, nebo se věnovat vyšším, nesobeckým cílům.
Faustův příběh, který je ozvěnou Kristova pokušení na poušti a antických varovných příběhů o Prométheovi a Ikarovi, symbolizuje tento věčný lidský boj.
Doktor Faust skutečně existoval. Byl to německý astrolog ze 16. století, který se zabýval magií a byl vypovězen z několika měst a obviněn, že zaprodal svou duši ďáblu. V průběhu let se kolem jeho jména vyrojilo tolik legend, že dnes už není možné oddělit skutečnost od fikce. Jeho příběh se stal jedním ze základních mýtů Západu.
Dvě mistrovská díla
V roce 1587 vyšla ve Frankfurtu nad Mohanem „Faustova kniha“ od anonymního autora. Údajně mělo jít o příběhy z doktorova života, ale šlo hlavně o pověsti a lidové báchorky. Kniha se nějak dostala do rukou Christophera Marlowa, geniálního mladého dramatika, narozeného ve stejném roce jako Shakespeare. Marlowe z těchto příběhů vytvořil své mistrovské dílo „Tragická historie doktora Fausta“. Marlowe byl záhadnou postavou: obvinili ho z toho, že je špion, lump a ateista, načež ve svých 29 letech zemřel v souboji na nože.
Marlowovo dílo je první známou dramatizací příběhu. Jeho Faust je ztělesněním renesanční cesty za poznáním prostřednictvím vědy, ale zvědavost a pýcha hlavní postavy ji posouvají dál – na šikmou plochu čarodějnictví. Marlowe si bere příklad ze středověkých mysteriózních her a dává Faustovi dva anděly, jednoho dobrého a druhého zlého, aby mu radili. Faust na popud zlého anděla podepíše krvavou smlouvu s démonem Mefistofelem a získá nadpřirozenou moc na 24 let za cenu toho, že zbytek věčnosti stráví v pekle.
Faust po mnohá léta mrhá svými schopnostmi, baví šlechtice kouzelnickými triky a vzkřísí krásnou Helenu Trojskou, aby se stala jeho milenkou. Marlowe svému prokletému hrdinovi věnoval jedny z nejkrásnějších veršů anglické poezie:
To je ta tvář, jež spustila na vodu tisíce lodí,
A spálila vysoké věže Ília?
Sladká Heleno, polibkem mne nesmrtelným učiň!
Její rty vysávají mou duši – podívej, kam letí!
Pojď, Heleno, pojď, navrať mi mou duši!
Zde se usadím, neboť v těchto rtech je nebe.
Avšak v Helenině sladkém laskání nelze nebe ani nesmrtelnost nalézt. Faustovi se krátí čas. Pokouší se o pokání, ale už je pozdě. Mefistofeles a jeho čertovští kumpáni ho odvlečou do pekla. Marlowe svému Faustovi upírá jakoukoli naději na odpuštění či vykoupení.
Titulní list vydání „Tragické historie doktora Fausta“ od Christophera Marlowa z roku 1620 s dřevorytovou ilustrací doktora Fausta a ďábla vstupujícího padacími dveřmi. (Volné dílo)
V roce 1808 vydal Johann Wolfgang von Goethe svého „Fausta, první díl“, básnické drama, které mnozí považují za klenot německé literatury. Goethe přidává novou zásadní zápletku: Faust pronásleduje Markétku, nevinnou vesnickou dívku, kterou svede a opustí.
Tato verze začíná podobně jako Kniha Jobova tím, že se satan vsadí s Bohem, že dokáže svést jeho věrného služebníka na scestí. Goethův Mefistofeles pokouší Fausta tím, že mu dává světské bohatství a moc, na rozdíl od Joba, kterého satan pokouší tím, že mu je bere.
Když Goethe svého Fausta dokončil („Druhý díl“ vyšel v roce 1832), změnil názor na konečný osud Fausta a Markétky. V původní verzi jsou oba zatraceni, ale ve druhém díle je Faust nakonec zachráněn, a to právě tou dívkou, která se stala jeho obětí. Těhotná a osamělá Markétka, které se lidé z vesnice vyhýbají, nakonec v zoufalství utopí své novorozeně. Když se Faust dozví o jejím zatčení za vraždu, pokusí se ji kouzlem vysvobodit z vězení, ale ona odmítne a přijme trest za svůj hřích.
To však není konec. Bůh, který vidí Markétčinu počáteční nevinnost a lítost, zachrání její duši a ona se na oplátku přimlouvá za Fausta. Podobně jako Dantova Beatrice jej, nyní vykoupeného Božím milosrdenstvím, vede do ráje.
Vydání Fausta Johanna Wolfganga von Goetha z roku 1876, dekorované Rudolfem Seitzem. Vydalo nakladatelství Stroefer & Kirchner, z fondu Tamoikin Art Fund. (Earthsphere/CC BY-SA 4.0)
Docela změna oproti Marlowovi, kde odměnou za hřích je smrt, tečka. Pro Goetha, stejně jako pro Danteho, ukazuje romantická láska směr vedoucí k Boží lásce, ale aby se tam člověk dostal, musí být nakonec překonána.
