Podle vyprávění pamětnice ze Stříteže.
V předválečné době žili Romové (tenkrát se jim běžně říkalo cikáni) obvykle na okrajích vesnic nebo kočovali. Ve Stříteži u Jihlavy žily před válkou také asi dvě romské rodiny v místě, nazývaném Na cikánce. Měly dřevěné boudy, jež stály nikoliv na kolech, ale na špalcích.
V létě se někteří mladší vydávali putovat – vezli s sebou hudební nástroje, zejména housličky.
Putovali a snažili se hudbou potěšit lidi a najít někde nocleh. Také se nechávali najímat na příležitostnou práci, aby měli na jídlo. Přitom prodávali nitěné knoflíky, které přes zimu vyrobili.
V zimě se některé ženy z obou rodin, jmenovaly se Růžičkovi a Krausovi, scházely ve zděném domě na okraji vsi, kde se topilo. Tam v teple, pod taktovkou hospodáře, vyráběly nitěné knoflíky, které se našívaly na cíchy. (Nitěné knoflíky s kulatým drátkem mohly projít mandlem při žehlení ložního prádla, a tak se používaly na cíchy).
Jak přežili zimu v chatrčích? V lese bylo dost dřeva, tak si nasbírali a topili.
Po obědě malé cikánské děti chodily po vsi a ptaly se hospodyní v domech: „Nezbylo vám něco od oběda?“ Tak občas dostaly nějaké zbytky, které zanesly do boudy.
Nebo vytrhli trs brambor z brázdy na poli a jednoduše si je uvařili. Neškodili ve velkém, jen se chtěli trochu najíst. Dnes by to bylo hodnoceno prostě jako krádež, že. Tehdy možná byli hospodáři vůči nim více tolerantní, ale asi jak kdo…
Někdy do vsi přijeli kočovní cikáni, kteří měli koně a boudy na kolech. Ti se rozutekli po vsi a lidé před nimi zavírali dveře. Ani ti místní cikáni je neměli rádi a přáli si, aby už odjeli pryč.
Děti od místních cikánů chodily ve vsi do školky, která byla na faře, a potom také do školy s ostatními. Později, když vyrostly, společně chodily s venkovskou mládeží na tancovačky a na bály. Nejhezčí byl jeden chlapec, říkali mu Bobík. A měl sestru jménem Gréta.
Růžičkovi a Krausovi tam žili do 2. světové války. Potom zmizeli.
Nelze si představit, že by takové soužití mohlo jít i v současné době. Ale tehdy ve vsi jim tak fungovalo.
