Zážitky blízké smrti, které se mezi lidmi objevují, přitahují zájem lidí již od pradávna. Vědecká ani laická veřejnost nedokáže vysvětlit, proč mnozí lidé, kteří vyšli z klinické smrti, popisují shodně ty samé podobné situace. Zážitky, o kterých vyprávějí, mají část prvků osobních – a část zcela shodných s ostatními.
Město Tchang-šan, které leží asi 160 km od čínského hlavního města Pekingu, bylo v roce 1976 jedním z nejdůležitějších průmyslových měst v Číně. Před 45 lety se v oblasti Tchang-šanu odehrála rozsáhlá katastrofa.
Pojďme se vrátit zpátky v čase a připomenout si, co lidé, kteří při katastrofě zemřeli a byli znovu oživeni, zažili a co o tom vyprávěli lékařům, kteří je zpovídali.
Roj vážek předpovídal blížící se nebezpečí
Vážky jsou součástí léta. V létě před 45 lety začaly desítky tisíc vážek neklidně poletovat po městě Tchang-šan. Očití svědci pozorovali roj vážek široký 100 metrů. Mnozí lidé si tehdy mysleli, že abnormální chování vážek je příznakem velké blížící se bouřky.
Následně město Tchang-šan v noci postihlo silné zemětřesení o síle 7,8 stupně Richterovy škály. Velkoměsto bylo srovnáno se zemí během 30 sekund. Stalo se to 28. července roku 1976. Zemřelo tehdy více než 240 000 lidí. 160 000 dalších bylo vážně zraněno.
Co říkají ti, kteří přežili
V roce 1987, 11 let po ohromném zemětřesení v Tchang-šanu, provedli dva čínští lékaři studii se 100 lidmi, kteří katastrofu přežili. Ze vzorku bylo odebráno 19 případů – buď kvůli nedostatečným informacím, nebo proto, že respondenti si již obtížně vzpomínali na bolestivé zážitky.
Zpráva o zbývajících 81 případech se poprvé objevila v čínském lékařském časopise v roce 1992. Ze vzorku 81 zkoumaných přeživších bylo 43 mužů a 38 žen s průměrným věkem 31 let. 76 z 81 přeživších bylo během katastrofy paralyzováno. Všichni byli při zemětřesení vážně zraněni.
Podíváme se blíže na několik případů. Když zemětřesení zasáhlo Tchang-šan, paní Liu bylo pouhých 23 let. Během katastrofy ji zasáhl rozpadající se dům. Utrpěla zranění bederní páteře a od té doby se nemůže hýbat. Když hovořila o okamžiku zranění, řekla, že v tu chvíli žádný strach necítila. Její mysl byla velmi jasná. Byly to obrázky z jejího dětství. Viděla, jak se směje a hraje si se svými přáteli. Viděla svého prvního přítele a jak byli šťastní. Viděla svůj první den v práci a vzpomněla si na první chválu, kterou dostala od svého vedoucího. Bylo to, jako by se během těch pár minut sešly všechny šťastné okamžiky v životě.
I při výpovědi se jí koutky úst zvedaly, když si vzpomněla na štěstí, které prožila v okamžiku mezi životem a smrtí. Právě toto štěstí jí dodalo odvahu žít dál.
Paní Cchao také zažila podobnou retrospektivu svého vlastního života. Bylo jí 56 let a byla zapřisáhlou ateistkou – až do zemětřesení. Když cítila, že umírá, viděla obrázky celého svého života jako na videopásce. Viděla se studovat na univerzitě, vzpomněla si na šikanu, kterou zažila během kulturní revoluce, a na to, jak to nakonec zvládla, přece jen se vrátila do práce. Vzpomněla si na ruku, která ji vytáhla z říše smrti zpět do lidského světa.
Mnoho přeživších hovořilo o svých zážitcích z „tunelu“.
V době zemětřesení byla paní Čchaj 20letá studentka. Řekla, že viděla, jak prochází tunelem, a cítila se šťastná, když tunelem procházela.
