V naší kultuře se nyní děje něco hluboce znepokojivého. No, popravdě řečeno, děje se spousta hluboce znepokojivých věcí. Ale v centru naší toxické kultury je rychle metastazující a zhoubný pocit oprávněnosti. A konkrétně právo odsuzovat.

Jako společnost jsme se stali překvapivě posuzujícími. Cítíme se v právu a máme odvahu odsuzovat úplně všechno a všechny. Nesoudíme jen to, co kdo říká, dělá a v co věří právě teď, ale soudíme i to, co kdo říkal, dělal a v co věřil v historii.

Cítíme se oprávněni kritizovat a odsuzovat ty, kteří přišli před námi, konkrétně za to, že byli méně uvědomělí a vyspělí než my nyní. Stydíme se za to, kým jsme byli a zároveň popíráme, že jsme takoví byli.


Toto odsuzování provádíme nejen na veřejné scéně vůči ostatním lidem, ale také v osobní rovině – vůči sobě samým. Neustále útočíme, zahanbujeme a odmítáme dřívější verze sebe sama, odsuzujeme a obviňujeme to, kým jsme bývali. Ale soudíme a obviňujeme optikou toho, kým jsme nyní – kým jsme se stali.

Kupodivu očekáváme, že jsme vždy věděli a chápali to, co víme a chápeme nyní. Stydíme se za to, že jsme nedokončené dílo, že musíme dospívat a stále dospívat, že jsme nevylezli z lůna matky plně zformovaní a dokonalí. Jak se stáváme bdělejšími a uvědomělejšími bytostmi, bohužel se na své méně zralé inkarnace díváme s opovržením a pohrdáním.

Klientka Laura mi začala vyprávět o nedávném úžasném zážitku, kdy udělala něco hluboce laskavého pro svou sousedku. Měla ze svého rozhodnutí i ze sebe samé opravdu dobrý pocit. Než se však Laura dostala k několika větám, přešla k zahanbujícímu a kritickému vyprávění o sobě samé – konkrétně o minulém zážitku před dvaceti lety, kdy se chovala méně laskavě a velkoryse.

Příležitost uctít tuto krásnou zkušenost a zároveň plně prožít to, čím se stala jako čtyřicetiletá žena, jí vzala potřeba očernit a odsoudit to, čím byla ve svých dvaceti letech. V jediném okamžiku opustila své současné já a vrátila se zpět k sebenenávisti a studu, uvězněná ve staré rétorice a oceánu lítosti nad tím, kým bývala.

Je to opravdu zvláštní. Neočekáváme, že naše děti budou umět běhat hned, jak se narodí. Všichni chápeme, že jako lidské bytosti se musíme 9 nebo 10 měsíců válet, pak se dalších pár měsíců klouzat po zadku, pak se plazit, pak se postavit a spadnout, pak se chvíli batolit a něčeho se držet, pak udělat pár kroků po svých, pak ještě pár kroků spadnout, pak udělat další kroky, pak spadnout a potom chodit.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k odběru Newsletteru. Jednou týdně vám tak budeme moci zasílat výběr těch NEJ zpráv.

Smiřujeme se s tím, že musíme dorůst sami do sebe na fyzické úrovni, selhávat, dokud se nám to nepodaří. A do jisté míry se stejného přijetí držíme i s ohledem na náš duševní vývoj, uznáváme, že se potřebujeme vzdělávat.

A přesto z nějakého důvodu, pokud jde o náš emocionální a duchovní vývoj, zrání našeho charakteru a vědomí, očekáváme dokonalost hned od začátku. Upíráme si právo učit se a vyvíjet se po celý život a podobně se měnit a růst po generace jako druh.

Život je proces nekonečného stávání se. Nikdy zcela neskončíme s růstem, nikdy se nepřestaneme stávat. Jsme dílem ve vývoji, po celý život. Postupem času a prostřednictvím prožitých zkušeností se učíme, kým chceme být, kým jsme schopni být.

Pravdou je, že se nerodíme jako naše nejlepší já. Musíme do něj vyrůst a učíme se, jak jím být. Zvláště pokud jsme neměli rodiče nebo vychovatele, kteří by nám mohli sloužit jako vzor našeho nejlepšího chování. Díky pokusům a omylům, dobrým příkladům, neúspěchům, času a zkušenostem se stáváme vyspělejšími a uvědomělejšími a snad i soucitnějšími.

Stáváme se lidmi, kterých si můžeme vážit a na které můžeme být hrdí. Přesně to je cesta životem, přesně to je jeho smysl. Popírat tuto pravdu nebo požadovat, aby tomu bylo jinak, znamená popírat skutečnost.

Když posuzujeme a odsuzujeme své minulé chování a úroveň svého vědomí na základě toho, čeho jsme schopni nyní, nejenže popíráme realitu, ale odmítáme a opouštíme své vyvinutější já.

Odmítáme si privilegium změnit se, stát se a být lepší verzí sebe sama. Tváří v tvář svým současným úspěchům lpíme na svých minulých selháních jako na způsobu, jak se držet staré identity, zastaralého vidění sebe sama jako špatných jedinců nebo takových, jakými jsme neměli být.

Často je kořenem našeho posuzování hanba. Stydíme se za to, že musíme duchovně a morálně dozrát, jako by existoval nějaký jiný způsob, jak se náš vývoj mohl uskutečnit. Odsuzujeme se za to, že musíme dospět do svého nejlepšího já, za to, že jsme někdy byli nedokonalí.

Současně blokujeme své já, kterým jsme se stali, v tom, aby se stalo ještě lepším a aby naplnilo svůj potenciál.

Jako lidské bytosti jsme nedokončeným dílem. Denně rosteme do toho, kým jsme. Neexistuje žádný bod, v němž bychom dosáhli svého konečného cíle, hotového já.  Znovu a znovu si uvědomujeme, že to, co jsme si mysleli a čemu jsme věřili předtím, možná dokonce včera, si nyní už nemyslíme a nevěříme tomu. Zjišťujeme, že jsme se změnili.

Totéž platí i pro nás jako živočišný druh. Tím, kým jsme byli v jiných historických obdobích, už nyní nejsme. Není to žádná hanba, prostě to tak je. Ale každá minuta, kterou strávíme odsuzováním a posuzováním toho, kým jsme byli, každý současný okamžik, který promarníme očekáváním a vyžadováním, aby minulé já vědělo to, co ví současné já, je nejen naprostým odmítnutím reality lidského stavu, ale zároveň i ztracený okamžik, který jsme mohli strávit tím, že bychom žili svůj život jako vyspělejší já, kterým jsme právě teď.

Nancy Colierová je psychoterapeutka, mezináboženská duchovní, spisovatelka, veřejná řečnice a pořadatelka seminářů. Pravidelně píše blogy pro Psychology Today a The Huffington Post a je také autorkou několika knih o všímavosti a osobním růstu. Se svými klienty z celého světa pracuje i přes Skype. Více informací najdete na stránkách NancyColier.com.

Originální článek zde.