Po Goethovi vytvořili své vlastní variace tak rozdílní autoři jako Louisa May Alcottová („Moderní Mefistofeles“), Oscar Wilde („Obraz Doriana Graye“) a Thomas Mann („Doktor Faustus“), zatímco povídka Stephena Vincenta Benéta „Ďábel a Daniel Webster“, zfilmovaná v roce 1941, přenesla příběh do Ameriky.
Tváří v tvář hudbě
V průběhu 19. století se Faust naučil zpívat. Goethova báseň inspirovala skladatele po celé Evropě. Známá je píseň Franze Schuberta „Gretchen am Spinnrade“ („Markétka u přeslice“) z roku 1814, ale ještě před ním napsal píseň o Faustovi Beethoven.
Bouřlivou „Faustovskou předehru“ Richarda Wagnera (1840) překonal jeho tchán Franz Liszt, jehož úžasná „Faustovská symfonie“ (1854) má tři věty, pro každou z hlavních postav jednu: Faust, Markétka a Mefistofeles.
Operní svět se do Fausta opravdu zbláznil. Do dnešního dne vzniklo asi 20 oper inspirovaných Faustem. Mezi nejznámější patří „Faust“ Charlese Gounoda (1859), po desetiletí nejpopulárnější opera na světě, a „Mefistofele“ Arriga Boita (1868). „Faustovo prokletí“ Hectora Berlioze bylo při své premiéře v roce 1846 přijato špatně, ale od té doby pověst tohoto křížence opery a oratoria jen stoupá.
Scéna souboje ze čtvrtého dějství opery Faust Charlese Gounoda, z knihy The Victrola Book of the Opera z roku 1917. (Volné dílo)
Faust inspiroval i klasický americký muzikál „Damn Yankees“, kde baseballový fanoušek středního věku zaprodá svou duši ďáblu, aby se proměnil v ligového hráče. Na temnou stranu ho láká smyslná démonka, která zpívá hit „Whatever Lola Wants, Lola Gets“. Ale můžete si být jisti, že ďábel (kterého na Broadwayi i ve filmu hraje Ray Walston z filmu „Můj oblíbený Marťan“) je nakonec poražen.
Ve filmech
Vizuální potenciál Faustova příběhu jej předurčil pro novou uměleckou formu 20. století – film. Již v roce 1900 uvedla společnost Thomase Edisona do kin film „Faust a Markétka“, který měl pouhých 57 sekund! Ve Francii natočil v roce 1904 Georges Méliès („Cesta na Měsíc“) svůj vlastní 15minutový film „Faust a Markétka“. Byl to jeho čtvrtý pokus o tento příběh – první proběhl v roce 1897.
Opravdový filmový Faust se objevil v roce 1926. Největší německé filmové studio UFA se rozhodlo oslavit desetileté výročí svého založení tím, že nechalo své dva přední režiséry natočit velkolepé, nákladné eposy. Fritz Lang natočil „Metropolis“ a F. W. Murnau „Fausta“.
Murnauův „Faust“ dnes není tak známý jako jeho dřívější kultovní snímek „Nosferatu“. Tehdejší kritici ho považovali za příliš pomalý a stylizovaný, ale někteří ho označili za nejkrásnější film, jaký byl kdy natočen. Film, který byl po desetiletí k vidění pouze na rozmazaných kopiích, byl v roce 2015 konečně restaurován do své bývalé krásy.
Záběr z filmu F. W. Murnaua „Faust“. (Volné dílo)
V průběhu 20. století se adaptace Fausta objevovaly stále častěji. Nové filmové verze, více či méně věrné, vyšly ve Francii, Rusku, Španělsku, Itálii, Německu – a v roce 2019 dokonce i v Jižní Koreji.
Aktualizace jako „Opojený“ (1967, remake v roce 2000) a „Fantom ráje“ (1974) našly v příběhu komedii. Odkazy na Fausta se neustále objevovaly v poezii, próze i populární hudbě. Animované filmy, televizní pořady, grafické romány, komiksy a japonská manga převyprávěly příběh pro nové generace.
Faust vstoupil dokonce i do jazyka. Výměně morální integrity za krátkodobý zisk se říká „faustovská dohoda“. Oswald Spengler použil termíny „faustovský člověk“ a „faustovská kultura“, aby popsal Západ, který podle něj zaprodal svou duši technologii výměnou za neomezené vědění. A označení „mefistofelský“ je definováno jako „vykazující lstivost, vynalézavost nebo zlobu typickou pro ďábla“.
Říká se, že každý jsme Hamletem. Všichni jsme také Faustem, neustále v pokušení porušovat své vyšší principy pro okamžité uspokojení z uznání, úspěchu a všemožných dalších blyštivých cen, které svět nabízí. Goethův Faust měl Markétku, která se za něj v nebi přimluvila. My takové štěstí mít nemusíme, takže je na nás, abychom se každý den rozhodovali správně.
Stephen Oles pracoval jako učitel na městské škole, spisovatel, herec, zpěvák a dramatik. Jeho hry byly uvedeny v Londýně, Seattlu, Los Angeles a Long Beach v Kalifornii. Žije v Seattlu a v současné době pracuje na svém druhém románu.