„Když jsem vyšla z tunelu, najednou jsem měla znovu pocit, jako by se moje duše postupně odpojovala od mého těla a pomalu se vznášela nahoru. Ve velmi vysokém bodě jsem se podívala dolů a uviděla své tělo. Zvláštní ale bylo, že i když moje duše opustila mé tělo, stále jsem cítila dech a puls svého těla. Dívala jsem se na své tělo, jako bych se dívala na někoho jiného, ale nebála jsem se, byla jsem velmi klidná,“ vypověděla pan Čchaj.
„Otočila jsem se a stále jsem se vznášela, ale zdálo se, že mi něco v těle brání a nemohla jsem již stoupat dále nahoru. Pak se mi promítl celý můj život. Od narození do mateřské školy. Ze školy do doby, kdy jsem se zamilovala… Čas letěl a i věci, na které normálně ani nemyslím nebo na které jsem zapomněla, se mi najednou vrátily do mysli, celkově to bylo něco šťastného a radostného,“ řekla paní Čchaj lékařům.
Ostatní lidé, které lékaři zpovídali, hovořili o tom, jak se setkali s bohy a duchy.
Paní Li bylo v době ničivého zemětřesení 49 let. Lékařům řekla, že během katastrofy navštívila svět mrtvých. Řekla: „Před mýma očima panovala tma a najednou jsem v dálce uviděla dva muže – pravděpodobně dva duchy, jeden oblečený v černém a jeden v bílém, jak často vidíte ve filmech. Přišli ke mně, aby mě odvedli. Chvíli jsme se procházeli – pak mě odvedli do síně, kde jsem viděla krále mrtvých. Vypadal stejně jako ve filmech, velmi ponurý a s dlouhými vousy.“
Bankovní úředník Wang zažil něco podobného. V době zemětřesení se v jeho bytě zřítil strop. Na hruď mu spadla silná deska. Nemohl se hýbat. Pomalu omdlel. Cítil jakoby vstoupil do jiného světa. V tu chvíli se před ním objevil muž v dlouhém rouchu a kulhal k němu. Kupodivu, přestože u něj stál velmi blízko, neviděl mu do tváře. Poté ho muž zavedl do temné díry, která se zdála být nekonečně hluboká.
Zdálo se mu, že ho jeho tělo neposlouchá, a jen následuje muže v dlouhém rouchu. Na konci černé díry uviděl pozlacený podzemní palác. Ten muž mu řekl, aby chvíli počkal před palácem.
O chvíli později se zevnitř ozval hlas: „Jeho jméno není v knize smrti, ať se vrátí zpět!“
Když pan Wang znovu otevřel oči, ocitl se na nemocničním lůžku, obklopen lékaři a sestrami, kteří mu poskytovali první pomoc. Bylo to jako sen. Kupodivu si Wang po letech mohl stále jasně vybavit celou vizi a nádherný palác, o kterém věřil, že je legendárním palácem v podsvětí.
Podle lékařské dokumentace více než polovina přeživších uvedla, že se během umírání vůbec nebáli. Naopak se dokonce cítili velmi dobře.
Třetina respondentů měla zkušenost s tunelem. Někteří říkali, že slyšeli podivné zvuky. Někteří viděli jasné světlo na druhém konci tunelu. Někteří říkali, že přestože tunel byl úplně černý, nebáli se. Jiní říkali, že tunel, který zažili, byl plný nárazových větrů a létajícího písku, ale vzduchové proudy vůbec necítili.
Téměř čtvrtina dotázaných se navíc během svých zážitků blízkých smrti setkala s jinými lidmi nebo duchy. Někteří byli přátelé a příbuzní, kteří ještě žili, jiní byli rodinní příslušníci, kteří již zemřeli. Tito duchové byli často popisováni jako bytosti sestávající ze světla. Téměř polovina respondentů hovořila o odloučení jejich duší od jejich těl.
Vypověděli, že v době, kdy byla duše mimo tělo, vnímali svět úplně jiným způsobem. Jeden z respondentů řekl, že měl pocit, že je jeho tělo rozděleno na dvě části, z nichž jedna ležela jako prázdná skořápka v posteli. Druhá část byla lehčí než vzduch a cítila se velmi pohodlně.
40 kategorií zážitků
Lékaři, kteří studii prováděli, rozdělili zážitky blízké smrti respondentů do 40 podkategorií. Patří sem například ohlédnutí se za vlastním životem, oddělení vědomí (duše) a těla, pocit beztíže, pocit, že jste v skutečnosti nejste tělem, ale že ho pouze obýváte, pocit fyzického spojení s vesmírem, pocit změny vnímání času, jako by čas přestal existovat, a mnoho dalších kategorií.
Lékaři s údivem zjistili, že výsledky jejich výzkumu zážitků blízkých smrti se velmi podobají výsledkům dřívějších výzkumníků prováděných v západních zemích. To by znamenalo, že rasy, jazyky ani náboženství nehrají roli, a že lidé po celém světě prožívají podobné věci.
Následně se lékaři zamýšleli nad otázkou, zda by tyto zážitky nemohly být dalším důkazem, že opravdu existuje život po smrti?
První studii zážitků blízkých smrti v moderní době provedl americký psychiatr Raymond Moody. Výsledky výzkumu 150 případů publikoval v roce 1975 v knize pod názvem Život po životě. V této knize Moody popisuje různé zkušenosti, které lidé shodně zažívají v době smrti.
Patří mezi ně například pocit všeprostupující radosti, lásky a míru, ohlédnutí se za svým vlastním životem, pohyb dlouhým, úzkým, temným tunelem. Dotyčný se najednou ocitá mimo své tělo a vnímá své okolí jinak, nebo se setkává s jinými bytostmi, často známými zesnulými, duchy nebo bytostmi, jejichž těla jsou složena ze světla. Přiblížení se k „bariéře“, která symbolizuje dělící čáru mezi životem a smrtí, a pochopení, že se člověk musí vrátit zpět k životu.
Za posledních 40 let bylo zaznamenáno mnoho zpráv o zážitcích blízkých smrti. Pohled do budoucna automaticky vede k zásadním otázkám: existuje život po smrti?
A existují vůbec nějaká božstva, nebeské bytosti a jiné časoprostory?
Malý příběh o víře – nevíře
Pro zajímavost zmíníme diskusi mezi vědcem, nejmenovaným univerzitním profesorem, který nevěřil v existenci božstev, a starší ženou v publiku. Profesor jako vyznavač ateismu během své veřejné přednášky vyzval božstva zvýšeným hlasem před celým publikem slovy:
„Pokud bohové existují, pojďte teď dolů a zabijte mě na veřejnosti!“ V prostoru nastalo hrobové ticho. Nestalo se nic.
Se samolibým výrazem ve tváři profesor publiku řekl: „Všichni jste viděli, že bohové neexistují!“
V tu chvíli se pomalu postavila starší dáma a řekla profesorovi: „Pane profesore, jste vzdělaný muž. Jedna otázka mě trápila dlouho. Možná mi můžete pomoci odpovědět na otázku.“
Potom řekla: „V životě jsem vždy věřila, že bohové opravdu existují, a vzala jsem si jejich učení do svého srdce. Když se bojím, cítím útěchu od bohů. Když jsem smutná, dodávají mi odvahu. Bohové jsou mými vzory. Tím, že jim věřím, stále více přemýšlím o pomoci druhým lidem, když jsou v nouzi. Můj život se stal šťastnějším díky mé víře v bohy. Moje otázka je, jestli po své smrti zjistím, že neexistují žádní bohové a neexistovalo by učení, které nám dali, ztratila jsem něco ve svém životě, protože jsem věřila v božstva?“
Nastalo ticho.
Profesor chvíli přemýšlel a pak řekl: „Myslím, že byste o nic nepřišla.“
Potom starší žena řekla: „Pak mám další otázku: pokud nevěřím v bohy, ale v době své smrti zjistím, že bohové existují, a že existuje peklo a ráj, stejně jako duše, která se převtěluje, co jsem ve svém životě ztratila?“
Ukázalo se, že nad touto otázkou vědec nikdy nepřemýšlel, a nedokázal na ni odpovědět.
